Pravá síla založená na jméně - 02

Kapitola 2: Známí z Konohy?

Nedávno se tým Hebi rozdělil, aby Itachiho našli dřív. Karin si to namířila do malé vesničky, Juugo se plahočil mezi stromy a povídal si s malými ptáčky, Suigetsu šel vytáhnout informace od Kakuzova účetního, zatímco Sasuke si to zrovna vykračoval lesem na místo jejich srazu.

Jakmile ale Uchiha vešel na menší mýtinku, zastavil se a koutkem oka pohlédl za sebe.
„Ukaž se… Kdo jsi?“ řekl po chvíli. Ze stínu lesa se poté vynořil drobný mužík.
„Ten ohoz,“ přeměřil si jej Sasuke pohledem, „takže ty jsi…“
„Ty jsi Sasuke-kun? Opravdu jsi Itachimu hodně podobný,“ přerušil ho onen slídil.
Uchiha po něm v tu chvíli hodil jeden z jeho vražedných pohledů. Zahalený mužík v plášti s červenými mraky a s oranžovou maskou přes obličej rychle poodstoupil, jakmile si všiml jeho výrazu.
„B-bojim!“ křikl, načež se rychle odebral do bezpečné vzdálenosti od mladíka, a schoval se za nejbližší strom.
V tom se nad Sasukem objevili dva velcí bílí ptáci a na jednom z nich byl ještě další člen Akatsuki. Poté už jen viděl, jak se k němu oba ptáci blíží neuvěřitelnou rychlostí, než zaslechl: „Katsu!“

***
Sunai se zastavila v malé vesničce, která byla po cestě do Listové, na porcičku jejího oblíbeného jídla, danga.
Během přežvykování oněch rýžových knedlíčků však stále myslela na toho krásného kluka s kratšími rozcuchanými vlasy. Absolutně se nemohla dočkat, až jej zase uvidí… i přes fakt, že jejich setkání bylo v tuto chvíli v nedohlednu.
Představila si jeho dokonalou tvář, která byla věčně bez výrazu. Jeho chladné pohledy, které vždy probudily ony motýli v jejím žaludku, a pronikavý, přesto však nadmíru překrásný, tón jeho hlasu.
Doteď měla hlavně za to, že si jí vlastně nikdy nevšiml i přesto, že stála tolikrát blízko jeho osoby.

Jakmile dojedla další dvě porce, vydala se konečně na cestu. Než však vesnici stihla opustit, uviděla v lese před sebou tyčit se velké zářivé světlo. Najednou ji bez rozmyslu napadlo ‚Sasuke‘, ale okamžitě zavrtěla hlavou, aby tu myšlenku vypudila z hlavy. Přesto se však vydala k místu, kde ještě před chvílí stála ta socha z oslepujícího světla po jakémsi výbuchu.
Po chvíli se jí konečně naskytl výhled na onu díru, kterou způsobil ten zvláštní výbuch. Zastavila se na jedné z větví a chvíli na to místo rentgenově zírala. Poté zaregistrovala bandu ninjů v bílých pláštích, stojící právě u ony díry, ale z takové dálky nebyla schopna poznat, kdo a odkud vlastně jsou.
Po nějaké chvíli se však všichni sebrali a namířili si to směrem k vesnici, ze které zrovna Sunai odešla. Ještě se po nich jednou ohlédla, než se vydala zase svým směrem.

Šla celou dobu pomalým krokem, nikam nespěchala, ale jakmile se začalo stmívat a pršet, okamžitě nabrala rychlost. Naštěstí se před ní nacházela ještě další malá vesnička s hospůdkou, kde se rozhodla odpočinout a přečkat déšť. V druhém patře oné budovy měli ještě noclehy, takže tam zůstala i přes noc.
Další den brzy ráno vstala a pokračovala v cestě. Cítila, že ji někdo sleduje, ale nezastavila se, dokud ji ten někdo nenapadl.
„Kdo kruci seš? A co po mě chceš?“ seřvala útočníka, když se vyhnula útoku.
„Hehehe,“ začal se smát „…nic ti neřeknu, ale… Zabiju tě!“
„Jo, jasně,“ odfrkla si.
Její protivník se v tu chvíli rozhodl, že na mladou brunetku vystartuje, takže si Sunai konečně všimla, že má okolo nohy ovázanou čelenku Kamenné vesnice. S tímto zjištěním nabrala okamžitě bojový postoj.

***
Sasuke v tu samou chvíli odnášel Jinchuuriki Hachibiho do úkrytu Akatsuki, ke kterým se přidal, jakmile jeho bratr zemřel na neznámou nemoc při konečným souboji. K Akatsuki se však přidal jen kvůli tomu, aby splnil svůj nový cíl - a to pomstít Itachiho a klan Uchiha, když se dozvěděl pravdu.

A ta skupinka ninjů, kterou Sunai předevčírem viděla, byla z Konohy. Byli v této odlehlé části lesa proto, aby Sasukeho přivedli zpátky do rodné vesnice, ale jelikož se jim nepovedlo jej včas najít, rozhodli se vrátit zpět. Po cestě je však zastavila Katsuyu, aby jim přidělila další misi, kam byl poslán tým sedm pod velením Yamata… a Kakashi s týmem osm pokračovali cestou do vesnice, aby podali Hokage hlášení o té předchozí. Po cestě jim ovšem trochu vyhládlo, takže jakmile cestou narazili na malou čajovnu, chvíli se tam zdrželi.

***
‚Šmarjá,‘ vzdychla si Sunai, když ji už přestalo bavit to hašteření. Její protivník sice ovládal Doton, ale nebyl zrovna nejzkušenější. Zřejmě na ni zaútočil jen proto, že si všiml znaku na její čelence. Ale přesto nechápala, co vlastně pohledává v Zemi Ohně.
„Tak to skončeme,“ řekla otráveně.
„To si piš, teď budeš jíst hlí-!“ zarazil se, jakmile se všiml, co ta holka dělá.
Sunai před sebe kopla, alespoň tak to vypadalo, a z podrážky u jejího podpatku vyšlehly černé pruhy látky, které mu ovázaly ruku. Poté jen nohou trhla, aby si jej přitáhla snad blíž. Látka se jako na povel začala zase namotávat zpět, takže jakmile se onen ninja z Iwagakure dostal přímo pod její nohu, nastavila nad něj ještě svou levou dlaň, čímž mu zabránila v pohybu, neboť jej najednou začala u země přidržovat ještě jakási hlína. Pak mu do ovinuté ruky zabodla ještě podpatek boty, kterou celou dobu držela nad ním ve vzduchu.
Z rány vytryskla trocha krve a Sunai neváhala ani na sebemenší chvíli. Okamžitě zareagovala, aby zachytila do své zahalené pravé dlaně kapku jeho krve. V okamžiku, kdy se krve dotkla, se jí začala v ruce formovat jakási fialová koule, která se pomalu zvětšovala a ladně vlnila. Občas v ní šly zahlédnout kousky narůžovělé a modré barvy… Jednoduše se to dalo popsat jako kulatý fialový obláček.
Její oponent vykulil oči v úděsu a fakt, že se nemohl hnout, mu na klidu moc nepomáhal. Když se koule přestala zvětšovat, vrazila mu ji přímo do hrudi. Stihl strachy otevřít jen ústa a vidět ohromný fialový záblesk po jeho těle. Pak už jen cítil neústupnou bolest a příšerné horko.

Jakmile bylo po všem, uslyšela jakési odkašlání za jejími zády. Otočila se, aby zjistila, kdo boj pozoroval.
„Ty jsi z Písečné? Co děláš tak blízko Listové?“ To bylo jediné, co z jejího diváka vypadlo.
„He,“ zavřela oči a ušklíbla se „…jdu jen podat Hokage hlášení o jedné mé misi.“
„Hm, aha. Takže přeci míříš do Listové.“
„Hai. Vy se zřejmě taky vracíte.“
„Ano. No… myslím, že by si mohla jít s námi a cestou mi říct, co si to tu vyváděla s tím ninjou.“
„V tom nevidím problém. A kdože to vlastně jste?“ zeptala se trochu drze.
„Já? Já jsem Hatake Kakashi.“
„Chm,“ odfrkla „Těší mě. A ti tři za tebou?“
„To je Kiba, Shino a Hinata.“
Hinata ji zamávala, Kiba kývl a Shino se ani nepohnul.
„Nazdar, já jsem Sunai,“ mírně pohnula pravou rukou, jakožto pozdrav.
Kakashi zavřel úsměvně oči, načež se dal do kroku. Všichni jej bez dalšího slova následovali. Avšak během cesty se Sunai ujala Kakashimu vypravovat o onom souboji.

„Ani se nedivím, přeci jen si ze Suny, což je nepřátelská vesnice pro Iwu.“
„To vím, ale nechápu spíš to, co tu dělal. S vámi taky není Kamenná zrovna za dobře, takže…“
„Pravda,“ pronesl chápavě, načež se zamyšleně podíval na modré nebe, které zdobilo několik bílých obláčků.
„Hej, Shino…“ šeptal Kiba, zatímco si ti dva před nimi povídali.
„Co je?“ řekl shinovským tónem.
„Co si o tom myslíš?“
„O čem?“
„O tom, co jsme viděli. Myslíš, že je ta holka nějak nebezpečná?“
„Mě připadá sympatická. Teda až na to předchozí zmasakrování. Ale tak jako tak, si nemyslím, že by byla hrozbou pro nás,“ pronesla Hinata.
„Souhlasím, brouci taky necítí nebezpečí,“ přitakal i Shino.
„Hm, dobře… Tím líp,“ opáčil Kiba a podíval se před sebe.

***
Už byla na obzoru brána do Listové. Když vstoupili, přivítal je okamžitě Kotetsu a Izumo.
Kakashi se však po chvíli povídání rozpomněl, že by měl něco udělat.
„Tak, jdu podat hlášení o minulé misi… Jde někdo se mnou?“ ovšem se mu nedostalo kladné odpovědi, takže zklamaně povzdychl, ale hned zase pokračoval, „Dobře, no… Půjdu sám! A Sunai, ty se zatím můžeš třeba někde najíst, odpočinout si a tak. Myslím, že to tvoje hlášení chvíli počká.“
„Dobře, no. Děkuju.“
„Máš hlad?“ tázala se po chvíli Hinata.
„Docela jo.“
„Tak pojď, zajdeme na rámen. Kibo-kun, Shino-kun, chcete jít taky?“
„Já určitě!“ prohlásil nadšeně Kiba.
Shino však kývl v nesouhlas, takže šli sami. Cestou si hodně povídali a smáli se, stejně tak i při jídle a i pak cestou zpět, kdy ji Hinata doprovodila do domečku, do kterého ji ubytovali.
Sunai se s Hinatou velice spřátelila, dokonce i další den se pro ni mladá Hyuuga stavila, aby ji ukázala vesnici. Dokonce s ní zašla i do kanceláře Hokage, kde ale už byl Kiba s Shinem.
Sunai stála před nimi a chystala se podat hlášení o její misi, ale nějak se k tomu stále nedostala, neboť Hokage v tu chvíli ještě cosi prodiskutovávala s Shizune. Brunetce se však honilo hlavou pouze to, co tu dělá ten Kino, Kito nebo jak se jmenoval a ten druhý, u nějž si nepamatovala ani začátečnický písmeno jeho jména.
Když však konečně přišla na řadu, řekla Hokage o zmutovaných bratrech, ale ta jí, i přes zájem to slyšet, sdělila, že zbylé podrobnosti ji bude muset povědět zítra. Sunai souhlasila a s Hinatou opustila kancelář.

Večer, když se procházely, narazily na rozcuchaného blonďatého kluka a dívku s růžovými vlasy.
„N-Naruto-kun, Sakuro… Ahoj, to už jste se vrátili?“ vypadlo z Hinaty.
„Ano, zrovna teď,“ odpověděla ji Sakura a pohledem sjela na neznámou brunetku po jejím boku, „Kdo je to?“
„To je Sunai,“ představila ji Hinata. Sunai kývla na pozdrav.
„Héé? Ahoj,“ pozdravil Naruto.
„Je z Písečné. Je tu proto, aby podala Tsunade-sama hlášení, ale má pořád nějakou práci, takže za ní půjde až zítra.“
„Aha, no a co už si tu viděla?“ zeptala se Sakura.
„Hinata mi dneska udělala průvodkyni,“ usmála se.
„No holky, já jdu na rámen, tak se tu mějte!“ prohlásil Naruto už z dálky.
„Já zase domu, jsem docela unavená. Sai a Yamato-taicho šli podat hlášení, takže nemám nic na práci. Zatím se mějte…“ dodala k tomu ještě Haruno.
„Měj se,“ odpověděly ji dívky zároveň.

***
Další den spala docela dlouho a odpoledne se vypravila do kanceláře Hokage. Už se připravovala na zaklepání, když v tom odtamtud zaslechla čísi rozhovor.
„Jiraiya-chan umřel v boji…“
„O-O čem to mluvíš?“
Okamžitě pochopila, že by teď nebylo zrovna vhodné tam vejít, takže se raději rychle otočila a dala se na odchod.
Venku se chvíli procházela vesnicí, když pak uviděla toho blonďatého kluka ze včerejška chodit, jako by byl úplně bez duše. Došlo jí, že to on byl v té kanceláři a ta zpráva ho zřejmě velice zasáhla. Bylo jí to hrozně líto, i když ani jednoho z nich vlastně neznala.
Pomalu se začalo smrákat, ale stále na něj narážela, jak po vesnicí jen tak chodí. Věděla moc dobře, jak mu je. Chvíli ho ještě pozorovala s touhou ho jít nějak utěšit, ale taky znala ten pocit, kdy chce být člověk v takových chvílích sám.
Když jí zemřela před třemi lety matka, nikoho nechtěla vidět a ani s nikým mluvit, ale na druhou stranu taky toužila po tom, aby tam někdo byl a objal ji. Nakonec se ale rozhodla pro první možnost a odešla.
Když ale pozorovala zarudlou oblohu z jedné střechy, opět jej viděla, jak sedí na jednom ze stožárů nedaleko. Tentokrát to nevydržela a přiskočila k němu. Chvíli mu promlouvala do duše a on ji zrovna nevyháněl, taky zřejmě toužil po tom, aby tam byl někdo, kdo mu rozumí.

***
Byl další den a v kanceláři Hokage byla jen Tsunade a Sunai.
„Takže tu misi ti zadal Kazekage?“
„Vlastně Kankurou, ale bylo to na rozkaz Gaary-sama.“
„Poslední dobou je hodně práce nejen u nás, jak vidím…“
„Ano, Gaara-sama má hodně papírování a ještě do toho musí rozdat mise, sice to všechno bravurně zvládá, ale přeci jen se mu snaží jeho sourozenci jakkoli pomoci.“
„Chápu. A jak to, že toho o Zmutovaných bratrech tolik víte?“
„Před třemi lety, když se rozhodli prodloužit si život, tak jejich poslední obětí byla má matka. Byla obyčejnou vesničankou bez jakýchkoliv schopností, protože moc naší rodiny její generaci přeskočila, ale zvládala jakýsi druh hologramu. Ti bratři neunášeli shinobi a tak je nenapadlo, že má nějakou moc, ale když si jí zrovna nevšímali, tak se nám matka zjevila. Pověděla nám o nich vše – kde jsou jejich úkryty, o co se snaží i co už udělali, protože si před ní nedávali zrovna dvakrát pozor na pusu. Jediné, co nám nesdělila bylo to, kde se právě v tu chvíli nacházela. Očividně se již stala pokusným králíkem a proto nestála o záchranu,“ smutnila Sunai.
„Aha, omlouvám se. Tenhle týden asi nezačal nejlépe, teď sem dostala do deprese i tebe.“
„To je v pořádku, už jsem se s tím srovnala,“ pokusila se o úsměv.
„No každopádně-,“ zasekla se, když někdo zaklepal na dveře.
„Zdravím Hokage-sama. Omlouvám se, jestli ruším, ale posílá mě Hana, abych vám dal tyhle papíry.“
„Áh ano, děkuju Kibo…“ opáčila, „A Sunai, taky už klidně můžeš jít.“
Brunetka tedy souhlasně přikývla, načež se oba vydali pryč.
Když vyšli z budovy, tak Kiba promluvil.
„Nezajdem zase na rámen?“
„Jasně, proč ne,“ vyhrkla radostně, „…Vlastně jsem dneska vůbec nejedla.“

***
Cestou do Ichiraku šli okolo nemocnice, kde zahlídli Shikamara s Narutem. Naruto se už usmíval, takže Shikamaru jako třetí člověk, který ho povzbuzoval, nejspíš uspěl. Nezastavili se a ani na sebe neupozorňovali, takže pokračovali v cestě na jídlo pořád neviděně.
V Ichiraku si objednali a s chutí začali jíst.
Kiba byl roztomilý a jeho velký pes byl neodolatelný, prostě to nešlo, aby si je neoblíbila.
A když vycházeli z Ichiraku, stále jej s úsměvem pozorovala. Podle ní byl hezký a milý, i když občas uřvaný. Ale v tom ji přepadl neutuchající pocit, že na něco zapomněla.

Právě procházeli jakýmsi parčíkem po kamenné cestičce a míjeli několik hnědých laviček a lamp, které se nacházeli na pravé straně od nich a zleva byla malá mýtinka, ohraničená několika stromky.
Namířili si to přesně na tu mýtinku, kde se posadili a pozorovali, jak mraky zlehka plují po modrém nebi. Akamaru ležel mezi nimi a hlavu měl položenou na Sunaiiných stehnech a vrtícím ocasem lechtal Kibu na jeho levé paži. Sunai ho hladila s láskou po jeho hebké bílé srsti a občas ho poškrábala za ušima.
„Líbíš se mu,“ přerušil Inuzuka nastávající ticho, když pozoroval její počínání.
„To on mě taky,“ ušklíbla se.
Kiba zkroutil koutky úst do úsměvu a zase se podíval na nebe, aby pokračoval tam, kde přestal.
Chvíli tam ještě seděli, než nebe zčervenalo, což byl pro ně jasný signál k tomu, aby se z místa trochu pohnuli. Kiba ji tedy gentlemansky pomohl vstát a doprovodil domu.

Před vchodem se zastavili a stáli naproti sobě. Její velké ametystové oči se setkaly s jeho tmavými očky, které v té tmě nabraly normální tvar, zatímco na světle byly zúžené do roztomilé černé čárky. Po určitém čase byly jejich nosy od sebe zhruba deset centimetrů daleko a pomalu se ještě přibližovaly.
Když byli u sebe tak blízko, že tu byla ta napjatá a romantická atmosféra, u které začne srdce neuvěřitelně rychle bušit, tak Sunaiiny polozavřené oči spočinuly na Kibově tváři. V tu chvíli sebou okamžitě cukla s vykuleným výrazem. Jakmile si totiž všimla onoho rudě zbarveného znaménka na jeho líci, vybavilo se jí konečně to, na co předtím zapomněla. Rychle od něj odstoupila a počala se mu omlouvat. Na dobrou noc ho jen rychle objala, než zmizela za dveřmi.
Kiba před jejím dočasným bydlištěm však zůstal dál nečinně stát. Vůbec nechápal, co se to teď vlastně stalo… Udělal snad nějakou chybu? Pokud ano, tak jakou? Na nic neznal odpověď, ale i přesto ho to z přemýšlení nad tím neodradilo. Alespoň do doby, než jej probralo Akamarovo zavytí. Konečně se trochu pohnul. Ještě se na svého přítele usmál, než pokynul k odchodu.

Poté, co zavřela venkovní dveře, se o ně následně zády opřela, načež po nich sjela k zemi. Seděla tam opřená o hnědé dveře a vyčítala si, jak na takovou věc mohla zapomenout.
Zapomněla na něj, jak jen si to mohla dovolit? Skoro pět hodin si na něj nevzpomněla… Nepopsatelně ji to teď ničilo a drásalo její srdce. Stále si to vyčítala, dokud se neponořila do vzpomínek, aby dohnala ztracený čas.