Tajemné

Doběhli domů, stále zrychleně dýchali. Posledních pár minut se ani nepohnuli, sedli si na zem a opřeli se zády o dveře. V domě vládlo až znepokojující ticho. Děti doma nebyly. i Sasuke byl z toho všeho v šoky, celý se třepal, neřekl ani slovo.

Izuma! Koétetsu! Chlapi moji! Letím za vámi!“ zařvala sema utíkala směrem k vrátnici.
Doletěla jsem a chystala se, že na ně udělám BAF! Ale…
,,Ááááá!“ můj zděšený výkřik se nesl hodně daleko…

Izuma i Kotetsu přede mnou leželi v tratolišti krve. Čerstvé krve. Zděšeně jsem se svezla na kolena. To už za mnou doběhli i ostatní.

Z nemocnice do Hyuuga čtvrti to trvalo tak 30 minut, ale jí se to zdálo jako 30 hodin. Každou částí svého těla vnímala zvědavé lidské pohledy. Přidala do kroku, chtěla už být doma, ve svém pokoji.

„No asi jo.“ Pokrčil rameny Itachi. Reina to pobaveně sledovala ode dveří.
„O čem pak to tu debatujete?“ podivila se naoko Reina.
„No..ehm..“zakoktal se Itachi. Tomu se Hidan začal smát. Reina k nim přišla a naoko naštvaně se podívala na Hidana.
„Ty se nesměj.“ Ušklíbla se na něj.

Den ubíhal celkem pomalu a členům to nevadilo. Dnes jim Leader oznámil, že tento týden, už žádné mise nebudou. Potom si Itachi vzal všechny stranou, kromě Reiny, která se byla projít.
„Jak jistě víte, Reina měla narozeniny…“ Oznámil jim.

Začala mě třeštit hlava ze stálých pouček našeho trenéra. Už jsem kilometr daleko od něj, ale stále jako by se mi koukal do očí a křičel znovu a znovu: „Jsi příliš pomalá.“ Nebo: „Žádné bojové umění není procházka růžovým sadem.“

[i]„Řekneme, že nám přes cestu přeběhla černá kočka a tak jsme to museli vzít přes základnu Akatsuki, OK?“ Všichni vybuchli smíchy. Rozloučili se a běželi na cvičiště. Tam už stál netrpělivý Kakashi.
„No kde jste? A jak si to vůbec představujete přijít pozdě?“ Sakura se usmála.
„Ale vždyť to znáte. Přes cestu přeběhla černá kočka a tak jsme to museli vzít přes základnu Akatsuki.“ Kakashi se udiveně poškrábal na hlavě a přelétl očima po jejich andělských výrazech. Pak jenom rezignovaně mávl rukou.

Čím déle zůstávala Daichi u Akatsuki, tím se chovala přirozeněji. Se Sasorim trávila každou volnou chvíli, kterou pro sebe měli. Dívka úplně zapomněla na misi, dokonce začala se členy Akatsuki i vtipkovat, takže přítomnost blonďaté kunoichi v sídle se jim začala zamlouvat. Rány se rychle hojily a mladá žena byla brzy zcela samostatná.

"Nakashimo! Už tam jsme?!" zeptala se Reiko Aki. Ta pouze kývla a seskočila z větví. Ostatní jí následovali. Chvíli ještě běželi na zemi ale pak před sebou uviděli světlo a když jím proběhli spatřili celkem rozlehlou zelenou louku s pár stromy, které rostli uprostřed a docela blízko sebe.
"Hmm!" řekli pouze dívky a zamířili za Aki k těm stromům. Ta si tam sedla a podívala se na ně.
"Tak běžte bojovat ne?" řekla klidně.
"A co ty?!" zeptala se Kieko. Sebevědomě a trochu krvelačně jsem se usmála.

„Kde to jsem? Kolem mě je jen samá krev. Proč si nic nepamatuju?“ Dívka seděla na zemi a rozmlouvala sama se sebou. Z očí jí samolně stékali slzy a její kdysi růžové vlasy byli zmáčené krví...
Krajina kolem ní v sobě nesla slzy uplynulých měsíců. Nebo roků?
„Jsi moc slabá. Mohla jsi tomu zabránit, dokonce ani dobře rozhodnout jsi se nedokázala!“ Démonský hlas k ní promlouval a Sakura si přitiskla kolena k hrudi.
„Co... Co se stalo? Kdo jsi?“

„Musíš jít s námi!“
„Ne!“
„No tak… pojď už!“
„Ne!“
„Hachi!! Pojď! Nic to není!“
„Ne!“
Tsunade si naštvaně promnula spánky a znovu se podívala na Hachi.
„Neboj se! Nic to není! Prostě tam půjdeš, lehneš si, já se kouknu jak jsi na tom a můžeš jít zase za Gaarou ano?“
„Ne! Hachi Gaara!“ zavrtěla dívka hlavou a schovala se za Gaarova záda.
„Gaaro?!“
„Gaara?“
Vyhrkli obě najednou a koukali na osloveného jako na spasitele.

Ráno se Reina probudila u Deidary. Nevěděla jak se tam ocitla, ale tohle teď nebyl její hlavní problém. Hlava jí bolela, že skoro ani chodit nemohla.

Písečná napadena, nečekaný spojenec

Konoha

,,Hokage-sama, přišla zpráva od Kazekageho. Žádají o pomoc, blíží se k nim Temní Archandělé." řekl nějaký ninja.

,,Svolej všechny bojeschopné ninji a půjdem jim na pomoc." řekla Tsunade.

Asi za dvě hodiny vyrazila z Konohy velká skupina ninjů a mířila do písečné.

Písečná

,,Všechny přípravy na obranu pokračují." řekl jeden ninja. ,,Bojové jednotky jsou na místě." řekl druhý ninja. ,,Vesničané byli posláni do bezpečí." řekl poslední ninja.

Bol deň ako každý iný. Slnko svietilo, ohrievalo nás svojimi príjemnými lúčmi a zaháňalo neposlušné oblaky, ktoré sa mu sem-tam priplietli do cesty. Túto slnečnú éru ešte spestrovali vtáky svojimi hymnami poletujúc okolo. Ale tento deň bol predsa v niečom iný.
,,Pustili ma! Konečne!“ pomyslela som si nadšene. Posledný týždeň som len lekárov štvala, pretože som sa cítila úplne zdravá a oni ma nechceli pustiť, dokonca na mňa aj zavolali Tsunade!xD

Naruto si užíval sprchu, musel ze sebe smýt všechen pot. Cítil se teď spokojeně, nikdo ho nenapadlo ji svázat, ale závěr byl jednoznační, bez pout to nepůjde. Stále ještě spala, raději ji ještě nerozvazoval, mohla by utéct. Sice spala, ale vše mohla jen hrát. Jistota je jistota.
„Hmm.. dneska se ti to povedlo až na to, ŽE VÍ KDO TO VŠE UDĚLAL.‘‘ Zaburácela liška, vše je teď v pytli. Naruto se tak polekal až spadl na zem.

Další dny proběhly bez změny, Sakura začala být smutnější, což se odrazilo i na náladě ostatních. Stále myslela na svoje dcerku.
Jak se má, jak se ji daří? Noci nespala, dny proplakala. Cítila se strašně, proč jen se to stalo zrozena ji, proč jen nezůstali tenkrát ve vesnici měli by klid. Byli by spolu.
„Co ti je?‘‘ Ptal se jí, když se ukládali ke spánku. Nálada ji klesla hluboko pod bod mrazu, vždycky se k němu před spaním zatulila, ale dnes nic, ignorovala ho.

„No to se mi snad zdá!“ prohlásil blonďáček zdrceně a plácl se do čela. Všichni přítomní se náhle lekli, protože Sasori bez varování vyskočil, natáhl ruku a jeho chakrová vlákna mu přitáhla jednu velmi známou osobu do náruče. „Takže tys nás práskla, Konan, že mám pravdu?“ zeptal se, jak nejmileji dovedl.
„Pusť mě, ty hromado hejblátek! Já dobře vím, co máš za lubem!“
„Ne, nemáš ani to nejmenší zdání,“ opáčil a uvolnil sevření, aby se mu mohla vysmeknout. „Dones čtyři šálky čaje, prosím.“

„Spíš, Sasori?“ naklonil se Deidara nad svým červenovlasým přítelem.
„Ani ne. Ale nebude to dlouho trvat a usnu.“
„Aha. No, totiž… před chvíli jsem se vrátil ze sestřina pokoje a… chová se divně.“
„Opravdu?“ nadhodil loutkář a snažil se tvářit neutrálně.
„No, představ si… slušně mě přivítala, ani jednou nezkoušela odmlouvat a ještě mi popřála hezké sny. Není nemocná?“
Sasori se uchechtl. „To si nemyslím. Nenapadlo tě třeba, že by tu mohla chtít zůstat?“

„Auuummm.‘‘ Protáhl se Naruto, malá ho ale svým tělíčkem tak zalehla, aby se nemohl zvednout. Za ty tři roky co jí má u sebe, spala jen sním v posteli. Občas ji chyběli rodiče, ale pomalu si začala zvykat. Narutovi avšak nikdy neřekla „Tati‘‘ a upřímně byl rád. Sám by nejraději šel Sasuke a Sakuru hledat, ale mála na něj byla závislá, k nikomu jinému nešla. Alespoň se mu venku neztrácela.

Sakura se znovu ukládala k spánku, i Sasuke udivilo, že nemá žádné protesty. Možná si konečně uvědomila, že to jsou jen sny. Ale nebylo tomu tak. Sakura vzala vážně poslední Narutova slovo „dávej pozor kam šlápneš,‘‘ možná se tentokrát stane něco zajímavého. Zabalila se tedy do peřiny, ještě než usnula dala Sasukemu pusu na tvář, a pak se jen utápěla v temnotě.

[font=Book antiqua]

„Co vy tam?!“křikne zavalitý muž ve stejné kukle, jakou měla na sobě Hanabi.
„E-e,“zajíkla se Hanabi.
„Zatkla si mne,“šeptl rychle Ushira, dřív, než k nim ninja došel.
„E-e, našla jsem ho, jak se potlouká ehm, blízko?“znejistila.

Muž se zatvářil nepřístupně, majíc podezření. Nicméně je pak pustil dále do pevnosti.
„To bylo o fous,“konstatovala tiše Hanabi, jakmile se dostali do útrob onoho vosího hnízda.