Tajemné

Kapitola čtvrtá - Tady

Kapitola pátá - O spropitném. O klení. A o přátelství.

„Děkuju, senseii, že jste nás dneska večer pozval na ramen…“
„No jasně, nic se neděje… Ale… Asi jsem si zapomněl peněženku, takže asi…“
„Cože?!“
Minato na svého učitele hodil překvapený pohled, ale Aki, která seděla vedle nich, se jenom zasmála.
„A protože jsi starší, Minato, platíš to ty.“

„Nechávat Taisei kaki aktivované pro teď nemá smysl,“ uvažoval Rhonoki a zahleděl se na modrý plamen hořící nedaleko bojiště.
„Sasori už je mimo něj.“
S těmi slovy zavřel oči a mávnul rukou. Modrý oheň zhasnul, jakoby tam nikdy ani nehořel.
Poté Rhonoki oči opět pootevřel a ukázal Sasorimu svůj obvyklý…
„Ten jeho arogantní úsměv mě teď už ale opravdu štve,“ uvažoval pro změnu Sasori.
„Jak jsi řekl,“ pronesl poté nahlas, „skončíme to!“

Ráno se probudila velmi brzo. Nechtělo se jí vylézat z postele, ale protože se jí už nepovedlo usnout, vylezla. Rozhodla se jít do kuchyně. Šla bosá po studené zemi, už byla skoro tam, ale zamotala se jí hlava a spadla na zem. Při pádu se narazila o roh dveří, které vedly do koupelny. Upadla do bezvědomí. Nehybně ležela na studené podlaze, dokud jí tam nenašla Konan.
„Reino?“ vyděsila se. „Peine!“ vypískla. První, kdo tam přiběhl byl Hidan, hned po něm Sasori.

Silný vítr ji cuchal vlasy a bílý sníh,který se do vlasů bořil s nimi silně kontrastoval.
„Maminko,tatínku...“ viděla před sebou malou dívku, která dřepěla nad těly svých rodičů. Kolem nich byl sníh zbarven do ruda jejich krví. Dívka se rozplakala.
„Mami!Tati!“
Zezadu se k ní blížil ninja.
„Ty půjdeš semnou!“
„Ne!To nepůjde!“
ozval ještě něčí hlas.
„Uteč!“
„Bráško, ale..“
„Utíkej! Nesmějí tě chytit!“ dívka se rozběhla a ve chvíli, kdy se otočila viděla, jak ninja probodnul jejího bratra katanou.

[font=Comic Sans MS],,No to si snad dělá srandu!“ vyprskl Naruto.

39. kapitola: Problém

Naruto si procházel svůj úkol ještě jednou a zopakoval: ,,To nemyslí vážně.“
Sasuke si pomyslel, že jestli má to stejné, jako on, tak asi bude muset na psychickou terapii, a nahlédl Narutovi přes rameno.
,,Bože, ta si snad dělá srandu,“ vydechl překvapeně. Na svitku totiž bylo:

Uhm nemusíte číst

Další z mých chorých povídek a vánočních dárečků

„Slyšíš?“ křičela na něj. Neotočil se. Prostě šel dál. „Slyšíš mě?!“ její hlas zněl hystericky. Po tvářích jí tekly potůčky slz. Bolestně sevřela víčka a padla na kolena. V hlavě se jí míhaly různé vzpomínky.

„Zůstaneme spolu?“ zeptala se ho. Objal ji kolem pasu.
„Vždycky.“ Zašeptal jí. Ona se šťastně usmála a schoulila se mu do náruče.
„Vždycky.“ Špitla.

Nebyla bych zrovna ráda, kdybyste mě začli kamenovat...

Další filler, uznávam. Ale opravdu dojdou před budovu, kde má být zkouška! Vztahy v týmu "I" se nelepší, to až časem (i když možná na konci už jo ). Takimaro se zatím též chová normálně. A objeví se "nepřátelé".

For Tenny and Styron :)

Takže tuto povídku/jestli se tomu povídka dá říct/ jsem věnovala Tenny a Styron Děkuji vám za to, že čtete mé choré výplody fantazie a komentujete je :)Inspirovala jsem se povídkou od Styron doufám, že se bude líbit

-----------------
„...ako si myslíš, že sa odtiaľto dostaneš? Si proste... akoby som to nazval... hm...“
„Ty...!“
Sasuke sa odtiahol od mreží. Vytvoril si tak odstup od Naruta. Jeho úsmev zrazu zmizol a nahradil ho vážny výraz tváre v ktorej hralo akési teatrálne pobavenie.
„Nepokúšaj sa prebudiť tú potvorku v sebe...“

Kráčím po cestě zahalenou tmou
hlas v hlavě pořád dokola zní
co dál s duší moji bezradnou
kdo jí nakonec jen zachrání?

Zima mocná, krásná i zlá
všude kolem poletuje sem a tam
sněhová vločka do rukou mi padá
sevřenou v ruce ji mám.

Tma je čím dál hlubší
ztrácím se po cestě pořád dál
slyším jak vítr kolem mě sviští
svoje hříchy si zde v mrazu odpykám.

Hlas v hlavě pořád dokola zní
nerozumím co se snaží říct
celou cestu mě pomalu provází
přáním je hlavu čistou mít.

Všechno je zmrzlé necítím ruce

Akademie v Suně se rozzářila mnoha barvami, když na ni dospělí navěsili stuhy z nejrůznějšího materiálu. Houf dětí už se shromáždil před budovou. Blonďatá dívka s rozpuštěnými vlasy kráčela hrdě vpřed. Doprovázeli ji oba její bratři a strýček. Temari pozorovala rozzářené tváře ostatních. „Nepřišel,“ zamumlala a v jejím hlase zaznělo zklamání.
„Má moc práce.“ Yashamaru se k ní sklonil. „Teď se ti otevírají dveře do zvláštního světa. Užij si ten den!“

Kapky deště dopadaly na okenní tabulky. Reina se znuděně dívala z okna a přemýšlela, co bude dělat. Skoro všichni byli na misi. Kromě Deidary. V tu chvíli, kdy si na něj vzpomněla jí napadlo, že by zase někam mohli zajít.
„Deidaro!“ zavolala na něj. Deidara se na ní otočil a usmál se.
„Co potřebuješ?“ zeptal se.
„Jen jestli bys někam nechtěl zajít.“ Pokrčila rameny.
„Nikam se mi nechce.“ Zakroutil hlavou a posadil se na židli. Reina si povzdechla a kecla si vedle něj. Vytáhla z kapsy papír a tužku a začala psát.

Mno tak tahle moje povídka bude o tom, že tým osm půjde na misi, tam je někdo přepadne a... já to prostě neumim vysvětlit. Asi to bude na pár ItaHina. Já vím, že to není moc upoutávající, ale tak snad si to někdo bude číst! Mno a pak si tam ještě zahrají roli Akatsuki apod. Je to v době, kdy se Sasuke přidává k Akatsuki. Pak tam někdo oživne, takže Ninbi no Nekomata. XD .

Encounter

Takže…jednoho krásného dne,... hm, dost poezie, koho to zajímá? Teď a tady začíná pořádná povídka!

Úplněk

[i]Leiko si připevňovala čelenku Konohy na ruku a všichni ji u toho pozorně sledovali.
Už se stihla skamarádit se všemi jejími „vrstevníky“ a musela si přiznat, že jsou všichni staršně fajn.
Nejvíc jí seděly asi Sakura s Hinatou a taky samozdřejmě Sasuke a hlavně Naruto.
„Díky, že jsi mě zarazil. Mohla jsem nás prozradit.“ pošeplala mu potichu.
„Ale to je v pohodě. Nic se nestalo a to je hlavní. Třeba na to ani nikdo nepřijde.“ usmál se na ni Naruto.
„Snad.“

Víte že...

jsem měla sto chutí tenhle díl pojmenovat "Filler"? Vážně, kromě toho, že dojdou tam, kam chtěli, se tu nic moc nestane... Jen se stihnou několikrát pohádat...
No, můžu vám jen prozradit, že Eliška je postavena před problém, který shinobi řešit nemusí... A jak si s ním poradí, se dozvíte už tady. ;-)

Naruto už pochopil, že tady rasengan zřejmě nepomůže, když najednou vír zachytil i Hinatu. Ta jen zděšeně vykřikla a řízená pouze proudem vody se rychle blížila k překvapenému Narutovi a jeho rasenganu.
Ten sice už nestačil uhnout rukou, jakmile si však všiml Hinaty, přestal se na rotující kouli soustředit a ta se rozplynula. Těsně na to mu do ruky vplavala Hinata, stále řízena stále slábnoucím vodním vírem.
„Hinato!“ křikl Naruto a dál držel dívku v náručí.
Ta se na něj stále ještě vylekaně podívala.

Už zase končil den a začínal nový. Opět začínala mise, brzo bude ukončena. Už zase zklamání z lásky, on si jí nevšímá, vždyť je to génius. Ano, byli to jenom její dnešní myšlenky, ve skutečnosti spolu už nějakou dobu byli. Černovlasá dívka seděla a čekala, vždy se tu scházeli, ale dnes nepřišel. Nechápala, proč nepřichází.
Proč ji nechává čekat? Odbíjí osmá, srdce bije. Vždyť… Dostal misi, trvá už, ale dlouho. Byla nejistá, to jí neříkalo nic dobrého.
„Itachi… Kde jsi?“ zašeptala do větru.

„Něco se stalo. V tak dobré náladě jsi nebyl už hodně dlouho. Naposledy, když..... když.... jo když si došel z mise na záchranu těch z té písečné... Nemá to něco společného s nimi??“ vyptával se Shikaku.
„Možná...“ řekl Shikamaru a pak viděl pohled svého otce. Shikamaru se zamyslel a řekl:
„No tak, jo. Víš ta Temari. Ta co jsem s ní bojoval na chuunínských zkouškách v třetím kole. No, víš... pozval jsem ji na večeři.“ řekl Shikamaru.
„A ona to přijmula. Že??“ zeptal se Shikaku.

Chvílemi jsem pozorovala výrazy ostatních a po porozumění jejich reakcí na nepochopitelné vjemy jsem došla k názoru, že z toho nedělají takový horror.
Jen mi přišlo, že je vše ztracené.
Prošli jsme podchodem, pomalovaným různými znaky- nepřipadalo mi to nějak známé, nebo podobné něčemu od nás. Jen jsem si chvílemi vzpomněla na Naruta. Zaslechla jsem, že se o něco takového pokusil, když byl ještě pošetilý.