Tajemné
Jednoocadý démon procitl. Žiju? Ano, tohle rozhodně nevypadá jako ta hnusná nádoba. Kolem něj bylo naprosté ticho. V tom stísněném prostoru si Shukaku pokusil alespoň trochu protáhnout tělo. Jeho předešlý hostitel bojoval velice rád a on mu s radostí propůjčoval svou smrtící sílu. Ale pak si ti blázni usmysleli, že je to nebezpečné a on musel zůstat trčet v té nádobě, z níž už začínal mít klaustrofobii. Využil svých mystických schopností, aby zjistil, kde to vlastně je.
Temnou místností osvícenou jen několika málo svíčka se míhal stín. Mířil někam do neznáma, na každém kroku se ujistila, jestli ji nikdo nesleduje. Světla pomalu zhasínala. Ta malá dívenka byla strachy bez sebe. Tiskla se k jedné zdi a rozplakala se. Celá zakrvácená a nahá, bloudící už touhle chodbou snad už několik dní. Východ však nelézt nemůže.
Bar u Zlomené katany byl na první pohled jen jeden z mnoha barů ve městě. Zdánlivě se ničím neodlišoval, ale pro lidi, kteří do něj chodili, byl speciální. Majitel byl starý voják, samuraj, o kterém se povídalo, že prý když si vydělal dost peněz, zlomil katanu a koupil si bar. Kdo znal majitele, musel uznat, že právě tento veselý chlapík je tím důvodem, co dělá bar jedinečným. Nikdy nešidil zákazníky a měl slušné ceny. Vždycky si našel trošku času, aby se zeptal, jak se daří nemocné dceři nebo jestli ses už udobřil s manželkou.
„Stačí jedno škrábnutí a oheň se dostane dovnitř. To nebude tak těžké.“
„Stačí jedno škrábnutí a jed se dostane dovnitř. To nebude tak těžké.“
Rhonoki a Sasori si navzájem mlčky hleděli do očí. Nahlas nic neřekly, ale v duchu se jim však míhali spousty myšlenek. Vzpomínky, úvahy jak zasáhnout toho druhého…
„Používá větrné a ohnivé techniky,“ uvažoval Sasori, „smrtící kombinace. Zvlášť pro někoho, kdo využívá loutky. Nemohli mi vybrat horšího soupeře.“
„Chiyo-baasama.“
O několik hodin později.
„Hele, co tam dělaj tak dlouho?“ zeptal se Kisame, když se po desáté snažil dostat do koupelny, aby vyměnil Madlence vodu.
„Nemám páru,“ řekl Zetsu v rukou svou Vendulku. „Já potřebuju zalejt Vendulku.“
„Už se sem zase dobývaj,“ poznamenala Faith a na důkaz svých slov máchla kulmou.
„Kašli na ně,“ poradila jí Konan. „Vypadněte!“ zařvala na ty venku.
„Nevrť se, nebo ti přiškvařim ucho.“
„Promiň.“
Před koupelnou se už do fronty dostavil i Pein s Tobim.
„Tak, hotovo,“ prohlásila Faith po chvíli.
„Dítě?“ vykulila na ní oči Reina.
„A proč ne. Jsi náladová, není ti pořád dobře.“ Usmála se Konan.
„Konan? Nepřeskočilo ti náhodou? Jen mi prostě není dobře, to je všechno.“ Zašklebila se Reina.
„Aby ses potom nedivila. Jestli budu mít pravdu, tak mi to potom řekni.“ Zasmála se Konan a sedla si ke stolu. Nalila si kafe a když si ho Reina chtěla nalít vzala jí hrnek a zakroutila hlavou.
„Konan!Nechtěj mě naštvat!“ zaškaredila se Re.
..................
Uprostřed noci se ozval náhlý výbuch pláče. Zuřivý, dětský a naléhavý. Sloužící ve Skryté písečné byli okamžitě na nohou, nikdo z nich přesně netušil, co se děje. Yashamaru byl vzhůru mezi prvními. „Snad to není…?“ zalapal po dechu.
Muži a ženy, kteří posluhovali v domě Čtvrtého Kazekageho, byli zděšení a zmateni zároveň. Pláč sílil, nabýval na intenzitě, občas se do něho přimíchalo i čísi neidentifikovatelné vrčení.
Týden uplynul jako voda a ostatní si na Tobiho zvykli. Mise znovu začali a tak nebyl čas na zábavu. Itachi byl právě na misi, která má podle předpokladu trvat dva týdny. Reina se poslední dobou nudila. Itachi byl věčně pryč, jako by se Pein bál je nechat spolu a to se Reině zrovna dvakrát nelíbilo a proto se rozhodla zajít za Peinem.
„Neruším?“ vešla do místnosti Reina. Pein tam byl sám a probíral se nějakými listinami.
„Ne..Nerušíš.“ usmál se na ní.Reina přišla blíž ke stolu a posadila se na židli.
Dusila se...
Z jejích úst uniklo několik bublinek vzduchu a její tělo tiše kleslo do hloubky...
„Néé!“ S výkřikem se prudce posadila na posteli a zrychleně dýchala. Vyděšeně si sáhla na krk a obemkla ho prsty. Ještě dýchala...
Ten zvláštní sen! Již po několikáté se jí zdál.
Tma...
Na vše v okolí doléhala hrozivá tma, která nevěstila nic dobrého. Všude, kde se tato tma rozlila, nastal chaos a tyranie. Všude se ozývaly křiky a zvuky praskajícího dřeva, k nebesům se hladově natahovaly plameny ohňů, jejichž dým zanořoval veškeré okolí.
Již dokázala vzdorovat jen jediná vesnice. Ani ta však nemohla uniknout hrozivému konci.
Všichni občané moc dobře věděli, co se blíží a moc dobře věděli, s jakou silou a jaké jsou jejich naděje na vítězství. Minimální.
Dívka šla naštvaně ulicemi Konohy, nevnímající lidi, kteří se za ní otáčeli s nadávkami, že do nich vrazila. Jí to bylo nepříjemné stejně jako jim, ona se nikdy vyhýbat nemusela, lidé jí zkrátka prošli, tak proč by jim, obyčejným lidem, měla uhýbat teď?
Její stříbřité vlasy divoce vlály ve větru a černé šaty se všelijak krabatily.
„Kam tak ženeš?“ Něčí ruka chytila tu její a ona se prudce otočila a vytrhla se.
„Co chceš?“ zasyčela potichu a její rudé oči propalovaly mladíka, který se trochu zajíkl.
Trvalo zhruba týden, než se Velký šéf uklidnil. Shenai se v té době schovávala v ložnici a ze svého pokoje se neodvážila vystrčit ani nos. Jednoho dne se probudila a nad ní se skláněla něčí ježatá zrzavá hlava. „Vyjasníme si pravidla,“ zabručel Pein. Shenai zděšeně vypískla, ucukla a praštila se hlavou o stěnu. „Ženská bláznivá!“ ulevil si Vůdce.
„Když… já se vás bojím,“ špitla.
"Už by mohli skončit!"řekla velmi podrážděná Reiko. Kim a ostatní nějak nereagovali, protože se to za tu hodinu stihli naučit ignorovat.
"S takovouhle brzo přilákají celou konohu."řekla najednou Hirameki ale nebylo na ni poznat, že ji to vadí. Aki a Reiko se na sebe podívali a kývli.
"Za chvíli jsme zpátky!"řekla Aki pouze a s Reiko zmizeli. Kim, Kieko ani Hirameki to raději neřešili a dál se dívali na zápas, který se odehrával u Emi v Genjutsu a Ninjutsu. A u Mizunati, to byli hlavně dvě její katany a Genjustu.
Jeho tlapy potichu nakráčejí na listopadovou zemi. Listí, za pomocí větru, vyletí do výšky, ovšem za chvíli zase dopadne na zem. Jde si za svým cílem, musí něco ulovit, nebo on i jeho družka zemřou hlady. Náhle se přikrčí a zvedne hlavu. Na stromě se třepetá malá křepelka. Nic moc to není, ale na částečné zasycení by to stačit mohlo. Zavětří, aby se ujistil, že fouká vítr správným směrem, přitiskne uši k tělu a jedním mocným švihem se odrazí od země.
Myseľ páli srdce,
a čin je jasný,
chceš prebodnuť srdce,
nech si už šťastný,
lebo je to tak veď,
a viník je jasný,
sladšia než cukor a med,
ona mi hladí uši,
keď so slzami tápam,
sám doma v spomienkach,
cem úlohu smrti mať,
nech očistí sa spomienka,
jak prechadza meč srdcom,
atmosféra sa uvolnuje,
jeho dych už necitim teplo,
on už pomali nežije,
a tak stojim nad nim,
on leži v kaluži krvy,
a tak pozeram mu do oči,
už su prazdne už je mrtvy,
no ajtak som stale smutný,
a spomienky sa vracaju,
aj keď je vinik mrvy,
[left]Na ďalekom severe sveta, tam kde slnko ledva dočiahne svojimi lúčmi svetla.
Tam kde je temno, chladno a mŕtvo sa nachádza miesto, ktoré malo iba jeden účel.
Zničiť všetko živé, chrám vytesaný z čierneho kryštálu starší než vek ľudí.
A v na tomto mieste sa preberal mladý pätnásťročný ninja pripútaný reťazami o stĺpy po stranách.
Naruto Uzumaki, ninja z Dediny ukrytej v listí, známy aj tým, že má v sebe zapečatenú deväťocasú líšku:
„Čo, čo sa to deje? Sasuke, Sakura... Kakashi?! Kde som to?" Pýtal sa polo prebudený do tmy.
Naruto se probudil ve vyhřáté posteli a měl pocit, že je zase u sebe v posteli, v Konoze. Ale jakmile vstal a rozhlédl se po pokoji, jeho vzhled ho vyvedl z omylu. Stěny byli stejné jako ty jeho ale celý pokoj měl hnědé až zelené zbarvení a když pohlédl z okna spatřil na obzoru duny načervenalého písku. Naruto si povzdechl.
