Super Sestry 27

Tokime : Poslouchala jsem každé jeho slovo. Jeho život mi přišel, jako jedno velké dobrodružství. Kdybych si to tady měla rozvrhnout podle rodiny, Kisame by byl táta. I když je tvrdej a někdy nepříjemnej, přesto to tak cítim. Navíc, ke mně se nechová až tak špatně.
„Hih, Kisame, ty jseš úplnej dobrodruh,“ zasmála jsem se. Rána. Zničeho nic mi přilítla pěst zezhora na hlavu. Slzyčky jsem měla na kraji a hladila si bolístku.
„Au, au, auuu,“ kňučela jsem jak pes.
„Za co?“
„Za ty blbý keci,“ s úsměvem na mě vycenil svý ostrý zuby. Naposled jsem si pohladila hlavu a vydala se ke dvěřím. Otevřela jsem je a......
„Ááá, tu máš Kisame,“ flákl mě Tobi jakýmsi tácem přes hlavu.
„Ááuuu, moje hlavááá,“ chytla jsem se za ni znovu. To je den.
„Tobi?!!“ vykřikla jsem.
„Ajaajajajaj,“ trochu se seknul a hned začal zdrhat.
„Ty zmetkuuu,“ rozběhla jsem se za nim. Utíkal chodbou a zahýbal kam se mu zachtělo. Sakra, musim ho stihnout. Zaběhl za roh, následovala jsem ho a tam napálila do Itachiho. Gecla jsem na zem a znažila se rozkoukat. Podívala jsem se mu do obličeje a znova... ten pohled, kterej tak nenávidim. Už se nadechoval, že i něco řekne, ale já ho zastavila.
„No jo prosim tě, už do tebe nevrazim,“ odbyla jsem ho a mířila po chodbě dál. Když jsem byla schopná zaostřit, znovu jsem se rozběhla. Prolítla jsem okolo Deidary, zastavila a rozhlídla se, kudy mohl běžet. Rána.
„Neběhej tady, nesu si kafe a může se mi vylejt, už tudy prolítl Tobi a málem bylo po něm,“.. Moje hlavááááá.
„Po kom? Po kafi, nebo Tobim?“zeptala jsem se. Chvíli přemýšlel.
„No vlastně po obouch,“ dodal a já se znovu rozběhla. Díky mému startu na sebe to kafe vylil, bože ten mi zase něco provede. Když jsem byla kousek od trénovací haly, zastavila jsem. Do hajzlu, jak dlouho už se za nim taham? A proč už jsem to nevzdala? Sakra, jdu se napít. Přišla jsem do kuchyně a tam seděl Tobi s hrnkem čaje v ruce a s nohou přes nohu.
„Ahoj Tokime, přišla jsi si dát také čaj? Je malinový,“ mluvil jakoby nic. Cukalo mi v oku a hrozilo, že vybouchnu. Ale s návalem stresu přišla ještě větší bolest hlavy. Chytla jsem se na spánkách a snažila se tu bolest vytlačit ven, oči jsem měla zavřené a soustředila se na vymítání bolesti.
„Tady máš konvici, nalej si do ní vodu, já to dělat nebudu,“ hodil jí po mě, jenže díky mému supersoustředění, jsem to nepostřehla a konvice mi napálila krásně do čela. Skymácela jsem se k zemi a nedokázala ani křičet. Slzy se mi zase malinko dostaly na povrch. Proč já? Tohle je den blbec. Tobi se ke mně sehnul a kecal nějaký kraviny, já se zvedla a dala mu svou zaslouženou pěstí. S maskou se nic nestalo, páni tak to musí bejt hodně dobrej materiál. Neřešila jsem to a zeptala se ho, jestli neví, kdo by mohl mít nějakej prášek proti bolesti. Bleskurychle navrhl Konan. Nečekala jsem a plazivým krokem se blížila ke Konanu pokoji. Nejspíš jsem vypadala jako zombík. Naproti mně šel Kakuzu. Nejdřív si mě ani nevšiml, až když jsem byla těsně před ním. Při pohledu na mě trochu znejistěl. Výraz měl stále tvrdý a nenaznačoval skoro nic, ale cítila jsem z něj nejistotu.
„Jseš v pořádku?“ zeptal se. Zvedla jsem na něj krvavé oči.
„Vypadám na to?“
„Nevím, proto se ptám,“
„Ne nejsem,“ pokračovala jsem v cestě. Neotočil se, jenom chvíli stál na místě, a pak šel dál svou cestou. Je mi blbě a nevěřim, že je to jenom těma ránama do hlavy. Nejspíš to má co společnýho s tou pečetí od Peina. Dobelhala jsem se ke Konaninu pokoji.
„Hééj, Konaaan. Nemáš něco na hlavu?“ bouchala jsem na dveře. Ty se otevřely a v nich stála právě ta modrovláska, kterou jsem sháněla.
„Nemáš...“
„Promiň,“ skočila mi do řeči a přetáhla jakousi tyčí. Začala jsem se pohybovat v říši snů.

Meshiki : Kde by mohl být? No nejdřív půjdu do Ichiraka. Už když jsem se přiblížila, mi bylo jasný, že tam není. Obyčejně by chrochtal při jídle, nebo dělal jiný hluk a jeho kombinéza zářila na míle daleko. Prošla jsem okolo a mířila k restauraci. Tam také nebyl, ale byl tam Shikamaru s Choujim.
„Kde je Naruto?“ vycenila jsem zuby. Oba polkli.
„Říkal, že půjde za Sakurou, prý má plán jak jí sbalit,“ sdělil mi Shika. Ostře jsem se na něj podívala. V hlavě se mi to začalo vařit. Tak tohle byla poslední kapka mé mírnosti a právě se vypařila.
„Ten kre*én,“ praštila jsem do stolu a ten se pod nárazem prolomil. Oba o kousek uskočili a vyděšeně si mě prohlíželi. Já na to kašlala a běžela k Sakuře. Zvonila jsem, jak nejrychlejš umim a zuřivě klepala nohou. Dveře se otevřely a v nich byla naštvaná Sakura.
„Co je?“ zeptala se nepříjemně.
„Co je?.. Hledam Naruta,“ snažila jsem znít klidně.
„O tom idi*tovi mi nemluv, zase mě rozčílil,“ sevřela ruku v pěst. Co se tady budu snažit držet na uzdě, může mi bejt jedno co jí udělal, teď mě zajímá jenom to s Hin.
„Nevím co ti udělal, ale určitě to bylo myšleno o lásce k tobě, takže se až tak moc nestalo, jenže ty to vždycky hrozně hrotíš. Vlastně Naruta nechápu, jak může snážet to tvý terorizování a teď když dovolíš... Kde je?“ ztuhla.
„Ccc,. Nerozumíš tomu,“
„Okamžitě mi řekni, kam šel!“ vykřikla jsem. Viděla jsem v jejích očím menší strach. Nikdy mě tak rozzuřenou neviděla.
„Šel trénovat,“
„Fajn. Děkuju,“ běžela jsem dál. Takhle mě naštval a ještě se za nim musim honit jak blb. Na trénovacím place byl on a na stromě seděl Kakashi s knihou v ruce. Nepřestala jsem běžet. Vztek mě nepřešel. Drželo se to ve mně, jako špína v koberci. Není to moje věc, ale tohle.... nedokážu na to myslet, naštvu se ještě víc.
„Ahoooj Meshiki,“ mával na mě z dálky. Pořád se smál, až když jsem byla kousek od něj, zkoumavě nakrčil obočí.
„Meshiki?“... Kakashi se na mě podíval. Už jsem byla jenom kousek od něj.
„Meshiki, ne,“ vyhrkl Kakashi, ale na to bylo pozdě. Jelikož Naruto nečekal, že bych na něj mohla zaútočit, nijak se nebránil. Moje ruka vylítla rychlostí světla a zarazila se mu těsně pod lícní kost. Obličej se mu různě stvaroval pod nátlakem a hned na to odlítl kamsi do lesa a bral sebou stromy.
„Co si sakra myslíš?“ chytl mě Kakashi pevně za ruku. Zhluboka jsem dýchala a snažila držet své pocity na uzdě. Když spatřil mou tvář zarazil se. Naruto se vracel zpět k nám a vypadal dost naštvaně. Proboha, co totady dělám? I když jsem naštvaná, přesto... nikdy bych se takhle nechovala. Vyjasnila bych si to s nim jinak.než jsem se vzpamatovala, byl Naruto u mě a dal mi facku. Byla jsem mimo. Nedokázala jsem se bránit, utíkat, zmlátit ho, nešlo to. Spadla jsem na zem, ani jsem se nesnažila udržet rovnováhu. Proč ten divnej pocit? Oba mě pozorovali, nechápali, jak mě mohla jedna rána dostat na zem. Jenže to nebylo tou ránou, tak proč se cítím tak mizerně? Děsí mě to.
„Meshiki, jsi v pořádku?“ zeptal se Kakashi. Já se pomalu zvedla a stále tupě zírala před sebe.
„Heh, co je? Došli ti slova?“ zvedl na mě Naruto obočí.
„Tokime!“ řekla jsem. Oba se na sebe podívali.
„Co je s Tokime?“ zeptal se rychle Kakashi.
„Něco je s ní špatně,“
„Špatně? Jako..“ začal Naruto.
„Prostě se jí něco stalo, nevím jak to říct, prostě mám špatnej pocit,“
„Aha,“ otočil Naruto oči v sloup.
„Myslím to naprosto vážně,“ chytla jsem ho pod krkem.
„Jdu okamžitě za Hokage,“