Náš svět /5/ Na scénu přichází novodobá technologie

„Nech toho, snažíš se o to už celou hodinu!“
„Ty mi do toho nemáš co kecat!“ zařval Naruto na Saie a znovu se snažil nahromadit čakru.
„Vůbec ji v sobě necítím.“ Teď se Naruto složil k zemi a zavřel unavené oči. V tomto světě čekal slabost mnohem dříve, ale dostavila se až když se znovu postavil a zopakoval to, o co se tak horlivě snažil.
„Možná, že nemám co nahromadit.“ zachmuřil se. Teď teprve se dostavila. V nohách ji pocítil a octl se na vlhké zemi.
„Dost o to, že za tři dny už nebudeme moci být u babičky, protože Zuzaně končí prázdniny.“
Sai mlčky seděl na vedlejším kameni a hleděl do prázdna. Odvážil se tedy něco říct. V těchto chvílích se cítil stejně jako blonďák pár kroků od něj.
„Nejsi v tom sám. I mě pohltila velká změna, ale hold budeme muset navštívit ten pravý svět. Svět, o kterém nám Zuzana povídala. Tehdy přece řekla: „Až za tím kopcem je ten pravý svět. Babička je bohužel moc daleko od města.“
„Ale může být ještě něco horšího? Takovouhle bezmoc jsem cítil pouze u Chunninských zkoušek, ale byla tu i možnost využití čakry mého devítiocasého démona. Ani toho necítím.“
„Vlastně teď necítím vůbec nic a to mě dohání k šílenství.“
Naruto se zvedl a odkulhal k Saiovi. Posadil se vedle něj a zahleděl se na oblohu.
„V tomhle světě je tak chmurné počasí.“ našpulil Naruto pusu.
Mraky se teď pomalu shromažďovaly do středu a vytvářely černou díru. Nemohl zanechat chvíli klidnou a znovu začal: „Vždyť se na to podívej!“
„Je tu jedno východisko.“ začal Sai, ale Naruto si ho hned dobíral: „Jaké, jaké.“
„Možná-„ začal a zamrkal, když mu do očí spadla studená kapka. Když se strom pod tíhou větru zakymácel, shodil jich hodně, ale takhle byla jako malá perla. Perlička sklouzla po jeho tváři a vsákla se jakmile ji otřel.
„Možná, že se ani nevrátíme. Je třeba nedávat si moc veliké naděje a žít jako ostatní v tomto světě… a většinou to pak přijde samo.“ Jakmile se odmlčel, vstal a přešel dřevěným obloukem do zahrádky plné listí. Zvedl lístek ze země a prohlížel si ho. Měl krásně žlutavou barvu jako slunce, které se dnes z jakéhosi důvodu neukázalo. Naruto k němu přešel, poškrábal se na nose a zamával na Sakuru i Zuzanu v okně, jenž zrovna pomáhaly mýt nádobí.
„Žádné knihy magie nemám. Nevěděla jsem, že je někdy budu potřebovat.“ zašeptala Zuzana.
Babička položila na nízký stolek konvici s čajem a když se na ni Zuzana lehce zamračila, položila si prst na ústa a tiše odcupitala do vedlejšího pokoje. Usadila se do nízkého zdobeného křesla a dál se začítávala do knihy o podzimním sázení.
„Jak jsem říkala, ten kdo nás sem dostal byl nejspíš čaroděj.“ Zamyslela se Sakura, snažíc se dojít k řešení a příliš Zuzaně nezaplést hlavu.
„Když vás dostal sem, půjde to tedy i zpět.“ Doplnila ji hnědovlasá dívenka s roztrhanou košilí. Babička jí sice mnohokrát připomínala, že ji kdykoli může dát nějaké hezké oblečení. (Myslela tím japonské šaty, nebo pletený svetřík, protože stařenka také mimo čtení a sázení ráda pletla a háčkovala.) Zuzana se však pokaždé oblékla do toho svého, ikdyž to bylo roztrhané a také to vždy shazovala na dnešní módu.
„Stále nevim o co jde.“ našpulil pusu Naruto a zamračil se.
Sai si podložil hlavu pravou rukou. „Tentokrát…“ začal a urovnal si kostičkovanou košili, kterou Zuzana našla po svém bratrovi. Všichni teď měli jiné oblečení, aby nebyli nápadní. (Jak mnohokrát Zuzka řekla, když se prali s úzkými kalhotami.) Sakura dostala tytéž džíny jako Naruto i Sai, ale cítila se v nich nejpohodlněji, protože jí byly o trochu větší. Zato klukům záviděla jejich košile. Sama totiž měla růžové tričko, které ji obepínalo ze všech stran.
„Tentokrát nejsi sám.“ dokončil svou myšlenku Sai a snažil se aby co nejvíce zdůraznil slovo: Tentokrát.
Oba usilovně přemýšleli.
Usilovně přemýšlela i Sakura, ale stále si nemohla nechat ujít jednu myšlenku: Určitě usilovně přemýšlejí. I Naruto…
Jinak by nežvýkal čajový sáček.
„Nech toho.“ uchechtl se Naruto a pozoroval jak na něj uzřel pohledem Sai.
„Co je?“ Zuzana nevěděla, že otázka nebyla mířena na ni, ale na Saie, který teď také žvýkal čajový sáček. Chtěla mu podat skleničku na čajové sáčky, došla však k závěru, že si připomínky nechá stranou.
Pro tentokrát.
Zuzka zvedla ukazováček, klepla jím do stolu, zvedla se a přešla k malé skříni.
„Babička není tak staromódní.“ usmála se a pomalu vytahovala notebook a spoustu tmavých kabelů.
„V tomhle nám může pomoci pouze novodobá technologie.“

„Takže ty říkáš, že ti to umožňuje být s kýmkoli ve spojení bez vysílaček a jiných zařízení?“ zeptala se Sakura po dlouhé exkurzi o tom co to vlastně ten velký přístroj je.
„Přesně tak. Lze na něm také najít jakékoli informace. Pomocí Internetu.“ Internet je celosvětový systém navzájem propojených počítačových sítí, ve kterých mezi sebou počítače komunikují.“ Zuzana se teď hlasitě rozesmála. „A právě tuhle větu jsem si našla na jedné mnohojazyčné webové encyklopedii. Nenajdeme tam ale jen encyklopedie, ale také další různé weby a blogy všeho druhu. Na Internetu se dozvíš vše.“ Zuzana si teď najela na domovskou stránku. Chtěla do vyhledavače něco napsat, sklopila však notebook a vypnula ho.
„Já se v této technologii moc nevyznám. Umím si něco najít, to ano, ale není to něco, co bych mistrně ovládala. Čtu však science fiction.“
Nikdo stále nevěděl o co jde. Naruto si teď přitáhl skleničku a vyplivl do ní nechutný obsah sáčku.
„Takže jsou tu tři možnosti. Buď jste z jiného času, z jiného světa, nebo odněkud jinud.“
„Musíme, ale vyloučit některé z těchto věcí.“ skočil Sai Zuzaně do řeči a sáček bez problému spolkl. Hnědovláska si ho prohlédla, ukázala na něj prstem a šibalsky mrkla.
„Přesně! Vezměme minulost.“ Začala a pomalu vysvětlovala svou teorii.
„Kdyby tomu tak bylo, museli bychom se přesunout na jiné místo-zemi s vašimi zvyky. Zde přichází v úvahu Japonsko, a také to je jediným možným řešením, ale podle toho co jsem slyšela, by tam museli kdysi žít ocasí démoni. Takovou věc můžeme vyloučit. Ti tam nikdy nežili.“ Chvíli se odmlčela a když shlédla šestery zmatené oči, pokračovala.
„Přítomnost je logicky vyloučena. Budoucnost možná, ale to nechme stranou, jen by vám co zamotalo hlavu více než teď. Takže buďto jste z jiného světa…“
„Nebo odněkud jinud.“ Doplnila ji Sakura. Stále však bylo vidět, že by jí nedocvaklo. Bylo zjevné, že stále čeká na další vysvětlení.
„Jistě. A tyhle dvě věci mohou být totožné. Takže nám zbývá jedna neznámá.“
Přešla k posouvací stěně a když ji odsunula, odstoupila aby všem ukázala televizi. „Krom téhle věci,“ ukázala na notebook „je tu ještě jedna informační technologie. V té by jsme měli najít naší neznámou. Ten svět, kterému můžeme říkat číslo X. Nemyslete si ale, že jsem nějaká matematická schránka.“ Uculila se Zuzana. „Matematika mi nikdy nešla.“
Všichni přešli blíž a pohodlně se usadili na červených polštářích.
„V tomhle máme hledat odpověď?“ Zamračil se Sai a ukázal prstem na obrazovku, v níž se míhala směsice různých obrazů a zvuků. Zuzana zvedla ovladač z mosazné skříňky u televize a když ji podala Narutovi ukázala na bílou šipku.
„Takže tohle budu mačkat a najdu TO.“ vycenil Naruto zuby a začal s mačkáním. Postupně tak přepínal jeden program za druhým.
Asi po půl hodině přepínání vzala Zuzana ovladač do ruky. Postupně se střídali, avšak jen její prsty byly natolik zvyklé.
„Já myslim, že tuhle informační věc už nic nenapadne.“ zamyslela se Sakura a bezmocně si lehla na pár červených polštářů.
„Mě se z toho už taky motá hlava.“ zanaříkal si Sai a vytáhl bloček s prázdnými papíry. Dostal ho od stařenky. Když jednoho dne neměl co dělat. Nikdo neměl pár dní co dělat, babička si ale jeho umění všimla a do ruky mu vtiskla tenhle prázdný blok.
Naruto dostal záchvat nicnedělání a usnul.
„Mám to!“ vyskočila Zuzana do vzduchu. Všichni, kromě Naruta, teď sledovali barevné logo na obrazovce. Zanedlouho se ozvala oslavná píseň v černých mini reprácích nedaleko od Narutova ucha. Rychle sebou trhl a zpozorněl.
Skupinka se zahleděla na nadcházející film.