Tajemné
Klidné kroky pomalu přecházely v rychlou chůzi, jejíž tempo se v zápětí začalo zvyšovat tak, až se změnilo ve zběsilý běh. Větvičky stromů se ostře zabodávaly do tváře a zanechávaly za sebou tenké stružky krve. Zdálo se, jakoby snad ve snaze zabránit tak spěchajícímu tělu v jeho cestě, vytvořily stromy jakousi hradbu. Les byl náhle hustější a temnější než předtím a ze světle fialových očí, ve kterých se zračil stále narůstající strach, se začaly řinout slzy.
Tak tohle je druhej dílek celý je to takový divný, ale i přes to jsem to chtěl dokončit. Nwm co říct, mno snad jsi to aspoň někdo přečte a bude se mu to líbit. A těm Itadakimasu!
02-Narutova beznaděj!
„Dokud…dokud se nestanu Hokagem, tak neprohraju! Dattebayo!“ Řekl Naruto a začal se trochu měnit.
„Podoba poustevník, hotovo. A ještě něco! Tajuu Kage Bushin no Jutsu! Tak a můžeme začít!“ Vykřikl nakonec.
Vyhodený za dvere...
1. kapitola – Něco za něco
Mnoho národů je ve válce, mnoho lásek odtrhnuto od sebe, mnoho naděje zničeno a nenávratně spáleno, nic už není jako dřív a nic už se nevrátí.
Jediná vesnice rozpoutala válku, jediná vesnice riskovala povstání. Vyvolala tak velkou válku, že proti sobě stojí spojenci jako největší nepřátelé.
Ta vesnice byla na první pohled nejnevinnější, ovšem pod vládou svého nového panovníka vytvořila obrovskou armádu, kterou skryla i před zraky svých obyvatel.
„Miyo! Utíkej!“ ozval se zoufalí výkřik ženy.
Shenai se Deidarovi svěřila jako prvnímu. „Ale to je skvělé! Blahopřeju!“ gratuloval jí.
„Potřebuju od tebe radu. Totiž… nevím, jak to říct jemu a ostatním. Ví to jenom Zetsu, to on mě našel, když jsem omdlela.“
„Jen se neboj, budou rádi. Až na to… že se to semlelo trochu moc rychle.“
Shenai se uchechtla. „No, abych řekla pravdu… ani jeden z nás to neplánoval.“
Říci to ninjům z řad jejích nejvěrnějších přátel, nebyl žádný problém. Kisame se radostně usmíval a snad už posté dívce gratuloval.
Kráčala po malom zarastenom chodníku. Robila to bezmyšlienkovite, veď koľkokrát už po tejto ceste išla. Nespočetnekrát... každý deň. Celé tri roky...
Zabočila na lesnú cestičku a ocitla sa na malej lúke v údolí. Jej malom mieste... Sadla si do trávy a pozerala pred seba. Na nekonečný výhľad, ktorý mala pred sebou. Ako rada by sa rozbehla preč... Od všetkého čo ju trápilo. Toto miesto bolo plné spomienok, ale zároveň sem chodila rada. Vždy večer, keď sa pobrala z domu, mala v srdci aspoň malú iskričku nádeje. Že dodrží svoj sľub...
[hide=Pro ty co nečetli první sérii][b]Ahoj jmenuji se Tsuki. Chtěla bych vám vyprávět příběh o mě a mé rodině. Můj příběh začíná, když mi je šestnáct. Moji rodiče jsou už několik let mrtví. Nevím o nich skoro nic, ale všechnu lásku mi dává jejich nejlepší přítel Naruto. Jsem jako jeho dcera, moc si ho cením. Ale přesto se tenhle vztah neubránil hádce. Jen co jsem se bláznivě zamilovala do našeho souseda Raye, měl Naruto značné námitky. Po naší první strávené noci, za kterou se nic poctatného nestalo, vypukla hádka mezi mnou a Narutem.
Ráno se Reina probudila s výbornou náladou. Celé dopoledne zářila jako sluníčko. Na všechny se smála a nikdo k tomu nic neřekl. Po snídani vytáhla Deidaru na trénink. Po několika kolečkách kolem úkrytu byl Deidara vyřízený. Zkusili všechny druhy boje dokud nenašla Reina jutsu, který by se hodilo k Deidarovi. Trénovali dokud nebyl čas na oběd. Dneska vařila Konan. Reina celá vysmátá vpadla dovnitř a za ní Deidara. Sedla si vedle Itachiho. Vzala si na talíř dost velkou porci jídla. Najedla se a pádila zase pryč. Všichni se za ní zmateně dívali.
V době kdy Aki, Kieko, Hirameki a Fu rozmlouvali o věštbě a objasňovali si všechny záležitosti Reiko a Kim tvrdě bojovali. Obě dvě s katanami a až poněkud šíleným úsměvem na tváři. Kdyby je ted někdo viděl, vzal by urychleně nohy na ramena a měl šok na celý život! Né nadarmo jsou všechny tyhle holky kunoichi třídy S.
"Tak co už jsi skončila? Pokud ano, tak to bylo dost ubohý!" řekla Reiko provokativně. Kim se jenom zasmála a znovu na ni vyslala proud blesků! Mizunata se skoro ani nepohnula a s neuvěřitelnou rychlostí udělala pečetě.
Aki se začala pomaličku uklidňovat a znovu si sedla ke stromu, kde doposud byla. Fu si jí sedla na klín a spokojeně vrněla. Kieko a Hirameki, čekali až promluví.
"Tak co jste ode mě chtěli?!" zeptala se Aki už s vím typickým chladným podtónem! Její hlas se však ještě trochu třásl. Kieko se podívala na Hirameki a ta pouze kývla.
"My jsme se chtěli zeptat jestli náhodou něco nevíš!" vysvětlila Hirameki. Aki pod maskou nadzvedla obočí.
"Co nevím?" zeptala se celkem nechápavě.
Nothing in mistake 1
Sídlo jsme mlčky opustili, já měla pořád špatné svědomí. A hlavně strach. Co když měl Naruto pravdu a ona mě začíná ovládat? Odpověď na tuhle otázky jsem nemohla nelézt, ale věděla jsem alespoň jsem tušila ,že je má on.
Možná je načase si to s ním vyřídit, zničit ho jednou pro vždy, pomstít se za to trápení co způsobil mým rodičům a teď i mě. Je čas odplaty.
Kanibal vyšel ze dveří a pomalu za sebou zavřel. „Zetsu-san!“ zapištělo stvoření, které se k němu řítilo chodbou. Zasyčel na něj tónem navztekané zmije. „Proč šeptáte?“ divil se mužíček.
„Shenai je těhotná,“ zahučel. Skrček vyvalil oči a překvapeně hvízdl. „Neříkal jsem snad, že máš být zticha?“ zlobil se zelený ninja. „A nesmíš to nikomu říct! Jinak s tebou… jinak tě… jinak sii tě dám jako předkrm,“ usoudil nakonec.
„A chutnal bych vám?“ dorážel Tobi.
„Mně chutná všechno,“ ušklíbl se.
Otočila jsem se, chtěla jsem zmizet, ale stále mi nebyli některé věci jasné. Co ta žena, jsme si tak podobné jak jen možné? Znovu jsem si ji prohlédla, až na ty oči jsme byly stejné. Možná jsem byla ona v minulém životě. Nebo možná spolu máme něco společného?
Musela jsem uznat, že je krásná, ale proč ji zjevují v plamech jak trpí.
Tentokrát jsem cestu ven našla, dveře šli tentokrát otevřít. Ulevilo se mi. Jak Ray tak i Naruto na mě překvapivě hleděli. Nepochopila jsem jejich jednání, jako by se mě snad báli.
Takže minulý dílek končil:
Vyndala zrcátko a pomalu jsem se do něho koukala. Strašně jsem se bála co tam uvidím.
To co jse viděla mě doslova odrovnalo. Rychle jsem otočila zrcátko a šťípla se do ruky.
„To není možné....Moje krásné zelené duhovky. Teď mám modré oči, skoro bílé. “ hysterčila jsem.
„Sa..Sakuro. Co se stalo?“ zeptal se ustaraně Naruto.
„ Naruto, nic. Běž pryč. Hned!“
„ Né, nejdu. Dokud mi neřekneš proč jsi křičela.“ Byl tak neodbytný. Mysli, mysli.
Prečo musím???
Sú slová, „každý musí“ tak dôležité?
Ja nechcem...skutočne nechcem!
Jednu vec, ktorú skutočne nenávidím, je ak sa mi niekto pokúša hovoriť čo mám a nemám robiť. Nedokážem vystáť takých ľudí. Všetci, čo sa mi miešajú do cesty, všetky ich keci, slová, ktoré si myslia, že spasia dušu. Tak úbohé...
V tomto svete je len jedno svetlo, skutočné svetlo...tak vyjdi na svetlo...otvor dvere cez deň a si na svetle. Aké úbohé...
„Nech toho, snažíš se o to už celou hodinu!“
„Ty mi do toho nemáš co kecat!“ zařval Naruto na Saie a znovu se snažil nahromadit čakru.
„Vůbec ji v sobě necítím.“ Teď se Naruto složil k zemi a zavřel unavené oči. V tomto světě čekal slabost mnohem dříve, ale dostavila se až když se znovu postavil a zopakoval to, o co se tak horlivě snažil.
„Možná, že nemám co nahromadit.“ zachmuřil se. Teď teprve se dostavila. V nohách ji pocítil a octl se na vlhké zemi.
Gaara ucítil ránu na břiše která ho probudila. Ospale zamrkal do slunečních paprsků a s protáhnutím se posadil na peřiny. Znovu ucítil malou ránu na břichu a očima zajel na polštář. Hachi se zavrtěla a znovu vykopla nohou. Na tváři měla jakýsi strachu plný výraz občasně doplněný slabím zasténáním. Gaara se pomalu zvedl a tiše odešel do kuchyně. Z toho co našel v lednici dal dohromady něco jako snídani a na tácu se kulhavým krokem opět vrátil do ložnice. Tác si odložil na noční stolek a naklonil se k dívce.
Splnit svůj sen? Pomsta byla mým snem a jak to dopadlo? Všichni jsou mrtvý. Všechny zabil můj sen, moje pomsta. Bratr, který pro mě byl v dětství vším. Lidé, které jsem bral jako přátelé. A dokonce i lidé, kteří mě nikdy v životě neviděli. Zabíjel jsem proto, abych získal sílu. Sílu na zabití vlastního bratra. Nenávidím se za to a kdyby to šlo, vrátil bych to zpět. Život pro mě nemá cenu, pořád vidím poslední okamžiky mých přátel a to mně ničí.
