Samota

Splnit svůj sen? Pomsta byla mým snem a jak to dopadlo? Všichni jsou mrtvý. Všechny zabil můj sen, moje pomsta. Bratr, který pro mě byl v dětství vším. Lidé, které jsem bral jako přátelé. A dokonce i lidé, kteří mě nikdy v životě neviděli. Zabíjel jsem proto, abych získal sílu. Sílu na zabití vlastního bratra. Nenávidím se za to a kdyby to šlo, vrátil bych to zpět. Život pro mě nemá cenu, pořád vidím poslední okamžiky mých přátel a to mně ničí.

„Bratře! Přišel jsem tě zabít!“ křičel jsem na něj. On si v klidu seděl dál a nedával mi velkou pozornost, jako to mu bylo když jsme byli malý. Nevypadal dobře asi byl nemocný.Už tehdy věděl, že nepřežije.
„Sasuke, stejný jako když jsme se viděli naposled.“ Rozčiloval mě to, že byl tak klidný. Byla to ta chvíle o které jsem snil už od svých osmých narozenin. Celý život jsem za svůj sen musel bojovat. Protloukat se životem, jak to jen šlo. Boj započal. Jutsu střídalo další. Nebe pročísl blesk a Itachi ležel ochromený na zemi.To byla moje příležitost. Přiskočil jsem k němu a probodl mu srdce svou katanou. Poslední, co udělal bylo to, že mi šáhl na čelo, usmál se a zavřel oči. Nevím čím to bylo, ale nebyl jsem šťastný. Něco uvnitř mě ničilo. Katanu jsem si zastrčil za pas.
Vzbudil jsem se u nějakého chlápka. Říkal, že se jmenuje Madara, Uchiha Madara. Nevěřím mu. Madara založil náš klan, měl by být mrtvý, přece ho zabil První nebo ne? Madara, ano je to on, mi vypráví o Itachiho životě. Není možné, aby to bylo takhle, nedává to smysl.
„Jdeme zničit Konohu.“ Zavelel jsem svému týmu a vyrazil jsem na cestu ke Konoze.

Jsem to hlupák. Itachi ji bránil a já jí zničil. Bratři, ale tak rozdílní. Promiň bráško.

„Je nás málo. Nedokážeme je zabít všechny a srovnat Konohu se zemí.“ Namítla tiše Karin. Asi se mě bojí. Chápu jí. Už nejsem stejný jako dřív. Už nejsem ten malý kluk, který si nechá všechno líbit. Jsem vrah.
„Nejdeme zničit celou Konohu. Jen její vůdce.“ Vražedně se mi blýsklo v očích.
„Myslíš Pátou a radu?“ zeptal se mě Suigetsu.
„A Danzoua, ale ano máš pravdu.“ Kývl jsem hlavou. Karin se na mě zmateně dívala. Asi nechápala mé cíle. A to o ní říkají, že je inteligentní. Není, nemůže být, nechápe mě.
V Konoze bylo rušno u brány stála ANBU hlídka o třech členech. Kývl jsem na ostatní a ti se jich ujali. Já pokračoval dál v cestě k budově hokage. Neurvale jsem vešel dovnitř. Byla tam Hokage, Rada a v rohu stál Danzou. Všichni, kteří měli být zabiti stáli naproti mně.
„Uchiha Sasuke?Čekala jsem tě dýl.“ Podívala se na mě opovržlivě Tsunade.
„Nemyslel jsem, že se sem někdy vrátím.“ Pokrčil jsem rameny. Shodil jsem plášť a zaútočil jsem na ty dva z rady. První pokus vyšel, jeden z rady je mrtvý. Ještě zbývají tři. Můj další cíl bude Danzou. Nenávistně jsem si je měřil pohledem. Bylo to celkem lehké, všichni jsou mrtvý. Stojím na střeše kanceláře Hokáge, tam se ke mě přidávají ostatní. Slyším vrzat dveře. Otáčím se a dívám se do očí svého bývalého nejlepšího přítele.
„Sasuke.“ Zašeptal sotva slyšitelně, ale já ho stejně slyšel. Zasmál jsem se chladným smíchem a zmizel jsem mu z dohledu. V mysli mi zněla věta. Na tebe taky přijde řada, kamaráde.

„Už tehdy, když jsem zabil pátou jsem svůj ortel vynesl.“ Zašeptal jsem.

Stál jsem na kopci nad Konohou a přede mnou klečel na kolenou Naruto.
„Sasuke, jak jsi to mohl udělat.“ Zachraplal. Bylo to pro něj moc namáhavé.Byl na prahu smrti.
„Jak jsem mohl co?“ zašklebil jsem se na něj. Naruto se na mě zhnuseně podíval, ale už nic neříkal. Kousek od nás se rozlehl dívčí křik.
„Sakura-chan.“ Zvedl Naruto hlavu a vyděšeně se na mě díval.V okamžiku se tam objevila Karin, hodila Sakuru k Narutovi a stoupla si vedle mě.
„Kdo půjde první na řadu?“ zeptala se mě. Prstem jsem ukázal na Sakuru. Sakura se na mě vyděšeně podívala a Naruto se mě snažil zabít. Objevil se u mě Suigetsu. Kývl jsem na něj a radši jsem zbaběle zmizel, asi bych to nedokázal. Potom už se linuli dva hysterické křiky.
„Zničte tuto vesnici nadobro!“ rozkázal jsem lidem ze Zvučné a vydal jsem se zpět.

Promiňte Naruto,Sakuro ale i vy Kakashi-sensei. Je mi to líto, ale brzo se uvidíme.

Zase jsem měl špatnou náladu. Zavolal jsem si svůj tým.
„Jdeme něco zničit.“ Rozkázal jsem jim.
„Nebudu ničit, protože chceš!“ rozkřikl se na mě Suigetsu. Vražedně jsem se na něj podíval. A najednou začal hořet. Tohle je Amaterasu, ale já ho nechtěl použít. Za tohle může Itachi! On mě nenechá nikdy na pokoji?Amaterasu pokračovalo k ostatním.Dokud nezničilo všechno v jeho dosahu. Vložil jsem hlavu do dlaní. Tohle bylo už moc.

Od té doby už jsem si nehledal nové přátele. Věděl jsem, že nadejde tento den. Je konec, konec všeho.

„Jdu za vámi přátelé!“ zakřičel jsem do propasti a skočil.