Šermíř 4. kapitola

V rezidenci Amakumara bylo podivné ticho. Většinou činorodé služebnictvo se stáhlo do svých temných koutů a zůstali tam zalezlí. Jediný zvuk, který se navzdory okolnímu tichu, rozléhal po chodbách, byl ťukot dřeva o kámen a to nevěstilo nic dobrého.
Tou se chtěl někam schovat. Nemohl. A tak se postavil čelem k rozzlobenému obličeji svého otce. Přímo v jeho, ne, už se své pracovně.
„Hlupáku!“
Tou se sklonil skoro až k zemi.
„Kage možná netuší, cos provedl, ale já ano! Nevaroval jsem tě před ukvapenými akcemi. Neříkal jsem, že čest je pro naši rodinu důležitá. No a co uděláš jako první věc po tom co ti předám rodinné žezlo? Podílíš se na vraždě. Zklamal si mě!“
„Promiň mi to,“ zaskuhral Tou a dál se hrbil pod proudem výčitek.
„Navíc si na to použil Zrcadlo, nejposvátnější věc naší rodiny! Na cos přitom myslel?“
„Já…“ pokusil se namítnout, ale otec ho zarazil jako bůh pomsty. Zuřivě klepal dřevěnou nohou o podlahu. Tou musel obdivovat, jak rychle si dal dohromady těch pár indicií, co měl. Tedy teď jsi myslel, že ho musí podezřívat celé město.. Tedy ono by ho možná podezíralo, kdyby nedošlo k incidentu se Zabuzou.
„Já ti to řeknu sám. Tys totiž myslel tak akorát koulema, co?“
„Ano otče,“ rezignoval Tou.
„Jsem rád, že si to uvědomuješ! Ta mladá Temuri na tebe nemá dobrý vliv.“ Jak mluvil, vyschlo mu v krku, natáhl se pro hrnek se zeleným čajem.
„ Právě proto jsem se s ní fingovaně zasnoubil!“
Jeho otec poprskal čajem celý stůl.
„Cože!?“
Tou začal vysvětlovat, už podruhé ten den a jeho otec zvedal obočí.
„To je tak pitomý až je to geniální, i když se divím, že na to Yagura skočil,“ shrnul otec.
„Já se taky divím, ale dokud to funguje…“ Tou už se narovnal. Pracovna byla docela tmavá, z velké části protože měla jen jedno malé okno hned nad psacím stolem. Po obou stranách byli regály se svitky a knihami. Jediné ozdoby v místnosti byla malá květina, která nějak přežívala na stole a obrovský malovaný květináč u vchodu. Tou ho běžně používal (k velké nelibosti služebnictva), jako odpadkový koš.
„Potkal jsem pana Kamoku, spěchal do přístavu, kde na něj čekala loď.“
„Takže Soubi-sama utekl?“ zeptal se Tou, který se mezitím opřel o rám dveří.
„No každopádně se na chvíli stáhl. Dej si na něj pozor. Je daleko lstivější, než vypadá!“ dával radu zkušenější.
„Já vím, ale zatím nemá, co získat tím, že by změnil strany.“
Starý Amakumara se usmál a pokýval hlavou.
„Možná máš pravdu.“
Tou se na něj dlouho zadíval. Na té tváři znal každou starou vrásku a vždycky tam hledal bezpečí.
„Co mám teď udělat?“ zeptal se a bezradně rozhodil rukama.
„To nevím, ale stojím za tebou.“ Tou se na něj udiveně podíval. Nechápal, co potom měli znamenat ty výtky.
„Protože co jiného mě zbývá?“ dodal s úsměvem.
Tou k němu přišel a objal ho. Chtělo se mu brečet, ale slzy zadržel.
„Díky tati!“ zašeptal. Pak zívl; moc toho nenaspal a den byl náročný. „Můžu už jít?“
Nečekal na odpověď a zamířil pryč.
S rukou na klice ho zastavil otcův hlas: „Tou.“
„Ano?“
„Hlavně neumři!“

Seděl v přijímacím pokoji u Mei a skřípal zubama. Když přišel, ukazovaly hodiny půl druhé. Když se na ně podíval znovu, bylo půl třetí a paní domu nikde. Vykouřil už pět cigaret.
Tou seděl na polštáři a před ním na malém stolku vychládal čaj, kterého se zatím ani nedotkl. Zatím se ho pokusil bavit jen bratranec Mei, kterého ale rychle odbyl. Kvůli němu tady nebyl.
„Mohu vám něco nabídnout, abych vám ukrátil čekání?“ zeptal se ho úslužně od dveří starý sluha.
„Ano, vyřiďte své paní, že pokud se tu rychle neukáže, tak jí zase vpadnu do ložnice.“
Stařec se překvapivě rychle otočil a skoro se rozběhl. Touovu výhružku vzal vážně, ale on ji tak i myslel. Doopravdy byl připravený jít znovu pokoušet osud.
Pak přišla, jako vždycky na ni mohl oči nechat. Byla oblečená v blankytně modrém kimonu. Kdo nosí doma kimono? Překvapivě dobře dávalo tušit, co se pod ním skrývá. Pevně obepínalo boky i poprsí.
„Ahoj krásko,“ pozdravil jí s úsměvem.
„Ahoj vrahu.“ Krásná a ostrá jak čepel jejich rodinného meče.
Sedla si naproti němu a plynulým pohybem si nalila čaj do jednoho ze dvou kalíšků. Tou fascinovaně zíral na záblesky její nahé kůže zápěstí. Napila se.
„Proč je to studený?“ zeptala se a už se nadechovala, aby zavolala na služebnictvo.
„Protože ho přinesli hned, jak jsem přišel, tedy před hodinou.“
Provokativně klepal klouby prstů o stůl. Blýskla po něm pohledem.
„Ale to ses mohl napít. Nemusels na mě čekat.“
Zkřížil si ruce na hrudi.
„Tak o mě neseš za novinky?“
Neznatelně se usmála; Touovy připadalo, jakoby si hned po tom co se chtěla začít smát, si to rozmyslela a místo toho se zaškaredila.
„Chtěl jsem tě jen vidět,“ zářivě usmál se na ní. Většinou to fungovalo, jenže většinou dívka, na kterou to zkoušel, nebyla Mei. Docela výstižně ukázala na dveře.
„…ale samozřejmě, že mám nějaké zprávy. Mizukage chce nejspíš využít situace a navrhuje novou podobu zkoušek.“
Obrátila oči v sloup.
„Jakou podobu?“
Z kapsy vytáhl zmuchlaný kus papíru a hodil ji ho. S elegancí jí vlastní ho chytila, narovnala a uhladila, tak že vypadal skoro jako nový.
„Prakticky je to stejný jako předchozí zkoušky. Přidal pár nepravděpodobných možností, jak to udělat míň krvavé a několik skoro jistých, jak zabít víc dětí.“
Roztrhala ten papír na malé kousíčky a vyhodila ho do výšky.
„Sněží!“ vykřikla. Takhle ji Tou ještě neznal, chvilku se chichotala jako malá holčička. Bylo to nakažlivé a i on se usmíval jako nějaký šílenec.
„Vyřiď můj názor na tohle mému strýci, který má pověření hlasovat za mě!“
Kývl.
„Řekl bych, že mizukage na něj a na zástupce rodu Kamoku tlačí, aby byli pro jeho návrh.“
Mei se opřela o stůl lokty a předklonila se.
„Co se stalo ze Soubim?“ zeptala se.
Tou si přál, aby se předklonila ještě víc, ale racionálnější část jeho osobnosti, poslední dobou notně potlačená, si přála, aby si sedla zase jako předtím.
„Odjel na svůj ostrov, prý kvůli závažným záležitostem. Hned ráno po vraždě.“
K jeho velké úlevě se stáhla a napila se svého studeného čaje.
„A ty mu to vyčítáš?“ zeptala se ho tvrdě.
Tou se zašklebil.
„Tak trochu!“
Podívala se na něj tak, že si připadal jako malý kluk, co zklamal svoje rodiče. Zatnul ruce v pěst.
„Vím, že jsem to měl čekat!“ dokonce ani, když se na něj zlobil jako otec, neměl takovou potřebu se planě omlouvat.
„Ale, vrah se přiznal, že udělal chybu!“
Zaplavilo ho horko, ta ženská ho měla omotaného kolem prstu a on to věděl. Prudce se nadechl a vstal.
„V aréně jsem se nepletl a ty to moc dobře víš!“ vpálil jí do obličeje a odešel. Poprvé se dívala ona na to, jak odchází on. Tedy alespoň v to doufal a měl dostatek sebeúcty na to, aby se neohlédl.
Práskl dveřmi.

Koncentrovaná nuda v překrásném sále. Tou seděl na svém křesle. Bylo tak zdobené, že se na něm dalo vydržet jen s největším sebezapřením. Pokud byla místa všech ostatních podobná (a jakože na první pohled byla), tak pochopil zálibu některých v dlouhých projevech; ty jsi stál a tvoji soupeři seděli.
Přitom to bylo zbytečné, jen plané gesto, iluze toho, že reálná politika se odehrává tady, před zraky vesnice, která se mohla shromáždit na balkoncích nad hlavami pohlavárů jednotlivých rodů. Přitom ta slova neměla větší váhu, než babské řeči.
Tři prázdná místa, šest obsazených. Byla zde tři velká jména. Krom Mei a Soubiho poslal zástupce i rod Kureha, což Toua nepřekvapilo; Akabane byla až dlouho nemocná a její synové se zabývali tím, komu z nich připadne meč. Navíc některé své děti prý neměla se svým manželem. Na jejím ostrově začala, nebo co nevidět začne, téct krev.
Problém byl v tom, že její zástupce byl slaboch a podřizoval se mizukagemu.
Podle Touova předpokladu, to bylo zatím dva hlasy pro ku třem proti. Záleželo na hlasu rodu Korosuki a Toru byl vypočítavý, využije nesmyslného blábolení ostatních a v příhodném momentu zjistí, kdo nabídne větší cenu. Alespoň to mu psal v dopise Soubi (předali mu ho těsně před hlasováním) a Tou mu věřil.
Toru se přihlásil o slovo a začal řečnit o potřebě zkoušek, alespoň v nějaké formě. Tou z něj nespouštěl oči.
„Tohle vám posílá můj pán!“ zašeptal mu do ucha jeden ze sluhů rodu Korosuki. Tou k němu jen nepřítomně natáhl ruku a pořád se díval na řečníka. Když zachytil jeho pohled, ukázal mu dopis. Toru se zamračil, ostatní si toho mohli všimnout a také si nejspíš všimli, alespoň někteří. Tou s toho měl tak trochu škodolibou radost.
Roztrhl obálku a vyndal z ní pečlivě složený list papíru. Rozevřel ho a přečetl červeným inkoustem pečlivě napsaných pár znaků.
„Kdo ve skutečnosti zabil Yana?“ stálo tam. Znovu ho složil a dal do obálky, třásly se mu ruce a na čele cítil ledový pot. Vzpomínal na dopis od Soubiho.
Kolik tahů je ten chlap schopný vidět dopředu v téhle hře bez pravidel? Otec měl pravdu, musí si na něj dávat pozor a Mei by měla taky. Vzpomínka na ní ho trochu uklidnila.
Přihlásil se o slovo; Toru právě skončil.
„Momochi Zabuza, tento mladík je více než co jiného důkazem že se zkouškami není něco v pořádku. Tím nechci nijak zmenšovat jeho vinu. Jenže si kladu otázku: udělal by to i bez krvavých zkoušek? Na tohle si musí každý najít odpověď sám.“ Mával kolem sebe s rukou, ve které držel dopis.
„Doopravdy si můžeme dovolit ztratit dva šermíře, kvůli krvavým zkouškám? Tedy pokud někdo nezpochybňuje verzi mizukage-dona?“ Očima propaloval Tora.
„Musíme se rozhodnout, co vlastně chceme. Nejméně ninjů z velkých vesnic a rok co rok obrovské ztráty, nebo silnou a početnou vesnici?“
Zase se posadil, byla to dobrá řeč a měl by ze sebe i radost, kdyby mu ji Soubi nenapsal dopředu.
Jak jen to dělá?
Slovo si vzal mizukage a začal mluvit o potřebě oddělit zrno od plev. Nikdo ho na rozdíl od Toua neposlouchal.
Netrvalo ani pět minut a přišel mu další dopis. Stejným písmem i inkoustem jako v předešlém tam stálo: „To jak se dnes hlasování vyvine, nic do budoucna neznamená, ale zklamal jste mě, váš otec by se od toho slizkého hada nenechal takhle vláčet.“
Bylo rozhodnuto, ale druhá část vzkazu rozhodně zabolela.
I před tím Soubi varoval.
Kdo vlastně bude vládnout po odchodu Yagury?

Už zase na ní čekal, tentokrát v jiném pokoji než posledně. Už zase před ním chladl čaj. Už zase doufal, že se každým okamžikem ukáže ve dveřích v celé své kráse (a pokud možno nahá). Už zase dokouřil pátou cigaretu.
Hrál si se sirkou, kterou měl v kapse. Proplétal ji mezi prsty a opatrně zkoušel, kolik síly by musel vynaložit, aby praskla.
Krom vlastního dechu slyšel akorát tichounké tikání starých hodin. Ty se do rohu místnosti na první pohled nehodili, ale když se Tou podíval pořádně, řekl si, že doplňovali pokoj takovým zvláštním způsobem. Taky dávaly najevo bohatství a sílu jejího rodu.
Ten jejich tikot na hranici slyšitelnosti ho znepokojoval. Další věc, která ho znepokojovala, byl obrázek její sestry. Tedy Tou si myslel, že je to její mrtvá sestra - ta dívka, kterou zabil, protože na obrázku byla zachycena malá boubelatá holčička s vyplašeným výrazem.
Sirka mu v ruce prasklo právě ve chvíli, kdy vstoupila do místnosti. Oba konce obletěli z jeho dosahu.
Na vyrovnanosti mu to nepřidalo.
„Vítám tě vrahu,“ pozdravila s úsměvem a sehnula se pro kus sirky. Tou ztěžka polkl.
„Ahoj květinko,“ řekl, až když se k němu přiblížila. Podala mu kus sirky, jejich ruce se na krátký okamžik dotkly. Strčil si ho do kapsy.
Než si sedla, rozhlédla se po pokoji. Její pohled utkvěl na hodinách.
„Oni to ještě neodnesli, za co je vlastně platím?“ zeptala se podrážděně. Tou jen pokrčil rameny, o tomhle nic nevěděl.
„Omluvíš mě ještě na okamžik?“ zeptala se mile a jemu povyskočilo obočí.
„Jasně!“ pokynul jí, ale to už byla k němu zády a rázným krokem vyrazila na služebnictvo. Chudáci!
Tou se zaposlouchal; v celé budově najednou začal obrovský zmatek. Lidé běhali po chodbách a Mei křičela – hodně nahlas křičela. Do místnosti vběhli dva muži ve středním věku a se supěním začali stěhovat hodiny. I ona už byla zase zpátky a ostřížím zrakem kontrolovala provedení úkolu. Z mužů lil pot a námahou to nebylo.
Tou se musel usmívat. Ostrá jako břitva. Přejel si rukou po čerstvě oholené tváři.
„Omlouvám se ti za ten zmatek,“ řekla, aniž by se na něj podívala a pak se posadila. Hodiny se konečně dostali ze dveří.
„Nic se nestalo,“ blahosklonně mávl rukou.
Byla přímo naproti němu a pořád na ní zíral. Její jemně řezaní obličej, útlé ruce a dlouhé lehce vlnité vlasy ho fascinovaly jako už tolikrát. Pak to z něj pomalu spadlo a najednou to byla žena jako každá jiná – krásná to ano, ale jinak stejná jako jiné. Poprvé v její přítomnosti se volně nadýchl.
Pak pohodila vlasy, zamračila se na něj a její kouzlo bylo zase zpátky. Jenže ukaž vězni na chvíli svobodu a bude se jí držet jako klíště.
„Jak to šlo?“ zeptala se chladně.
Podal jí dopis od Soubiho. Zatvářila se nevěřícně.
„To se mnou snad nechceš mluvit, nebo sis to sepsal, protože jinak by sis to nepamatoval?“
Neodpověděl - jen počkal, až se začte a usmíval se na ní.
„Tohle není tvůj rukopis, to je Soubiho. Můžeš mě to vysvětlit?“
Touův výraz se změnil, začal se tvářit vážně a stiskl desku stolu, jakoby ji chtěl převrhnout.
„To mě poslal Soubi, před jednáním. Jak daleko vidí?“
„Hodně daleko. Jak přesně to nevím. Na rozdíl od nás má zkušenosti, přeci jen ty si v politice jen krátce a já asi o rok víc.“
Tou se zařekl, že se na to zeptá otce. Přeci jen se Soubim zápasil už dlouho.
„Co s ním budeme dělat?“
Zasmála se a její vlasy jí divoce létaly kolem obličeje. Nechápavě na ní koukal.
„My…“ vypravila ze sebe: „My? Kdo řekl, že je nějaké my, vrahu?“
„Podíleli jsme se na vraždě, jsem tu ob den a ty se dobře bavíš… Co víc bys chtěla?“
Smála se ještě víc a bylo to nakažlivé, i Tou se usmíval.
„Asi máš pravdu!“ vyhrkla a sklopila obličej.
Uvolněně se opřel dozadu na ruce a pořád jí pozoroval, jak se malinko otřásal, když se snažila potlačit smích.
„Můžu se na něco zeptat?“
Kývla hlavou.
„Když jsem tady na tebe čekal,“ neodpustil si trochu jedovatější hlas, „všiml jsem si fotky tvé sestry. Musíš mě to pořád připomínat?“
Otočila se na fotku a rozesmála se ještě víc, její smích už nepřipomínal rozsypané perly, ale spíše smrtelné chroptění.
Tou nechápal.
„To… to jsem já!“ dostala ze sebe. Byla celá zrudlá.
Tou stále nechápal. Jak mohla být ta tlustá holčička s neskutečně bojácným výrazem Mei. Když ta je přeci pravý opak, sebevědomá a krásná žena. Něco takového by ho nenapadlo ani ve snu.
„Tys byla tlus…“ zarazil se a přemýšlel jak to nazvat jinak. Mezitím se přestala smát a se slzami v očích mu odpověděla.
„Jo byla, v třinácti jsem se vytáhla do výšky a zhubla,“ vysvětlila. Tou jen nevěřícně civěl střídavě na ní a na obrázek.
Pak se jen mírně uklonil.
„Promiň!“
Zaťala zuby a zase je povolila.
„Se sestrou jsem si nebyla blízká!“ vyhrkla. Tou vyvalil oči a připomínal kapra, jak otevíral a zase zavíral pusu. Nestávalo se mu často, že by nenacházel slova. Za oknem přeletěl pták a na chvíli odvedl jeho pozornost, čímž mu dal možnost ze sebe dostat kraťoučkou otázku: „Proč?“
Vstala a začala nervózně chodit po místnosti.
„Protože mám pocit, že tě to, ať už říkáš cokoliv, trápí,“ řekla a Tou najednou pochopil. Sledoval její pohyb, lehce shrbená ramena, trhané kroky, rychle se zdvihající hrudní a najednou to bylo jasné: potřebovala mu o ní říct, potřebovala, aby ji poznal, aby ji bral jako člověka, ne jako další oběť a pak mu mohla odpustit. Jen nechápal proč, ale to nechápal žádnou ženu.
„Tak mě o ní něco řekni,“ vyzval ji.
Zastavila se uprostřed pohybu. Vypadala docela komicky, jak se snažila udržet na místě, zatímco ji gravitace táhla k zemi. Nakonec tvrdě došlápla daleko dál, než původně chtěla, udělala ještě jeden krok, postavila se a změřila si ho pohledem. Tou polkl, nebyl si zas tak jistý.
„Byla o čtyři roky mladší než já,“ začala a jemu se ulevilo. „Moc si na ní nepamatuju, když odešla do výcviku k mizukagemu bylo jí šest let a mě tedy deset.“
„Proč ji tam rodiče poslali?“ zeptal se Tou, i když tušil odpověď.
Smutně se na něj podívala.
„Protože je to naše povinnost, první dítě je následník, druhé jde do služeb mizukageho.“
Kývl, jakože rozumí, i jeho rodina měla podobná pravidla, jeho mladší bratr byl ve speciálních jednotkách (v pevnosti na pevnině) a druhý předurčen službě v klášteru.
„Pamatuju si jen útržky, jak chytala na zahradě motýly, dokud jednoho nezabila, jak domem běhala s panenkou.“ Tou si všiml slz v koutcích jejích očí a něco se v něm zlomilo. Přitahovala ho stále, to ano, ale už jí nemusel mít. Neměl rád ženské slzy a přece mu jí bylo líto.
Mei se opřela o zeď, otřela si tváře a pokračovala: „Tu panenku jsme s ní pohřbili, protože nebylo nic lepšího.“ Tou vstal a přišel k ní.
„Pak jsem ji viděla jen dvakrát. Jednou když jí bylo asi tak čtrnáct, stála za Yagurou a dmula se pýchou. Nevěděla, že tam je jen, protože chtěl potěšit mého otce. A podruhé těsně před zkoušku, řekly jsme si jen pár vět a celou dobu vypadala, jakože mě něco chce říct…“
Položil jí ruce na ramena: „Je mě to líto!“
„Měla jsem se zeptat!“ vykřikla. Přitáhl jí k sobě a objal.
„Tiše, ty za nic nemůžeš,“ hladil ji po vlasech a ona plakala opřená o jeho rameno. Nevěděl jak dlouho, tiše ji broukal do ucha a uklidňoval ji.
„Je mě to fakt líto, ale nemohl jsem nic…“ nenechala ho to doříct, odtáhla se od něj a položila mu prst na rty.
„Já vím, vrahounku,“ zašeptala a vysmekla se mu.
Otočil se za ní.
„Už bych asi měl jít.“
„Asi ano, tak tedy ahoj!“
„Ahoj!“
Pak odešel zmatenější než kdy předtím. Krev v něm divoce pulzovala a v uších mu pořád dokola znělo „vrahounku.“