Jak se zabavit?! 04

Pomalu jsem šla ke cvičišti. Hádka nebyla nic neobvyklého, ale ne po ránu. Většinou jsem si zkazila jenom zbytek večera, ne celý den. No, časy se holt mění. Nějak jsem neřešila kudy vlastně jdu. Zarazila jsem se uprostřed pohybu a svojí chybu jsem okamžitě napravila. Zaslechla jsem hlas Toshira.
„Oni počkají.“ Řekl.
Automaticky jsem ho vyhledala pohledem. Za jedním rohem se opíral o zeď a před ním stála dívka s mahagonovými vlasy do půli zad.
Uchichtla se. „Seš si tím nějak moc jistý.“ její hlas byl naprosto nevinný a sladký, ale to neměnilo nic na tom, že tahle scénka předemnou byla bolestivá. Ani jsem nepostřehla, že jsem zastavila a mlčky jsem je pozorovala.

Pohladil jí rukou po tváři. „Beze mě nikam nemůžou.“ prohlásil sebejistě.
Povzdychla si. „To jsem na tom podobně.“ připustila.
„No nepovídej.“ Pousmál se a vykoukl zpoza rohu.
Sledovala jsem jeho pohled. Nedaleko stáli tři shinobi se znakem vojenské polici na rameni. Zjevně čekali na Toshira. Ušklíbla jsem se a pokračovala jsem dál v cestě. Nechtěla jsem riskovat, že by mě zahlédl a dal se do představování a seznamování. Na to jsem neměla povahu a dneska ani náladu.

Došla jsem na cvičiště nejspíš trochu později. Všichni tři už tam byli a špikovali mě otrávenými pohledy.
„Sensei!“ Ozval se okamžitě Daisuke, „kde jste byla tak dlouho?“
Hlavou mi bleska myšlenka, že si zahraju na bratránka, ale to bych Daisukeho asi jenom vyprovokovala.
Pokrčila jsem rameny. „Stane se.“
„Připravte se na to, že vás porazím!“ Prohlásil znova se stejnou sebejistotou jako včera.
Taya se ušklíbla a Rei se tvářil normálně, což v překladu znamená, že na sobě nedal znát jedinou emoci.

„Nepospíchej tolik,“ zarazila jsem ho, „neznáš ani pravidla.“
„Pravidla.“ Odfrkl si.
„Ano, pravidla,“ řekla jsem důrazně, „bez pravidel by to nešlo. Kdo prohraje platí oběd, jasné?“
Synchronizovaně přikývli.
„Na boj je ještě času dost. Co je pro shinobiho nejdůležitější?“
„Logika.“ překvapil mě Daisuke. Čekala jsem od něj sílu nebo odhodlání. Byla to dobrá odpověď, ale ne dostatečná. Pousmála jsem se nad tím a zadívala jsem se na ty zbylé dva.
Taya pokrčila rameny. „Anonymita?“
To taky nebylo špatné a co náš kus ledu?
„Nebýt spatřen.“ Poznamenal Rei a zněl poněkud nejistě.
Usmála jsem se a rozcuchala jsem mu vlasy. „Každá odpověď je dobrá, ale tvoje vyhrála. Takže se teď makejte někam schovat.“

Naštěstí pro ně všichni okamžitě zmizeli. Líně jsem ušla pár kroků a pak jsem se posadila na zem. Rozhodla jsem se jim dát docela dost času a já jsem ho potřebovala taky. Na přemýšlení. Co udělám pak? Budu s nima bojovat s rukama za zády? Ne, boj jsem do toho zatahovat ještě nechtěla. Měli toho ještě tolik, co se naučit.
Povzdychla jsem si a vstala jsem. Odhadovala jsem, že to Taya je skrytá v nedalekém křoví. Daisuke byl nahoře ve větvích stromů a kousek od něj byl i Rei. Zauvažovala jsem nad tím, jestli se tak špatně schovali, nebo jestli je to tím, že jsem jounin, když jsem je našla tak rychle.
„No, na ty poměry je to dobré,“ řekla jsem tak, aby mě slyšeli, „co takhle nenápadné připlížení k cíli?“
Otočila jsem se k nim zády a zavřela jsem oči. Zbytečně by mě výjev předemnou rušil. Jeden z nich byl v pohybu. Zaslechla jsem tlumený dopad na zem. Takže Rei nebo Daisuke. Byla jsem si jistá, že to bude ten černovlasý šílenec. Otevřela jsem oči.

Podle toho, jak se jeho tiché kroky přibližovali jsem se otočila, bylo to akorát abych vykryla jeho útok. Musel to čekat, teď jsem ho nedržela já, ale on mě. Docela mě překvapil. Uskočila jsem stranou, když mi jeho kop mířil na břicho. Tím pádem okolo mě prolétl. K mojí smůle mi ruku nepustil. Udělala jsem krok dopředu než se mi podařilo se zapřít. Skončil na zemi, ale stále mi držel zápěstí a ksichtil se na mě. Pousmála jsem se. Bylo to dobré, ale k přežití to nestačí.
„Skoro jsem vás měl.“ Zazubil se ale stále mě držel.
Vrátila jsem mu úsměv. „Jenom skoro,“ sklonila jsem se k němu, zareagoval přesně jak jsem chtěla-posadil se- jak mi držel zápěstí, tak jsem mu ruku zkroutila dozadu za záda, „by tě ale mohlo stát krk.“

Pustila jsem ho, poodešla jsem od něj pár kroků a podívala jsem se, kde je zbytek. Stále zůstali skryti ve svých úkrytech. To udělali dobře.
„Sensei, vy ste mě podceňovala, co?“ Zeptal se mě Daisuke zatímco se zvedal.
„Tuhle chybu už víckrát neudělám.“ Zazubila jsem se spokojeně. Šílenec to možná je, ale ten správný.

Trhla jsem sebou. Neslyšela jsem kroky, ale kousek za mnou byla něčí chakra. Že bych byla tak zaneprázdněna Daisukem, abych to nepostřehla? Nebo že by se jeden z nich pohyboval tak dobře, že bych si toho nevšimla? Otočila jsem se. Byla to Taya, o to větší překvapení to pro mě bylo, že to byl jen obyčejný klon.
„Daisuke, teď!“Zakřičela z křoví.

Takže se rozhodli spolupracovat? Aniž bych jim to musela říct, jako to musel udělat můj sensei? To mám za ty řeči, že se jede na tým a na vesnici. Za mnou se se ozvaly Daisukeho kroky, jeden z nich měl tvrdší dopad, byl poslední a odrazový. Udělala jsem krok stranou a otočila jsem se. Skoky nejsou zrovna to pravé ořechové. Traektorie těla je ve skoku snadno odhadnutelná. Jakmile Daisuke dopadl na zem, kde jsem před chvílí stála, podrazila jsem mu nohy. Řítil se na mě někdo další. Přestávalo mě to bavit. Byla jsem zvyklá, že každý můj útok mohl být smrtelný, tady jsem to tak dělat nemohla.

Jakmile byl Rei u mě, použila jsem jenom dva prsty na zvedáka do brady, jak zakolísal, tak jsem do něj mírně strčila a taky skončil na zemi, z které se už Daisuke stačil zvednout. Měl už v ruce připravené shurikeny.
Ušklíbla jsem se, když jsem se přemístila o kus dál a shurikeny se zabodly do kusu dřeva.
„Kawarimi no Jutsu.“ Upozornila jsem je na to, kde jsem.
„Sensei, vy utíkáte.“ Prohlásil Daisuke tónem, který dával najevo, že se mu to hodně nelíbí.
„Kdo by neutíkal?“ Ušklíbl se Rei.
Daisuke do něj zabodl vražedný pohled.
„Můžu si dovolit utíkat,“ posumála jsem se, „protože vím, že po mě půjdeš, Daisuke,“ odmlčela jsem se, „jinak to nebylo špatné, ale stále to nestačí.“
„To neni fér.“ Konstatoval Daisuke.
„Život není fér, zvykej si.“ S tím jsem hodila kunai ke křoví, ve kterém byla stále Taya. Zabodl se do kmenu nad ní.
Otočila jsem se zpátky na ty dva. „Když už jste se rozhodli vytáhnout zbraně.“ Pokrčila jsem rameny. Tohle mě opravdu nebavilo, ale musela jsem to podstoupit. Taya se ke mě blížila ze zadu. Povzdychla jsem si, bylo načase jim ukázat, jak to doopravdy chodí.

Udělala jsem salto vzad a před každým se do země zabodl kunai.
„Kdybych vás chtěla zabít, už dávno byste byli pod kytkama,“ zvážněla jsem a začala jsem dělat potřebné pečetě, „nicméně, tímhle testem projdou jen ti, co přežijí.“
Mezitímco jsem mluvila a skládala pečetě, hromadila jsem chakru na hrudi. Takže na konci proslovu mi z hrdla unikly plameny. Oheň se zformoval do neškodného firebalu a letěl přímo na ně. Využila jsem jejich nepozornosti. A přemístila jsem se do lesa, kam utekla i Taya.
Na genjutsu jsem nikdy nebyla, ale zajímalo mě, jestli to Taya rozpozná. Stála nedaleko od stromu, na kterém jsem seděla a přerývavě dýchala. Zformovala jsem potřebné pečetě.
„Kori Shinchuu no Jutsu.“ Zašeptala jsem a nechala jsem jí bloudit v kruzích.
Všimla jsem si, že se po mém útoku rozdělili. Nechtěla jsem plýtvat chakrou na klona, aby něco provedl tomu druhému. Sledovala jsem Reie, běžel po cestě lesem. Zauvažovala jsem nad tím, co udělám.

„Sakra,“ zaklel a zastavil se, „tohle jsem nečekal.“
To jsme na tom byli stejně. „Nepolevuj na ostražitosti!“ Hodila jsem kunai jeho směrem. Zareagoval rychle a včas uskočil.
„S tím testem jste to myslela vážně?“ Zeptal se a pohledem mě hledal ve větvích.
Snažil se, to jsem mu musela nechat. Podle hlasu by odhadnul, kde asi jsem a těžko říct, co by vymyslel dál. Ale co? Je to sice stále jen genin, podceňovat ho nebudu. Zauvažovala jsem nad tím, zda ho taky nevyšlu do bloudění v kruzích jako Tayu.

Přeskočila jsem na vedlejší větev a zůstala jsem nezpozorována. Chvilku jsem vyčkávala. Rei se snažil určit mojí pozici, zejvně se mu to moc nedařilo. A mě to opravdu nebavilo. Jedním skokem jsem to nabrala přímo na něj. Měl rychlé reakce, to bylo dobré, udělal krok vzad a jakmile jsem dopadla už se po mě oháněl dýkou. Chytila jsem ho za zápěstí a koleno jsem mu vrazila do žaludku. Ve stejnou chvíli jsem mu pustila ruku, tak ode mě trochu poodjel. V pase byl zlomený, nadzvedl hlavu, aby mi viděl do obličeje.
„Z lovce se stala koříst. Odpornej pocit co?“ Pousmála jsem se a šla jsem po Daisukem.

Nechala jsem se vést jeho chakrou. Překvapivě zůstal v otevřeném prostranství. Pokud si našel dobré místo, pak to bylo chytré. Viděl by přihozí. Zůstávala jsem v lese, pro všechny případy. Do zorného pole se mi dostala nedaleká hromada balvanů. Takže tam se schovával. Kousek odsud byla řeka, kvůli jejímu zurčení jsem byla částečně ochuzena o sluch.
Přemístila jsem se přímo ke kamenům. Čekal mě, ale nejspíš ne až takhle. Hodil po mě shurikeny, lehce jsem se jim vyhla.

„To jak jste se tu objevila, bylo podlé.“ Poznamenal.
„V tomhle světe bez toho nepřežiješ.“ Konstatovala jsem suše a vykryla jsem jeho útok. Patu jsem mu zaryla do nártu a loket do hrudi.
„Začátek byl dobrej, ale jak jste se rozdělili je to o ničem.“ Oznámila jsem mu, zatímco se sbíral ze země.
Pousmál se a použil kouřové bomby. Vyskočila jsem z dýmu. Kdybych ho chtěla zabít, poslala bych tam pár výbušných lístků, jenže to jsem nemohla. Z dýmu vylétl shuriken, chyla jsem ho a čekala jsem na nějakou pastičku. Z dýmu vylétlo několik kunaií najednou. To bylo dobré a ještě lepší s tím, že na sobě měly výbušné lístky.

Kawarimi bylo opravdu praktické, když místo mě bouchl špalek. Roztočila jsem velký shuriken a uvažovala jsem nad tím, zda bych ho tam opravdu měla hodit. Přemýšlela jsem příliš dlouho. Dým se rozptýlil a Daisuke se krčil u kamenů, zjevně čekal, že mu shuriken vrátím.
Zahodila jsem shuriken, přemístila jsem se k němu, nestačil zareagovat. Schytal pěstí do břicha.
„Nebylo to nejhorší,“nabídla jsem mu ruku, „ale na přežití to bude sotva stačit.“
Na tváři se mu objevil zlověstný úsměv, chytil mojí nabízenou ruku a nakopl mě do břicha. Nestačila jsem včas zareagovat. Neřekla jsem v podstatě že je konec?

Vztekle jsem zavrčela, otočila jsem se bokem a použila jsem zádové svaly k tomu, abycho ho odhodila, byl donucen mě pustit. Jakmile dopadal, přiložila jsem mu kunai ke krku.
„To znamenalo konec, víš to stejně dobře jako já, Daisuke,“ řekla jsem mu chladně, „a když řeknu, že je konec, tak mě poslechneš, jasné?“

Nečekala jsem na odpověď. Nechala jsem ho být a vracela jsem se zpátky. Přehodila jsem si cop přes rameno. S Daisukem to bude těžké. Jeho odhodlání bylo chválihodné, ale musel se naučit respektu. Ti dva v klidu seděli na louce. Taya vypadala vyčerpaně, těžko říct, jak dlouho byla pod vlivem genjutsu.

Nedokázala jsem zadržet zívnutí, pak jsem se i protáhla. „Ušlo to, ale prohráli jste, takže platíte oběd.“ Informovala jsem je vklidu.
Taya se ušklíbla. „Jak se dalo čekat.“
„A žes to byla ty, kdo začal se spoluprácí.“ Neodpustil si zjevně poznámku Rei.
Pokrčila rameny. „Nabízela se dobrá příležitost.“

Rozčilovaly mě myšlenky ohledně Daisukeho. Nechtěla jsem, aby ztratil zápal nebo odhodlání. Ale jak jsem se na něj dívala, vypadal jak opuštěné kotě, co je příliš hrdé na to, aby si to přiznalo. Povzdychla jsem si. Všechno se to tak komplikovalo.
„Hej, Daisuke,“ začala jsem, „dříve či později vyhraješ,“ věnovala jsem mu úsměv a rozcuchala jsem mu vlasy.
Nejistě mi oplatil úsměv.

„Tak šup, už mám hlad.“ S tím jsem zamířila k nejbliží restauraci.
U stolu už byla uvolněnější atmosféra, ale stále to nebyly ono. Holt, když má každej strašáky ve skříni, tak je to těžké.
„Hej, sensei, neřikala ste předtím něco o testu?“ Optal se Rei.
„Přežili jste? Přežili, tak si nestěžuj.“ Zašklebila jsem se na něj a ukousla jsem si masa.
„To sice ano, ale proč jste se o tom nezmínila hned na začátku?“ Taya se zatvářila poněkud dotčeně.

Jenom jsem se usmála. Říkat, že jsem si to vymyslela na fleku, aby se začalo něco dít, jsem nepovažovala za moudré.
„Pak jsme ale dostali co proto.“ Připustil Daisuke.
„Žádný učený z nebe nespadl,“ znovu jsem mu rozcuchala vlasy, „kde je ten otravnej Daisuke, který každého porazí?“
„Otravnej?“ Zopakoval udiveně.
„Světe div se, ale je to tak.“ Ušklíbla se Taya.
Daisukeho výraz byl k nezaplacení. Koutky úst mi zacukaly. Zatímco ti dva se tam začali dohadovat, rozesmála jsem se. Po dlouhé době to byl upřímný smích přímo od srdce. Zničeho nic zmlkli.

Nadzvedla jsem obočí. „Co je?“
„Nic, sensei, jen jsou dotčeni, že se jim smějete.“ Konstatoval suše Rei.
Daisuke se zasmál. Taya nás všechny prošpikovala vražedným pohledem, načež se přidala k našemu smíchu.