Nic nového II, díl 5: Hoří!

„To je fakt hrozný, člověk se o ně bojí a oni hned, že jim nevěří a kdesi cosi...“ stěžoval si venku Kiba, když nesl z dílny kladivo a hřebíky.
„No to víš, ženský, jsou s nima jen problémy,“ pokrčil rameny smířeně Shikamaru. On měl teda v tomhle jasno. Kiba souhlasil, aspoň pro tento okamžik, a zalezl do kůlny za Nejim a Leem, kteří už tam identifikovali všechny díry a škvíry. Shikamaru se nikam nehrnul a rozhodl se, že bude podporovat pracanty zvenku. Proto to byl právě on, který spatřil půlnočního jezdce, kterak se vrací klusmo z luk a mizí se svým ořem ve stájích. Jen zavrtěl hlavou. Kůlna se začala otřásat údery kladiva, že se Shikamaru bál, aby se místo vylepšení nerozpadla. Uvnitř stále mrmlal Kiba, ale naštěstí mu nebylo v tom rámusu rozumět.
„Kibo, takhle to budeme dělat do zítra, půjč mi to...“ zaslechl v pomlce Leeho, načeš se raději odklidil do bezpečné vzdálenosti. Vykročil naproti Shinovi.
„Nazdar! Ty máš taky nápady. Teď tě chtěj sestry zabít!“
„Proč to?“
„Řekněme, že tvůj vejlet neudělal nikomu zrovna radost...“
„Mně udělal radost.“
„Přirozeně.“ Shikamaru se rozhodl radši úplně zmizet. Na poli uviděl jezdit traktor. Že by to byl ten jejich bratr? Hm, partií šachu by teď rozhodně nepohrdl...
Ač to Shino nedal znát, přece jen se cítil provinile, že možná způsobil nějaké problémy, a tak se rozhodl, že se půjde omluvit. Když vstoupil do kuchyně, Tenten právě vyprskla smíchy nad nějakou knížkou.
„Šmarjá! Prej: „Tak co to bude? Přední lotos nebo obrácený lotos?“ Tak to je fakt moc na mě, tohle číst Gai-sensei, tak ho z toho šlehne!“ řehtala se.
„A hele, kdo k nám přišel! Zloděj koní!“ ukázala na Shina Bára obviňující škrabkou.
„Máš Haksnu??“ vybafla na něj i Káťa.
„Ano, Káťo-sama, už je bezpečně ve stáji. Nechtěl jsem způsobit -“
„Aha, notak to je dobrý, a jseš hodnej, žes ji vzal na procházku,“ pochválila ho Káťa a vrátila se za Hinatou k lince, kde zrovna krájely nějakou zeleninu či co.
„Chjo, tos ji nemohl někde ztratit? Takhle se tý potvory nadosmrti nezbavíme...“ povzdechla si Bára.
„Takže mě nechcete zabít?“ optal se pro jistotu Shino.
„Jasně že ne, beztak jseš nesmrtelnej...“ Shino doufal, že tohle jeho eso zůstane ještě v rukávě, ale když už to bylo venku, nemělo smysl zapírat.
„Tak to je dobře,“ řekl jenom a vyšel ven, aby zjistil, jestli by mohl být nějak nápomocný. Zastihl tam Nejiho na střeše kůlny (jelikož byl nejlehčí z těch tří (ano, je to šokující, ale nejspíš to tak bude (Lee je sice podvyživený, ale Neji ještě víc))), kterak se dožaduje kladiva, a další dva v kůlně, kterak vyhánějí Akamaru a nadávají mu, aby nepřekážel, jesi nechce hřebíček do hlavičky. Shikamaru nebyl nikde v dohledu. Shino usoudil, že nemá cenu kazit jim zábavu, a tak se do toho nezapojoval.

Sluníčko pomalu klesalo k západu a dokonce i horlivého Leeho práce už omrzela. Všichni se začali pomalu stahovat do kuchyně.
„Sakra, nestůjte tady všici!“ rozčilovala se Káťa. „Dyť tu nejni k hnutí!“
Už rozuměla, proč to mámu tak rozčilovalo. Uklidnila se teprve, když si každý našel nějaké místo na sezení a uvelebil se tam. No, bylo jich tam... deset i se psem a ostatní zvířectvo se nepočítalo. Shikamaru a Matěj seděli zadumáni každý z jedné strany stolu, čela nakrčená nad šachovnicí. Matěj rozhodně nebyl proti, opustit zapocený traktor a věnovat se inteligentnější zábavě.

Flashback
Matěj seděl za volantem kombajnu. Stroje ho fascinovaly, ne že ne, každoročně byl nadšeným divákem závodů v orání, ale dneska to byla nuda. Nastavil kurz vstříc dalšímu nezoranému kousku jejich konopné plantáže a sklonil se nad přístrojovou deskou. Haha, ještě že mamince to sudoku vyfoukl včas, takhle se tu neunudí. Hmm...
„Hele, ne že bych chtěl rušit, ale pozor, plot,“ ozvalo se najednou.
„Hm? Co? Jo, tohle...“ vzhlédl Matěj od hlavolamu a otočil několikrát volantem. „Dík...“
„Má tam bejt pětka,“ ozval se po chvíli zase nevzrušeně Shikamaru.
„Já vim, ale co má bejt tady?“ Matěj byl tak pohroužený, že mu ani nepřišlo divné, kde se tam Shikamaru vzal. Chvíli soustředěně mysleli.
Najednou Matěj vítězoslavně zachrochtal.
„Ha!“ a vepsal do políčka trojku.
„To sem věděl...“ zamumlal Shikamaru spíš pro sebe. Tentokrát byli pohroužení oba, takže je neměl kdo varovat…

„To je pro kočku, tohleto! Člověk si myslí, že už spravil všechno, otočí se, a tam další ďoura...“ nadával Kiba, obličej v dlaních. Dokonce i Lee už vzdal marnou snahu. Vypadalo to, že jakmile něco opraví, zbytek spadne. Tak si všichni sedli na lavičku před domem, čichali vůni vyrábějící se večeře, a čekali, co bude dál.
„Tak to postavíme znova,“ ozval se Neji.
„No jo, ale jak to chceš zbourat, když tu nemáme nic zničit?“ povzdychl si Kiba.
Bum!
„Hele, stodola...“ všiml si Matěj a zastavil.
„Jo, aha. No, tak to postavíme znova,“ vzpamatoval se po chvíli Kiba. Neji mu pomohl ze země, kam leknutím upadl.
„Už není moc vidět...“ podotkl jakoby mimochodem.
„A nevíme, z čeho stavět...“ chytil se toho Kiba. Než se mohl Lee vzpamatovat, už za nimi zapadly dveře do kuchyně.
Matěj vylezl z kombajnu a podrbal se na hlavě.
„Hm...“
Shikamaru vylezl taktéž, strčil ruce do kapes a postavil se vedle něho.
„Měli jsme to opravit. Bude to lepší, když to bude nové, ne?“ ujišťoval se Matěj. Shikamaru mlčky přikývl.
Matěj začal zkoumat stav kombajnu. Byl celý. Vylezl zpátky k volantu a nastartoval. Fungoval. Vycouval se strojem z rozvalin staré boudy a vjel opět na pole. Shikamaru si sedl na jeden z padlých trámů a pozoroval, jak zodpovědný bratr dokončuje svoji práci. Lee už taky zašel dovnitř. Jen co uviděl škrabku na brambory, očička se mu rozzářila. Konečně něco na práci!
Matěj zaparkoval traktor.
„Hraješ šachy?“
„Právě jsem se chtěl zeptat na totéž...“
Konec flashbacku

„Jídlo je hotové!“ to byla věta, na kterou Kiba čekal. Vyskočil a hnal se všechno očuchat. A nezklamal se.
„Páni, to je vůničká...“ rozplýval se.
„Ale jestli chcete jíst, musí sem někdo donést další tři židle, ať si všichni můžem sednout ke stolu...“
Tento požadavek byl rychle splněn a všichni se naklonili nad své talíře.
„Itadakimaaasu!“ zaznělo sborově.
„Vám taky...“ pokrčil rameny Matěj a sklonil se nad talířem.

Po večeři se šli opět vycachtat do rybníku, samozřejmě až potom, co Bára dostala málem infarkt z rozvalené stodoly. Po několika minutách přemlouvání, že takhle bude jednodušší ji opravit, se naštěstí rozhodla, že prostě bude dělat, že nic, a hoši ať dělají, co umí. Při koupání se nestalo v podstatě nic zajímavého, kromě toho, že se Tenten a Káťa málem utopily, když se šly podívat na kachňátka v rákosí a zamotaly se tam do poloshnilých šlahounů na dně. Naštěstí byla na blízku Hinata, která si s tím díky svému umění hravě poradila a osvobodila je. Potom ještě Kiba ze srandy potopil Báru do vody, čímž si vysloužil několik slov (po té, co se Bára vynořila a prskala naštvaně vodu), o kterých Neji netoužil vědět, že se vyskytují v jejím slovníku. Kiba se ale bránil, že si myslel, že jakožto vodní ninja nebude mít Bára problémy nějak donutit vodu, aby se kolem její hlavy rozestoupila a udělala tam bublinu... To Báru zaujalo, a tak to začala zkoušet a zůstala tam až do tmy, když už ostatní šli dovnitř (kromě Nejiho, jak jinak). Jo a Shino přišel. Ne se koupat, samozřejmě! Ale už to samo, že se přiblížil k vodě, bylo nezvyklé.
Když se Bára, zcela rozmočená, vrátila k farmě, zjistila, že jejich aktivní pomocníci už popásli ovce i husy, takže ona nemusí nic dělat. Navíc se kuchyně poměrně změnila, na zemi byly rozložené deky a polštáře a na nich seděli ninjové, kterým Káťa právě rozdávala horkou čokoládu, kterou jim za odměnu (za zbourání stodoly) uvařila. Všichni se převlékli do náhradních šatů na spaní (i Lee!), aby jim bylo pohodlněji.
„To jako chcete spát tady nebo co?“ podivila se Bára.
„Né, ale rozhodla jsem, že se podíváme na večerníček!“ informovala ji Káťa spokojeně a podala hrnek Kibovi, za což si vysloužila oddané olíznutí ruky. No dobře, v jeho podání to spíš mělo podobu políbení, ale to není důležité. Bára pokrčila rameny a šla se do koupelny taky převléknout, usušit si vlasy a vůbec. Neji zatím sondoval u linky, co to do něj zase chtějí nalít. Když Bára vylezla, asi už se čekalo jen na ni a na Nejiho, který nikde nebyl v dohledu. Tenten s Hinatou se hihňaly nad Icha Icha (vypadalo to, že už se dostaly k té části, kde se „Neji“ sjede a opije a spadne z mostu do řeky, kde se málem utopí – jo, hodně dobrá část), Lee sledoval šachovou partii Matěje s Shikamaru, která stále ještě pokračovala, a Káťa s Kibou se choulili pod dekou a něco si tam špitali. Bára jim to užuž chtěla překazit, když si všimla, že tam sedí ještě někdo, kdo nemá žádnou bundu s kapucou, potápěčské brýle ani mikinu s vysokým límcem, a přesto to je...
„Shino! Sakra, co se ti to stalo?“
„Donutili mě!“ řekl sexy drsně Shino a usrkl čokolády.
„Tyjo...“ bylo jediné, na co se Bára zmohla. Pak si vzpomněla na svůj původní záměr. Strhla z Kiby a Káti deku a zařvala:
„Co si vy dva jako myslíte, že děláte?!“ Oba se na ni dost neochotně otočili.
„Zdá se mi to, nebo závidí?“ ušklíbl se Kiba a ani ho nenapadlo pustit Kátiny ruce, které právě zahříval ve svých dlaních.
„Co bych vám asi tak záviděla?“ rozhořčila se Bára a nevšímala si Kátina otráveného pohledu, který sliboval bolestivé následky jejích neuvážených činů.
„Notak jelikož se tady dáváš dohromady s největší sfingou, tak se ti ani nedivím,“ pokračoval Kiba, jako by ji neslyšel, a škodolibě se culil.
„Ts...“ bylo asi tak to jediné, co mu na to Bára mohla říct („Sabak sósó“ by asi bylo vhodnější, ale to už jsme někde jinde).
„Ale zas na druhou stranu, sfinga k sfinze se
dá, že ano...“ Bára vzala deku a zase jim ji hodila naštvaně na hlavu. Pak si ale řekla, že tohle moc velký výchovný efekt mít nebude, tak ji zase sundala.
„Dám vám pokoj, ale Kiba mi musí přísahat na svou hlavu, že Káťu po tom týdnu vrátí v nezměněném stavu!“ řekla rezolutně.
„A v jakém stavu bych ji asi tak mohl vrátit?“ ptal se nechápavě Kiba.
„Třeba v jiném, ty čumáku!“
„Aha...“ řekl Kiba, který to nechápal, jelikož u nich doma takovéhle eufemizmy nepoužívali.
„Báro, prosimtě nevyšiluj...“ uklidňovala ji Káťa, ale její sestra věděla svoje.
„Takže jesi ne, tak ti tu hlavu vlastnoručně utrhnu, jasný?“ pohrozila Kibovi a vrátila jim deku. Potom si šla udělat čokoládu a nevšímala si mumlání za sebou jako třeba „Já jsem přece zodpovědný, žejo?“ „Já vím, že jsi, Kiblíčku, ale to víš...“ „No nevim! Musim si promluvit s Nejim, aby ji uklidnil.“ „Tak dobře, to by mohlo zabrat...“ Za chvíli přišla z venku „sfinga“ převlečená do oblečení na spaní, které vypadalo skoro uplně stejně, jako to normální, akorát nemělo tu podivnou sukničku, a přinesla v náručí kočku. Ta se však hned vykroutila na zem a utíkala k Leemu, kterému skočila na ruku a zakousla se mu do zápěstí, že si málem vylil čokoládu.
„Jé, ahoj kocoure!“ pozdravil Lee, když se vzpamatoval z leknutí.
„Neji, musim si s tebou o něčem vážně promluvit!“ ozval se Kiba.
„Ale ticho,“ umlčela ho pro jistotu Káťa dekou, „Tak jdem na ten večerníček, né?“ rozhodla pak a zapnula Tipa a Tapa. Potom si lehla do první řady na Kibu. „To se ti bude líbit, je to o pejskách!“ zacukrovala na něj, a pak se pro sebe vesele uchechtla.
Už bylo docela pozdě, ale nikdo ještě nechtěl jít spát, všichni se dožadovali dalších dílů se svými nyní oblíbenými hrdiny.
„To jsou celí Lee a Neji!“ zahihňala se Tenten, která se dokonce odtrhla od své poutavé četby.
„Já bych spíš řekl Lee a Lee,“ podotkl Neji, který seděl úplně vzadu u zdi vedle Báry.
„Jo a strýček Fido je Gai-sensei,“ začala se už okatě chechtat Tenten. Lee nevěděl, co má na to říct, protože se nemohl rozhodnout, jestli je to urážka nebo ne.
„Tak nezapomeňte, co mu máte říct večer na misi, až půjdete spát,“ zachrochtala Káťa, která si stále hověla na Kibovi.
„Mě spíš připomínají Hinatu, ty jejich hlásky...“
„Kibo-kun!“
„Však to říkám...“
„Hele, tak chcete další díl nebo co?“
„Chcemééé!“

Bára usínala. To, jak zkoušela podle Kibova návodu dýchat pod vodou, ji docela vyřídilo. No, ale zjistila, že to možná půjde! Co chvíli jí padala hlava na různá ramena, která se okolo ní vyskytovala. Ještě vydrží, za chvíli tenhle díl skončí, a pak určitě půjdou už spát... Když se probudila, zjistila, že leží Shinovi na klíně. Zajímavé. Asi si zdřímla jenom na chvíli, protože Tip a Tap ještě neskončili. Zvedla se a zívla. Studily ji nohy. Napadlo ji, že by mohla požádat Nejiho, aby jí je zahřál... Ale možná na těch řečech o kamenné sfinze něco bylo... mohl si přece pohlídat, aby usnula na jeho klíně! Tak se radši rozhodla, že si zajde pro ponožky. Malátně se zvedla a dopotácela se ke skříňce v pokoji. Začala štrachat v jednom šuplíku a pohled jí zabloudil ven z okna na měsícem ozářený dvorek. Ale co to bylo? Taková podivná červená záře za kůlnami... a sloup hustého dýmu stoupající k oslňujícímu úplňku. Bára nechala ponožky ponožkami a rázem byla naprosto vzhůru.
„Ty kokos!“ zařvala a rozběhla se do kuchyně. Ostatním ani nedala prostor pro otázky typu „Co se stalo?“ „Lidi, nechci dělat paniku, ale vypadá to, že hořej stáje,“ vysvětlila stručně a vyletěla ze dveří.
Deky na zemi zavířily.

Káťa si s úděsem zakryla ústa. Celá budova stájí byla v jednom plameni. Bohužel nebyla z těch lidí, kteří by hrůzou zamrzli na místě. někdy toho i litovala. Jen co tu spoušť viděla, hned začala přemýšlet, jak nejlépe hasit. Hm... rybníček nebyl až tak daleko... Naštěstí Bára nemusela o ničem přemýšlet.
Šplouch! Ozvalo se směrem od Nejiho a z místa, kde předtím stála Bára se vyvalilo něco padesát litrů studené vody. Ale bude to stačit?
„Rychle! Támhle je hadice!“ zapínala Káťa přívod vody na zalévání. Jistě, nebylo to nic moc, ale když přiložil ruku k dílu Lee, nebylo to ani málo. První pokus o uhašení ohně nakonec posloužil jako dobré krytí pro Shina. Nikdo nevěděl jak, ale najednou se vynořil s Haksnou v závěsu z na chvíli oslabených plamenů.
„Dobře, Shino, vem ji někam stranou...“ korigovala Káťa, která měla pocit, že musí něco dělat, když její sourozenci tak usilovně hasí. Matěj zorganizoval řetěz kbelíků od rybníčku a Bára se do toho vrhla celým tělem.
Jejich snaha se protáhla až do brzkých ranních hodin. Vlastně se ani tak nesnažili uhasit stáje plné suché slámy a dobře proschlého dřeva, ale snažili se zabránit tomu, aby se požár rozšířil.
Ptáčci začali cvrlikat, sluníčko vykouklo nad obzorem. Bára si vyčerpaně kecla vedle Nejiho. A jen co se dotkla země, vyčerpaně usnula a svezla se mu do klína. Ona si to uměla ohlídat.
Shikamaru mohutně zívl a protáhl si záda.
„To by mě zajímalo, proč to chytlo...“ promnul si oči.
„Hm, třeba Haksna tajně kouří..?“ snažila se pomoci Tenten. Po té žhavé noci se jí vlasy uvolnily z pečlivě udržovaného účesu a povlávaly kolem zasmoleného obličeje a zarudlých očí. Nebyl to hezký pohled, ale to nebyl ani na jednoho z nich.
Shikamaru pokrčil rameny, jako že na tom asi něco bude.
„Ne,“ ujistil je ledově Shino. Byl teď dost nakrknutý. Po tolika letech nošení bundy a černých brýlí měl dost citlivou pokožku a teď tohle. Už ho nikdy nikdo nepřemluví, aby si je sundal. Ještě teď měl mžitky před očima a to už se zase převlékl do normálu! Haksna nervózně podupávala v ovčím bydlení. Všechny ovce v panice utekly, neměly dveře tak bytelné, jako ve stájích. Kiba už vyslal Akamaru, aby je posbíral. Ale nebyla šance, aby je udrželi vedle spáleniště.
„Sakra, co budeme dělat...?“ opírala se Káťa unaveně o Kibovo rameno, slzy na krajíčku.
„Nevím, Káťo-san, ale měli bychom jednat rychle. Je tu možnost, že požár byl založen úmyslně, a v tom případě jsme všichni v nebezpečí.“ Neji na chvíli odtrhl svou pozornost od spící Báry. Zdálo se mu to, nebo jí tady chyběly vlasy? Věděl, že byla vyčerpaná už před požárem. Jestliže nebyla schopná posbírat všechny svoje kousky, kdoví, co jí ještě chybělo... Něžně ji vzal do náručí a zvedl.
„Ale proč...? Kdo by něco takového udělal?“ Káťa se snažila, aby se jí neklepal hlas, ale moc se jí to nedařilo. Teprve teď na ní začal doléhat šok. Kiba to postřehl a přivinul si ji k hrudi.
„Pššš, to bude dobré...“
„Běžte si odpočinut, my zatím vymyslíme, co dál,“ ozval se ochranitelsky Matěj. Tím my samozřejmě myslel sebe a Shikamaru! Z čehož ten druhý neměl moc radost, ale nebyla vhodná chvíle protestovat.

Neji usoudil, že po požáru je kamenný dům vhodnější, než stodola plná sena, a tak Báru donesl zpátky do kuchyně.
„O kousek dál jsou postele...“ hlesla Káťa zpoza Kiby.
Neji tedy donesl Báru až do pokoje a tam ji položil na měkkou postel a přikryl až po bradu. Pak se otočil zase zpátky a šel se připojit k Matějovi a Shikamaru na válečné poradě. Ještě tam s nimi zůstala Hinata. Tenten to nevydržela a sekla sebou už v kuchyni a nikdo se neopovažoval ji budit. Kiba zůstal utěšovat Káťu, která se teď bez přestání třásla.

Matěj začal setkání neformálně. Normálně by měl spoustu keců okolo, ale dnes na to nebyla vhodná doba. Hinata jim přinesla konvici silného čaje a to je trochu nakoplo, ale všichni to chtěli vyřešit rychle.
„Měli bychom zůstat v domě. Je kamenný a tedy nejméně hořlavý. Ovšem vyvstává tu otázka, co udělat se zvířatama. Ty už takový štěstí nemají. Všechny ostatní hospodářské budovy jsou ze dřeva.“
„Všechny?“ divil se Shikamaru stoicky.
„No... teď nevím,“ znejistěl Matěj. „Myslím, že nejbližší kamenná salaš je asi dvacet kilometrů na jih. Dřív tam ovce bydlely na léto.“
„Hm... A v čem je háček?“
„No, tak hlavně v tom, že tu máme nejen ovce, žejo... Ale asi by byl dobrý nápad je tam uklidit.“
„Podle mě bychom nejdřív měli zjistit, jak ten požár vznikl, třeba nám to něco napoví,“ mínil Neji. Všichni přikývli.
„Souhlasím,“ řekl Shikamaru, „nemá smysl tady rokovat, co dál, když ani nevíme, co se stalo.“ Matěj pokrčil rameny. Vypadalo to, že se porada odsouvá.
Tlumené paprsky zamračeného slunce je zastihly, jak slídí po spáleništi. Hinata a Neji se rozhlíželi Byakuganem, Kiba s Akamaru se snažili něco vyčmuchat a Shikamaru s Matějem zamyšleně odkopávali kousky ohořelého dřeva, kdyby čirou náhodou na něco narazili. Shino si vzal na starosti shromáždit všechno, co požár přežilo.
„Tak tohle nevypadá na náhodu,“ zakabonil se Neji.
„Taky si myslím, Neji-niisan. Vidím slabé čakrové stopy,“ přidala se i Hinata. Shikamaru to rozhodně radost neudělalo. Co to k čertu mohlo znamenat? Najednou Akamaru začal kňučet a odhrabávat kupku popela.
„Akamaru! Co jsi našel?“ přiskočil k němu hned Kiba. Pod nánosem uhlíků se vynořily podivné drobky něčeho světlého, vypadalo to jako hlína. Všichni se seběhli kolem nálezu.
„Co to sakra je?“ mručel Kiba. Pomyslel si, že se Akamaru asi moc nadchl pro práci, protože tohle nevypadalo jako zbytky výbušných lístků nebo něco podobného.
„To je zvláštní, ta hmota je smíchaná s čakrou. Sice už skoro všechna vyprchala, ale jsem si tím jistá!“ informovala je Hinata. Neji přikývl.
„Tak to se mi vůbec nelíbí,“ pronesl pochmurně Shikamaru, který pojal podezření. Sebral hrudky ze země a pozorně si je prohlížel. Četl všechna hlášení o tom, jak se posledně tým Gai a tým Kakashi setkali s několika členy Akatsuki. „Lidi, tohle je vážný. Jestli to je tak, jak si myslím, tak to je průšvih jak vrata.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se znepokojeně Kiba. Všichni se shromáždili kolem Shikamaru.
„Podle toho, co jsem slyšel, tak ten chlápek, co unesl Gaaru, používal takovýhle výbušný jíl...“
„Počkej, Shikamaru, chceš tím říct, že v tomhle mají nějak prsty Akatsuki?“ pípla Hinata polekaně.
„Nevím, říkám jen, jak se mi to teď jeví. Jenom podle toho, co říkal tým Kakashi, by měl tenhle typas být mrtvý... vyhodil se do vzduchu...“ zamnul si Shikamaru bradu. Bylo to vážně divné.
„Akatsuki? A to je co?“ snažil se informovat se Matěj.
„Velmi nebezpečná organizace ninjů, kteří zradili své vesnice, Matěji-kun,“ vysvětlila mu rychle Hinata. Matěj polkl.
„Shikamaru, zdá se mi to dost přitažené za vlasy, proč by někdo z Akatsuki zapaloval naprosto obyčejnou farmu?“ namítl skepticky Neji.
„Nesmíš zapomínat, že tady máme co dělat s bývalou hlavní skrytou vesnicí Ohňové země! Bylo to už hodně dávno, to je pravda, ale kdo ví, co tu všechno může být. Možná i něco, co stojí Akatsuki za tu námahu,“ připomněl Shikamaru. Všichni se podívali tázavě na Matěje. Ten jen pokrčil rameny.
„Já o ničem teda nevim... ale když vezmeme v potaz, co všechno jsem se dozvěděl za posledních několik let, asi se to vyloučit nedá. Ale že zrovna tady na farmě... to je teda pěknej vopruz!“
„Jo, sám bych to líp neřek,“ souhlasil Shikamaru. „Každopádně bych nerad něco podcenil, takže to uděláme takhle. Já vyrazím do Listové pro informace o pohybech Akatsuki a případně pro posily. Vy tady zatím hlídejte a čekejte, co se bude dít. Doporučoval bych ve dne v noci hlídkovat, kdyby něco.“ Podíval se na Nejiho coby jounina a ten přikývl, že mu to taky přijde jako dobrý nápad.
„Neměl by s tebou jít ještě někdo další? Přece jen, jestli tu někde v okolí fakt je člen Akatsuki...“ ptal se Kiba. Shikamaru zavrtěl hlavou.
„V jednom líp proklouznu, kdyby něco. Navíc pokud se tu ukážou, myslím, že čím víc vás bude, tím lepší.“
„Takže si doopravdy myslíš, že v tom jsou Akatsuki?“ poprvé promluvil Shino. Shikamaru na něj vážně prohlédl.
„Dost věcí tomu nasvědčuje. Jestli je to tak, nemůžeme si dovolit ani chvíli váhat.“
Matěj se díval z jednoho na druhého. Všichni se tvářili znepokojeně. Možná měl tatínek pravdu. S ninjama jsou jenom problémy!

Shikamaru vyrazil do Listové jen pár minut po dokončení rozhovoru. Jelikož Bára i Káťa pořád spaly, zůstalo všechno rozhodování na Matějovi. Ten si pořád lámal hlavu, co by tady tak nějací ninjovští renegáti mohli chtít... Snažil si vzpomenout na jakoukoli narážku rodičů, že by tu na farmě mohli mít nějakou nebezpečnou nebo vzácnou věc, nějaký artefakt ze starých dob nebo něco podobného, ale vůbec nic ho nenapadalo. Popsal tedy aspoň Kibovi cestu k salaši, do které se měly pro jistotu přestěhovat ovce, aby je tam s Akamaru dohnali. Husy a slepice musely bohužel zůstat, kde byly. Jako by vytušily, že se něco nekalého děje, krčily se teď v kurníku a dvůr, jindy plný štěbetání, zel prázdnotou. Nejhůř na tom asi byla Haksna, ta už svoji stáj neměla. Nezbylo než ji ubytovat ve stodole, ve které minulou noc spali. I ona byla neklidná (ale kdo by nebyl po takovém zážitku), podupávala a řehtala a nikdo se neodvážil k ní přiblížit. Shino řekl, že se o to postará, tak ji nechal Matěj na něm. Potom začali s Nejim hledat, ze kterého místa bude nejlepší výhled po okolí pro hlídkování.