Stíny v srdci 01-Světlo

A teď konečně příběh
Tma, den co den jen tma. Za to dobu co jsem tu ani nevím jak hladí větřík nebo zpívají ptáčci. Ani nevím jak hřejí paprsky slunce nebo jak osvěžuje voda. Ne, jen chlad a tma. Pomalu otevřu oči, ze strachu jen raději zavřu. Pohled na ty mrtvé mi stále vadí. Možná ještě nejsou mrtví? Ale tak dlouho by nevydrželi. Nikdo by to nevydržel, ale já ano. Jsem tu déle než oni a stále žiji. Znovu pootevřu oči a zatnu zuby, musím to vydržet. Rozhlédnu se po místnosti. Spousta mrtvých, spousta krve, chce se mi v toho zvracet. Ale nemám co, už jsem hodně dlouho nic nejedla. Už ani hlad necítím. Každý dech prolévám slzy za svoji dcerku a manžela. Chybí mi, oba dva. Ale už je pozdě, všechno jsem ztratila už před lety.

Najednou jsem uslyšela kroky, otočila hlavu za dveřmi a zaposlouchala jsem se. Už i poznám podle kroků, kdo z těch lidí pro mě jde, ale tyhle jsem neznála. Ale minou pokoj. Co to? Prudce jsem trhla rukama, ale zarazili mě okovy pevně stáhnuté na mých rukou. Rozedřela jsem si je do krve. Zasténala jsem, po tváři mi začaly stékat slzy. Bolest byla stále pronikavější, neměla jsem to dělat. Kroku se zničeho nic zastavily, možná mě uslyšel.
„Slyšel jsi to, někdo tu ještě je.‘‘ Ŕekl někdo za dveřmi, neznala jsem je, ale nepatřili k těm lidem co mě tu věznili. Chtěla jsem je nějak upozornit, že tu jsem, ale síly mě pomalu opouštěli. Teď ne, když už mě našli. V posledních sil co mi zbyli jsem zasténala znovu. Povedlo se, možná to uslyšeli.
Měla jsem pravdu, dveře se rozvalili, dovnitř vniklo světlo. Zavřela jsem oči, začali mě pálit, ty roky jsem byla zvyklá jen na tmu. Škubla jsem rukama ještě jednou, aby si mě všimli, neviděla jsem je, přes světlo jsem nemohla otevřít oči.
„Počkej, ona ještě žije.‘‘ Řekl a šupl si přede mě. Zaradovala jsem se, našly mě, zachrání mě.
„Hmmm... a je docela hezká.‘‘ Poznamenal a pohladil mě po studené tváři, ucukla jsem hlavou, abych unikla jeho dotykům. Skrz jeho ruku pronikalo do mého těla nádherné teplo. Zachvěla jsem se. Chtěla jsem, aby se mě dotýkal stále, ale stoupl si nade mě. Já jsem k němu pozvedla hlavu. Zašklebil se, otočil hlavu k tomu druhému.
„Tak co vezmeme ji?‘‘ Zeptal se toho druhého, tomu jsem neviděla do tváře, stál ve dveří a já jsem přes světlo nic neviděla. Znovu jsem hlavou otočila k tomu prvnímu, byl moc zaměstnání pozorování mého těla.
„Jestli chceš?‘‘ Odpověděl mu samolibě a vyšel ven z místnosti. Začala jsem pomalu doufat, že jsem zachráněna. Okovy povolili moje ruce bezvládně spadly na zem. Celé moje tělo pomalu padalo na zem, ale někdo mě uchytit, než jsem stačila spadnout na tvrdou zem. Síly mě opouštěli, už jsem jen viděla to světlo za dveřmi. Doufám, že mě za nimi čeká něco jiného než zde. Snad?

Ten chlad mě začal opuštěn, tma se začala vyjasňovat. Můj falešný pocit bezpečí mi nahnal pocit, že to vše byl jen strašlivý sen. Stále jsem měla pocit, že spím doma ve své posteli a vedle mě tiše oddechuje Ray. Moje tělo bylo stále zesláblé, ale ne na to, abych se mohla přetočit na bok. Čekala jsem, že každou chvilkou narazím na Raye, aby mě zahřát. Ale místo toho jsem narazila do něčeho tvrdého a dutého. Zaúpěla jsem, náraz byl tvrdý. Zasténala jsem a přetočila jsem se na záda. Uchopila jsem bolavou ruku a pomalu jsem otevřela oči. Temná místnost osvětlená jen svíčkami. Zprudka jsem posadila a očima jsem začala tikat po pokoji.
Pokoj byl útulný, ležela jsem na posteli s nebesy, v krásných nadýchaných peřinách. Krásné, sněhobíle, radostně jsem se do nich zavrtala a vychutnala jsem si tu slast. Jediné co mi scházelo byl plný žaludek, ten můj byl naprosto prázdný. Něco bych zakousla.
Napadlo mě, co to tu prozkoumat, třeba tu bude něco k snědku. Znovu jsem se posadila a vyrazila jsem za jídlem.

Sešla jsem dolů po schodech, dům byl pěkně zařízený, jako nějaké panství. V jedné místnosti se ozýval tlumený smích a spousta hlasů. Pomalu jsem k nim přišla, ucho jsem přiložila na dveře a zaposlouchala jsem se do rozhovoru.
„Hmmm…… nový zajatec, doufám, že ho zase Zetsu nesežere.‘‘ Zažertoval jeden v nich. Myslela jsem si, že vtipkoval, doufám, snad. Naprázdno jsem polkla.
„Ale musím uznat, že hezká.‘‘ Poznamenal jeden z nich, a ostatní se na celé kolo rozesmáli. Oddělila jsem ucho od dveří, už jsem je dál nechtěla poslouchat. Ale nejen kvůli tomu. Moje tělo nějak neuneslo mou váhu a svalila jsem se za zem. Byla to opravdu rána, snad mě neslyšely.
Mýslila jsem se, hned jak jsem se postavil vyšel ven blonďatý muž a přeměřil si mě pohledem.
„Hoši, máme návštěvu.‘‘ Vykřikl do té místnosti s úšklibkem a zamířil si to ke mně. Začala jsem couvat, kdo ví co se mnou mají v plánu. Ale mýlila jsem se, jen mě zavedl dovnitř, tak mi dal něco k jídlu a taky nějaké šaty, v těch mých se opravdu nedalo chodit. Už se tak ani nedaly nazývat.
Posadili mě mezi sebe a zabalili mě do teploučké deky. Musela jsem uznat, že se ke mě chovali moc hezky, i když mě vůbec neznali.
„Proč se ke mně tak chováte?‘‘ Zeptala jsem se potichu, i když mluvili dost nahlas, uslyšeli mě a hned zmlkly. Jeden z nich se posadil vedle mě.
„Znáš Maradu?‘‘ Položil mu otázku, na kterou jsem bohužel neznala odpověď. Zakroutila jsem hlavou, abych mu dala najevo, že nemám tušení o kom mluví. Usmál.
„Čekal jsem to.‘‘ Řekl a sklopil hlavu. Na tváři se mu objevil úsměv.
„Hmmm..... to on ti zabil rodiče. Byl to náš velitel, ale odkopl nás, prý kvůli jedné ženě a my se mu teď chceme pomstít. Před dvěma dny opustil své předchozí sídlo, tam jsme tě našly. Doufali jsme, že něco víš.‘‘ Dořekl a posadil se pohodlněji. Nikdo z nich neřekl ani slovo, všichni čekali jak budu reagovat. Já jsem nijak nereagovala. Nevěděla jsem co na to říct, byla jsem moc unavená.
„Neviděli jste tam moji dceru.‘‘ Vyptávala jsem se. Možná o ní mají nějaké zprávy, možná je naživu. Nikdo v nich nepovídal. Pomalu jsem začala ztrácet naději, že ji najdu. Ale ozval se hlas někde zezadu „myslíš tu malou dě*ku, minule jem ji to pěkně nandal.‘‘
To že žije mě momentálně tak nepřekvapovalo, jako fakt, jak o ní mluvil. Snad se nedala na jeho stranu, ale vše bylo možné, mohl poplést hlavu, teď je jí patnáct, mohl si ji vychovat podle svého. Po tváři mi stekla slza a pak i další, až jsem příval nemohla zastavit. Hlasitě jsem vzdychla dokud mě modrovlasá žena neobjala. Trochu se mi ulevilo, pevně jsem se k ní tiskla, jen abych potlačil všechen ten smutek.
Dál už jsme se o tomhle nebavili. Dozvěděla jsem se snad všechno o nich. Bývala Akatsuki, nemohla jsem tomu uvěřit, podle všech zpráv zmizeli před dvaceti lety. Ale něco mě překvapovali, stále byly mladí. Tohle bylo další naše téma, pan nesmrtelný alias Hidan, jim na nějakou dobu zpomalil stárnutí, teoreticky vypadali stejně jako před tím než zmizeli a ke všemu se mu povedlo některé i ožit.
Ale určitě jim zvýšil dávku humoru, tak dobře jsem se dlouho nepobavila. Ostatně co bys nečekali po pořádné dávce alkoholu.
Alespoň jsem mohla zapomenou na svoji malou dcerku, alespoň na chvíli, na chvilku dokud jsem Peinovi nesunula v náruči. Nemohla jsem si pomoct, ale v jeho plášti bylo takové teplíčko. Pevně jsem se k němu tiskla. Bylo mi krásně, ale nedokázal, tak zahřát jako Ray, to uměl jen on. Nikdo jiný. Ani nevím, ale někdo mě odnesl do té ložnice, ve které jsem se probudila, hned jak mě položil zabalil mě po peřiny a nechal mě spokojeně spát.