Anděl míru 01

1. kapitola – Něco za něco
Mnoho národů je ve válce, mnoho lásek odtrhnuto od sebe, mnoho naděje zničeno a nenávratně spáleno, nic už není jako dřív a nic už se nevrátí.
Jediná vesnice rozpoutala válku, jediná vesnice riskovala povstání. Vyvolala tak velkou válku, že proti sobě stojí spojenci jako největší nepřátelé.
Ta vesnice byla na první pohled nejnevinnější, ovšem pod vládou svého nového panovníka vytvořila obrovskou armádu, kterou skryla i před zraky svých obyvatel.

„Miyo! Utíkej!“ ozval se zoufalí výkřik ženy.
„Nee-chan!“ vykřikla malá holčička.
Jedna žena s dítětem utíkali, když v tu se asi dvacetiletá žena zastavila a ze zadní kapsy vytáhla kunaii. Pronásledovali je. Ta starší byla černovlasá, měla dlouhé a kudrnaté vlasy, její obličej zdobily pihy a velké zelené oči, zapálené odhodláním.
Její ruka svírala zbraň a otočila se, pohlédla směrem k nepříteli. Musela jej zastavit aby její mladší sestřička měla šanci utéci.
Ta menší, sotva desetiletá holčička, měla blonďaté vlásky. Modré oči a dobré postavy, byla vyděšená a nevěděla co si počít. Hleděla pouze na svou sestřičku.

Náhle se spustil boj, nebyla mezi začátkem a útěkem zrovna dlouhá chvíle, ba naopak. Uběhly možná tři minuty, ne více. Červenovlasá se vyjevila jako Kunoichi, bojovala velice obratně a rychle. Musela být velmi dobrá v stylu boje Taijutsu.
Svou zbraní vykrývala sečné údery, jevila se jako schopná soupeřka i proti přesile. Tři proti jedné měli menší problém. Přehodila si jednoho muže přes rameno na druhého, v tu samou chvíli křikla po mladší dívce:
„Miyo, uteč!“
Její hlas zněl zoufale, chtěla ji jenom ubránit. Vždyť byla malá, její mladší sestřička, bylo to ještě dítě, které již poznalo krutost smrti. To nebylo fér…
„Nee-chan…“ zašeptalo děvčátko.
„BĚŽ!“ křikla její sestra.

Miya tentokrát uposlechla a rozběhla se pryč, věděla, že musí přivést pomoc. Její sestra byla v nebezpečí a tomu musela zabránit. Ale koho měla přivést? Všichni rebelové se ve dne kryli, vběhla do tmavé uličky.
Zakopla.
Děvčátko zalapalo po dechu, načež její oči naplnily slzy. Zakryla si dlaněmi tvář a rozplakalo se, nevědělo co má dělat. Cítila se bezbranná, vždyť byla pouhé dítě uprostřed války, obklopené nepřáteli a bez možnosti prožít normální dětství.

„Pomoc! Prosím!“ vykřikla do ticha temné uličky.
Ozvěna se rozléhala, opakovala po ní. Dívka se rozplakala. Ticho ji nemohlo odpovědět, postavila se. Utřela své slzy a rozběhla se s lehkým dupotem uličkou, kterou protínalo tápání.
Běžela tmavou uličkou jak nejrychleji mohla, byla liduprázdná. Běžela bez ohledu kam, hlavně, že někam.

Po chvíli zastavila na křižovatce, oddechovala. Nevěděla, kam nyní běžet, jako by ve vesnici nebyl nikdo. Náhle uslyšela jakési spadnutí, trhla s sebou.
„Naruto… Baka!“ ozvalo se naštvané dívčí kletí.
Děvčátko se zarazilo, vědělo, že jít tam by neměla, ale přesto… Ta zvědavost jí prostě nedala. Nechápala, proč tady někdo křičí, mohl to být dobře jakýkoliv nepřítel.
Dítě pomalinku přešlo ke stěně domu a proplížilo se k rohu budovy. Lehce se vyklonila, uviděla čtyři lidi. Jednu růžovlasou dívku, blonďatého chlapce na zemi, černovlasého a velmi bledého chlapce s lehce falešným úsměvem a muže s šedými vlasy, zahalenou tváří.
Sotva si dívenka všechny prohlédla, bez povšimnutí, všimla si zvláštnosti. Všichni měli jakousi pásku… Pásku se znakem.
Miya couvla do zadu, uvědomila si, kdo to jsou. Byli to ti, proti kterým je mnozí nabádali, nelítostní zabijáci vesnice nazývané Konohy… Shinobi.

„Ninjové…“ zašeptalo děvčátko vystrašeně a začala rychle couvat.
Dívenka byla vystrašená. Tep se jí zrychlil a její tělo se chtělo dostat co nejdále, jakkoliv, kdekoliv, hlavně někam. Avšak náhle se ocitla ve vzduchu, padala…
Děvče se ocitlo s ránou na zemi, vystrašeně zamrkala a ani se nenadala. Před ní byl právě ten blonďáček s modrými očima, v jakémsi černo-oranžovém oblečku.

„Ahoj.“ Usmál se.
Holčička vyjekla a zakryla si dlaněmi obličej, věděla, že nyní nemůže utéci. Kdyby to bylo možné okamžitě by utekla, ale Shinobi z Konohy… Tady na tomhle místě si jich nikdo nevážil, právě naopak… Někteří žili v přesvědčení, že oni zavinili tuhle válku.
Ona se svou sestrou mezi ně sice nepatřili, ale přesto těmto ninjům nevěřili a nikdy své postavení změnit nehodlali.
„Hej, hej! Je Ti něco?“ domáhal se pozornosti blonďáček dál.
„Pro-Promiňte.“ Vypískla Miya.
„Stalo se Ti něco?“ zamrkal chlapec.
„Naruto! Co to tam děláš?!“ křikl dívčí hlas, nejspíše právě růžovlasá slečna.
„E? Sakura-chán! Tady je děvčátko, docela malinké, neškodné…“ zazubil se chlapec, jménem Naruto.

„Zbláznil ses?! Vždyť nám Tsunade-sama snad tisíckrát opakovala, že tady je nepřátelské území.“ Zamračila se dívka.
Děvčátku se brzo poskytl výhled i na ostatní členy tohoto prapodivného nepřátelského týmu. Vlastně se nikdo krom růžovlasé netvářil zase tak nebezpečně.
„Ale… Sakura-chan! Vždyť je to jenom holčička!“ bránil Naruto dál dívenku.
„Může to být špión, je ve věku, kdy by už teoreticky Genín být mohla.“ Odsekla Sakura.
„Dost, dost. Tahle vesnice trpí povstáním, pochybuji, že tak malé děvče bude špión a navíc… Kdyby byla špión, rozhodně by se nenechala tak snadno chytit.“ Ozval se náhle šedovlasý muž.
„Kakashi-sensei, ale přesto…“ začala opět Sakura.
„Žádné ale, přišli jsme ukončit válku, ne rozpoutat další.“ Usadil ji opět Kakashi.

„Hele, děvče, kde máš rodiče? Sourozence? Kohokoliv?“ zeptal se Kakashi.
„Nee-chan! Nee-chan potřebuje pomoc!“ vyhrklo děvčátko bez rozmýšlení.
Vždyť byli v přesile a její sestra nebyla zase tak dobrá, věděla, že musí přivést pomoc, ať se stane cokoliv. Její sestřička…
„Tak dobře, my Tvojí sestře pomůžeme, ale ty potom pomůžeš nám. Souhlasíš?“ usmál se mistr v týmu.
„Ano, souhlasím.“ Přikývlo děvčátko.
„Dobře, jdeme.“ Přikývl sensei.
„Děkuji.“ Pípla holčička.

I přes protesty růžovlasé dívky se vyrazilo. Děvčátko poklusávalo za Shinobi až do doby, co si ji blonďatý chlapec vzal na záda.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se chlapec.
„Miya…“ píplo děvče.
„Naruto Uzumaki, budoucí Hokage … To je nejsilnější Shinobi v Konoze… Těší mně.“ zazubil se Naruto.
„Mně taky.“ Přikývla holčička.

Netrvalo to dlouho a skupinka doběhla na ono místo, kde doteď pokračoval boj. Žena, která se jakžtakž vyhýbala úderům a kvalitně je vracela, už pomalu dosahovala dna svých sil.
Ano, byla to Shinobi. Před tím než začala válka dokonce Jounin, ale potom se s mnohými postavila státu a odpor. Tím se z nich všech stala skupina rebelů.
„Nee-chan!“ vykřiklo děvčátko.
Její sestra s sebou trhla, to už byla, ale čirá nepozornost. Toho nepřítel využil a ženu podkopl, sotva co se ocitla na zemi. Se chopil sečné zbraně a … Sekl.

Holčička vykřikla, avšak místo mrtvoly se objevil kouř. To už, ale přiskočil ke skupince jakýsi klon blonďatého chlapce. V náručí držel sestru Miyi.
Po chvíli ji položil na zem, stejně tak položil nejspíše pravý chlapec na zem holčičku. Oba dva se rozběhli na nepřítele, z toho jeden udělal znak ruky.
„Kage bushin no jutsu!“
Netrvalo to dlouho a hned zde byla další skupinka, přesně kopírujících chlapců blonďáčka. Ti zaútočili, nečekalo se na nic. Byli nejspíše hodně zkušení, nebo naopak hloupí.
Po chvilce boje se k bojujícím přidaly i jakési kresby, bylo to jutsu, boj skončil příznivě po Tým Kakashi.

„Kdo k sak*u jste?“ zamračila se sestra holčičky.
„Nee-san, oni nám pomohli.“ Píplo děvčátko.
„To je mi jedno, podle toho co vidím, jste Shinobi z Konohy. Co chcete?“ zeptala se černovlasá.
„Chceme zarazit válku.“ Prohlásil Naruto.
„A kdo jste?“ padla další otázka.
„Arisu. Vy?“ odsekla žena.
„Naruto Uzumaki… To jsem já! Tohle je Sakura-chan, Saii a Kakashi-sensei.“ Představil všechny Naruto.

„A co vlastně chcete od nás?“ povzdechla si Arisu.
„Takže nám pomůžete?“ zajásal blonďáček.
„Vypadá to, že jste nás do toho zatáhli.“ Pokrčila rameny žena.
„Dobře. Kakashi-sensei, nemohl by jste jim ten plán vysvětlit? Já… Totiž jsem ho ještě úplně nepochopil.“ Zakýval hlavou Naruto.
„Dobře, bude to takhle…“ začal Kakashi.
Vysvětlování bylo dlouhé a podrobné, nikdo v něm nenašel žádnou vadu. Ale pochybnosti jak v Sakuře, tak i v Arisu zrůstali.
Miyu, holčička, kterou tým Kakashi objevil, se nakonec se svou sestrou rozhodli pomoci, ten plán byl skvěle promyšlen, ale přesto… Přesto museli znát podrobně znát plán vesnice a ten jim nikdo dát nemůže, jedině obyvatelé.

„Dobře, my Vám s tím plánem tedy pomůžeme.“