Romantika
Bol slnečný deň a všade navôkol Konohy spievali vtáci. Pred Konohou stála žena a na tvári jej pohrával jemný úsmev. Biele vlasy, dlhé asi po kolená, jej viali vo vetríku a na svet sa pozerala smaragdovými očami. Pomalými krokmi kráčala ku bráne do mesta. Keď chcela prejsť, zastavili ju dvaja strážnici.
„Kto ste a čo tu robíte?“ spýtal sa prvý strážca brány – Kotetsu.
"Občas na zázraky nevěřím. Věřím, že vše co se kolem mě odehrává jsem k sobě přitáhl sám. Svými myšlenkami. Přesně jako ji. Mou malou Miyu-chan."
"Reutemi, musela jsem tě opustit neboť se mnou ti hrozilo nebezpečí." Odkašlala si Miya a rozhlédla se po bytě. Reutemi napřímil záda a podíval se na ni.
"Jaké? Ochránil bych tě, Mi-chan!" Řekl odhodlaně a zaťal pěst. Miya mu věnovala úsměv.
Tokime : Poslouchala jsem každé jeho slovo. Jeho život mi přišel, jako jedno velké dobrodružství. Kdybych si to tady měla rozvrhnout podle rodiny, Kisame by byl táta. I když je tvrdej a někdy nepříjemnej, přesto to tak cítim. Navíc, ke mně se nechová až tak špatně.
„Hih, Kisame, ty jseš úplnej dobrodruh,“ zasmála jsem se. Rána. Zničeho nic mi přilítla pěst zezhora na hlavu. Slzyčky jsem měla na kraji a hladila si bolístku.
„Au, au, auuu,“ kňučela jsem jak pes.
„Za co?“
Tak, tu je ďalší diel. No, robila som ho o polnoci takže...
Mala by so vás upozorniť, že občas tam bude oslovenie Reina inokedy zase Totsuki.
,,Môžeme teda začať.“ povedal ten s tou medveďou maskou.
,,Ja som Ro,“ pokračoval.
,,Mňa môžeš volať Aoi.“ Ozval sa ženský hlas, spod vtáčej masky.
,,Shitori,“ povedal ten s červenou maskou.
,,Moje meno je Imako,“ povedala posledná.
,,Teší ma ja som Totsuki.“ Odpovedala Reina a samým blahom, že opäť použila svoje anbu meno, jej nebadateľne preskočil hlas.
Slnko opatrne prenikalo cez okno dovnútra nemocničnej izby. Sora naň nepríjemne upieral zrak. V mysli ho preklínal a tváril sa, že je nemenovaný vládca počasia, takže sa má schovať a nepáliť mu sietnice.
Sestrička bola taká milá, že mu povedala, aby sa neopovážil postaviť, alebo sa prudko hýbať. Dokonca mu ani nezastrela záves, alebo nedala posunúť posteľ. Prvá aktivita pozostávajúca zo závesu a pohybu ruky, však bola o dosť jednoduchšia a preto Sora preklínal i ju.
„Nečekala bych, že budeme večeřet na střeše.“ prohlásila Suki s pobaveným úsměvem.
„Ano, podobná místa často vyhledávám, doufám, že ti to nevadí.“ řekl Gaara omluvně a sledoval její reakci.
„Copak nemáte rád společnost?“ podivila se Suki.
„Jsem sice trochu samotář, ale o to nejde.“ odpověděl uvolněně.
„Tak o co jde?“ ptala se Suki dál.
„Spousta lidí mě zdraví, mluví se mnou nebo mě jen pozorují a to mi vadí, když někam jdu.“ řekl stále klidně, jakoby mu ani moc nevadilo mluvit o sobě.
Dobre... takže tu je ďalší dielik, prekvapivo po týždni 
Je to posledná poviedka ktorú posielam v tomto roku takže dúfam že sa Vám bude páčiť. A cez prázdniny sa pozriem aj na tie ktoré už nejaký čas stoja, takže sa môžete od nového roka tešiť na nové dieliky. 
A ešte jedna vec: Veselé Vianoce a Šťastný Nový Rok.
Kvap.... kvap... kvap...
„To je fakt hrozný, člověk se o ně bojí a oni hned, že jim nevěří a kdesi cosi...“ stěžoval si venku Kiba, když nesl z dílny kladivo a hřebíky.
Pomalu jsem šla ke cvičišti. Hádka nebyla nic neobvyklého, ale ne po ránu. Většinou jsem si zkazila jenom zbytek večera, ne celý den. No, časy se holt mění. Nějak jsem neřešila kudy vlastně jdu. Zarazila jsem se uprostřed pohybu a svojí chybu jsem okamžitě napravila. Zaslechla jsem hlas Toshira.
„Oni počkají.“ Řekl.
Automaticky jsem ho vyhledala pohledem. Za jedním rohem se opíral o zeď a před ním stála dívka s mahagonovými vlasy do půli zad.
Postupně jsem přicházel k sobě. Byla noc.
Podíval jsem se na budík a zděsil se…
To jsem spal dva dny?!
A co se stalo, já… nic se nepamatuju… podíval jsem se vedle sebe. Uviděl jsem ji už se zdravější barvou. Vrátily se mi vzpomínky.
Tri roky po vojne
V Konohe sa oslavujú prvé narodeniny Minata, syna šiesteho Hokageho Naruta a Hinaty, ktorý sa podobal na Minata, Narutovho otca Yondaimeho. Prišli samozrejme všetci. Sasuke, Sakura, ich malý synček Itachi, TenTen, Neji ich dcérka Ami, Ino, Chouji, ich syn Chiriku, Shikamaru, Temari ich dcérka Samui, Karnurouo, Yuki so synom Agrhom a Gaara s Mayou.
„Som rád, že ste sem všetci prišli. Dúfam, že sa zdržíte aspoň dva dni.“ Povedal Naruto Gaarovi.
Hlava bolí a srdce mi búši.
Čo sa robí, že nevládzem stáť?
Keď pozerám sa do tvojich očí
chce sa mi plakať, chce sa mi smiať.
Nevrav, že Ty necítiš to tiež,
to krásne teplo, pri zrode hviezd.
Keď mesačné svetlo na nás dvoch žiary,
vtedy, keď sme sa spolu milovali.
Čo sa to deje, to netuším,
len Teba pri srdci schovanú mám.
Včera bola noc, dnes je zas ráno,
ja čakám už dlho, tak pevec mi áno.
Pre Teba nič, neznamenám ja,
je to len krásno, a predstava.
Tak sa už neklam a otvor oči,
Meshiki : Procházela jsem se ulicemi Konohy a sledovala, jak se ostatní lidi baví, smějou s přáteli a užívají si života. Přesně to bych měla dělat se svou sestrou a přáteli. Bavit se, smát se, povídat si... jenže to se nestane, dokud tady Tokime nebude. Možná kdybych se bavila s přáteli, zapomněla bych na špatné myšlenky ohledně Tokime, ale moji přátelé se předemnou chovají jinak, cítím to z nich. Nevědí co mají dělat, jak se ke mně chovat a to na mě působí nepřátelsky. Nedokážu se s nimi v takové situaci bavit.
Kyuubi
Kde si.
Naruto se právě narovnal, a nechal vítr, aby mu pročechral vlasy. Díval se na město pod sebou. Právě všude pobíhaly stráže. Před chvílí zabil několik cílů. Zbývá jim poslední, vůdce vesnice. Z přemýšlení ho vyrušila jeho matka.
„Itachi se vrátil.“ Oznámila Naruto jen kývnul a šel do tábořiště.
„Tak co jsi zjistil?“ optal se Naruto a sedl si k ohni. Itachi se pousmál a napil se saké.
Takže ďalšia poviedka. Ja viem, viem, nie som v poriadku ale čo s tým narobím? Keď dostanete nápad musí ísť von, no nie? Dúfam že sa Vám bude páčiť. 
V rezidenci Amakumara bylo podivné ticho. Většinou činorodé služebnictvo se stáhlo do svých temných koutů a zůstali tam zalezlí. Jediný zvuk, který se navzdory okolnímu tichu, rozléhal po chodbách, byl ťukot dřeva o kámen a to nevěstilo nic dobrého.
Tou se chtěl někam schovat. Nemohl. A tak se postavil čelem k rozzlobenému obličeji svého otce. Přímo v jeho, ne, už se své pracovně.
„Hlupáku!“
Tou se sklonil skoro až k zemi.
„Rozumí někdo tomu co se tady právě stalo?“ Ptal se zmateně Hidan.
„Některé věci by měli zůstat skryté, i když by mě to taky zajímalo.“ Přidal se do rozhovoru Deidara.
Kapitola 2: Známí z Konohy?
Nedávno se tým Hebi rozdělil, aby Itachiho našli dřív. Karin si to namířila do malé vesničky, Juugo se plahočil mezi stromy a povídal si s malými ptáčky, Suigetsu šel vytáhnout informace od Kakuzova účetního, zatímco Sasuke si to zrovna vykračoval lesem na místo jejich srazu.
Jakmile ale Uchiha vešel na menší mýtinku, zastavil se a koutkem oka pohlédl za sebe.
„Ukaž se… Kdo jsi?“ řekl po chvíli. Ze stínu lesa se poté vynořil drobný mužík.
Ono to bývá velmi těžké překonat ostatní i sami sebe a dokázat něco tak neuvěřitelně velkého že vy sami víte, že to nejspíš nepůjde. Ale přesto to zkoušíte znovu a znovu a znovu.. a znovu dokud nepadnete vyčerpáním.
