Tajemné
Holka na jednu noc
Raději už jsem to dál nezkoumala, stejně tu ty ostatky nebudou i když bych je hledala. Což jsem ani nechtěla, kdyby tu někde běhala mrtvola nejspíš by mě ranilo. Opustila jsem tu hrobku a vydala jsem se hledat dál, třeba najdu nějakou stopu, nějaký ten důkaz proč chtěl mě nebo vůbec kdo to je. Nic jsem však nenašla. Jediné co mě zaujalo byli dvě hrobky, nacházející se až někde vzadu. Na rozdíl od ostatních se na nich ještě neuchytil prach ani pavučiny. Stoupla jsem si na špičky a přečetla jsem si nápis na jednom z nic.
„Už mě bolí nohy,“ poznamenala malá dívka. Nebylo divu. Šli už několik hodin bez přestávky.
„Neremcej, Isabel,“ odpověděl jí asi tak stejně starý kluk.
„Musíme se co nejrychleji dostat co nejdál od těch podivínů. Zvlášť od tý holky.“
Při zmínce o dívce v černém plášti se Isabel nervózně rozhlédla kolem sebe a znovu vyrazila.
Najednou něco zašustilo v křoví nedaleko od nich. Oba se tím směrem otočili, načež si Naki stoupl před Isabel, připraven ji bránit svým tělem.
Hidan a Kakuzu se po sobě podívali. Nepotřebovali telepatii, aby věděli, co si ten druhý myslí, takovýto pohled stačil. Nesmrtelný si pohrával s myšlenkou na novou oběť Jashinovi, ale na jeho parťákovi bylo vidět, že chce dívku ještě nechat naživu. Neměl rád, když před ním někdo něco tajil. A na obou bylo vidět, že jí nevěří.
Bylo krásné slunečné ráno a přípravy na slavnost v Konoze již byly v plném proudu. Za dva dny byl totiž očekáván příchod delegace z Písečné společně se samotným Kazekage Gaarou a jeho rodinou. Do takového rána se probudila naše Ayuko.
Ayuko byla schopná čtrnáctiletá kunoichi, která bravurně ovládala boj se zbraněmi, aby taky ne, když její matkou byla…
„Ayuko trochu sebou hoď, to že jsou přípravy na slavnost tě neomlouvá z tréninku s vaším senseiem.“
„Ale no tak mami, Kiba sensei to pochopí, však ho znáš, že je moc hodnej.“
Dva ninjové se vraceli s hlasitým bručením do sídla. Misi nesplnili, zato se jim povedlo pěkně zmlátit nějakého človíčka, co nesl poselství. Nabručení byli proto, že jim ho nechtěl dobrovolně vydat a museli ho chytat.
Když za Hidanem zapadly vchodové dveře, úlevně vydechl. „Jen klid, ty zprávy se Šéfovi budou líbit,“ utěšoval ho Kakuzu.
„Ty si myslíš, že se ho bojím? Spad jsi na hlavu? Zůstávám v Akatsuki jenom proto, že jsem línej makat jako obyčejnej dělník, při tom bych se udřel!“ odsekl bělovlasý.
Loď plula už dva dny bez potíží. Na moři byla sice větší nuda, než si všichni mysleli, bylo to však stále lepší, než dva týdny vláčení zavazedel pouští. Ukázalo se rovněž, že kapitán je sice trošku ožrala, ale v lodích se vyzná a je schopný je kamkoli bezpečně dopravit.
Jednoho dne byl Shino v kapitánově kajutě, kde s ním něco probíral.
Kiba byl s Akamarem u sebe v pokoji a četl si nějaký časopis.
Neji stál nahoře na palubě a vychutnával si chladný mořský vzduch.
Jen seděl a díval se. Něco v jejím pohledu ho nutilo přemýšlet. Ale o čem? Má přece důkaz a ona se přiznala, že ji sem poslali jako špeha. Ale stále tu bylo něco, co v něm vyvolávalo pochybnosti. Na té chodbě to nemohl být klam. Byla tak šťastná, když mu oznamovala, že zůstane a potom tolik vyděšená, když jí oznámil, že ukončí její život. Její poslední slova před tím, než padla do bezvědomí, zněla: „Já… se omlouvám… za všechno.“
Další dny si Sakura ještě poležela v nemocnici. Malou holčičku tam nechali s ní. Sasuke měl tu dobu spoustu práce, stále ještě museli vyřešit ten incident v jejich domě. Naruto, který se momentálně nacházel se vězení odmítal promluvit a ptát se Sakury by značné riziko po tom co se po roce probudila. Sama o tom ani nechtěla mluvit, stále měla špatné sny,i když Naruta hlídali nemohly ji nijak pomoct, ve svých snech je sama. Samotné vyšetřování nebralo konce, nikdo nemohl přijít na to jak se mohl dostat do jejich snů, jak je mohl ovládat.
Skupinka přešla kopec a objevila se u domku, z kterého se divoce kouřilo. Rozsvítili se okna a ve dveřích se objevila malá postava. Byla to stařenka jak říkajíc při těle. Tenké vrásky jí zkrášlovaly babičkovskou tvář. Divoce se usmála a položila vedle vchodu kovové hrábě. Zrovna se chystala hrabat listí, ale jakmile spatřila svou houževnatou vnučku, rozzářila se a zapomněla na své denní povinnosti. Rychle a nebojácně přiskočila ke skupince a neústupně je tlačila do domu.
„Tak tahle to bylo.‘‘ Nadechla jsem se zhluboka. Naruto konečně dokončil své vyprávění. Zabralo mu to asi hodinu, za tu dobu nikdy než Naruto nepromluvil. Dokonce i já, i když jsem měla tolik otázek, některé věci jsem stále nevěděla a chtěla jsem je vědět. Momentálně jsem potřebovala klid, abych si vše ujasnila, abych si udělala pořádek ve svých vzpomínkách. Některé věci jsem si pamatovalo to ano, ale nemohla jsem si vybavit tvář svých rodičů, žádnou vzpomínku z těch let kdy jsem byla u nich, prostě ne.
Všetko zívalo prázdnotou. Ticho...len ticho...
Stojí na břehu řeky a dívá se na západ slunce, tak, jak se díval jen s ní.
„Měl bys už jít, ona se tu neobjeví.“ Ozvalo se mu za zády.
„Za chvíli přijdu.“ Zamumlal, ale dál hleděl na západ slunce. Itachi si povzdechl a šel zpátky.
Pamatoval si na tu chvíli. Na chvíli, kdy ho opustila. Bylo to až moc živé, jako kdyby se to stalo teprve včera.
...z minulosti
„Kde to jsem?‘‘ Zamžourala pokusila se znovu natáhnou ruku vpřed, ale něco ji v tom bránilo. Cukla víc, ale znovu ucítila bolest v ruce, byla zlomená. Zasténala, někdo však povolit to sevření co ji svazovalo k zemi. Konečně se mohla svobodně hýbat. Pomalu otevřela oči, aby si prohlédla, co ji čeká zde. Ale nebyl to její dům ani žádná jiná místnost, ve které předtím byla. Zprudka se posadila, oči tikala po místnosti a snažila co nejdřív najít nějaký východ. Zaměřila dveře a okna, za nimi padali kapky deště.
Vzbudím se, pohlédnu z okna na bílou pokrývku země. Zase sníh... to bude šťastnej den... Ospale se obléknu a vyrazím ze starých dřevěných dveří. Pře domem pobíhá plno malých dětí a užívají si tu chladivou nadílku. Nechápu je, co na tom vidí? Led za krkem, chřipka a bolest nohou...
„AU!“ Vykřiknu, když mi přistane velká sněhová koule v obličeji. „Nemůžete dávat pozor?“
„Pardon...“ Ozve se malá holčička s velkýma zářivýma očima a růžovým kulichem, naraženým až v očích. Usměju se a jdu dál... Vlastně ani nevím kam.
„Proč jsi to udělala?‘‘ Špitl Sasuke a pohladil ji zakrvácenou rukou po tváři. Vykašlala trochu krve. Bolest byla nesnesitelná, oba ji cítili stejně. Avšak bolest v srdci byla silnější, než všechno to co teď cítili. Bolest v srdci je spalovala, teď musí nechat svou holčičku o samotě, teď když mohly být spolu. Jako rodina.
Sasuke se zhluboka nadechl, ale našlo to, bolest postupovala pomalu víš, sotva se mohl nadechnout. Jeho oblečení začalo nasávat krev a nejen jeho i Sakura krvácela, ale už se nějakou dobu nepohnula. Strnul, snad už není…
„Reino, nechtěla by sis mě vzít?“ zeptal se jí a to Reinu dokonale dojal. Reina začala brečet a přitom si klekla k Itachimu a padla mu kolem krku.
„Mám to brát jako ano?“ zeptal se.
„Ano.“ Kývla hlavou a políbila ho. Všichni začali slavit a Kisame i slzičku uronil. Přeci jeho týmoví partner bude mít svatbu, no není to dokonalé? Jak pro koho. Reinin pohled padl na skleslého Deidaru. A tak se vysmekla Itachimu a vydala se za ním.
„Co se stalo?“ zeptala se a sedla si k němu.
Slunce vysvitlo, muž v černém plášti stál u brány do Konohy. Čekal na ni, stále nepřicházela, už si začal myslet, že zůstala. Ale za ním se objevila osobě tentýž v černém plášti.
Daichi těšilo, že mohla nahlédnout do Sasoriho nitra. Už v něm přestávala poznávat toho zatvrzelého zabijáka bez emocí a byla za to ráda. Do toho nesmyslného vztahu vkládali oba vše, teď víc než kdy jindy.
„Večeře!“ hulákala modrovláska. „Ehm, co žes to vlastně vařil?“ optala se Sasoriho s mírným znepokojením.
„Překvapení šéfkuchaře,“ odpověděl klidně.
Bylo to divné. V loutkářovi bylo hrozně moc elánu a životní vitalita z něj jen čišela. Občas nezapomněl poškádlit Konan, ale spíše to bylo ze zvyku, nežli z jízlivosti.
