Stíny minulosti 02

Klidné kroky pomalu přecházely v rychlou chůzi, jejíž tempo se v zápětí začalo zvyšovat tak, až se změnilo ve zběsilý běh. Větvičky stromů se ostře zabodávaly do tváře a zanechávaly za sebou tenké stružky krve. Zdálo se, jakoby snad ve snaze zabránit tak spěchajícímu tělu v jeho cestě, vytvořily stromy jakousi hradbu. Les byl náhle hustější a temnější než předtím a ze světle fialových očí, ve kterých se zračil stále narůstající strach, se začaly řinout slzy.

Škrábance v obličeji pálily, jak se v nich mísily slzy s krví a nohy pod tou nezvyklou námahou začínaly vypovídat službu.

Zmrzlé krystalky sněhu zakřupaly pod nadměrnou vahou. Jen to jediné prozrazovalo tři běžící postavy v bílých kápích. Náhle se jedna z nich zastavila a popošla blíž ke stromu. Zbylé dvě následovaly jejího příkladu. Na jedné z větví si vítr pohrával s cárem červeno-fialové látky. Jeden z mužů přistoupil blíž a opatrně proužek vymotal.
„ Jsme blízko.“, řekl a pevně sevřel kus látky v ruce.
„ Velmi blízko.“, promluvil potichu první hrůzu nahánějícím hlasem a s úšklebkem ve tváři.

V očích přitom měl zvláštní lesk, jak se díval na své dva prsty obalené mazlavou karmínovou tekutinou.

Věděla to! I když je neviděla, věděla, že jí pronásledují!

Netušila, kde jsou nebo kolik jich je, takové věci se nikdy neučila, ale i jí teď bylo více než jasné, že jestli se odsud rychle nedostane, bude to zlé. S touhle myšlenkou se už sice smířila, ale stále si nedokázala vysvětlit, proč jdou právě po ní.

„ Nic jsem přece neprovedla. Bože vždyť u sebe nemám ani nic cenného! Tak proč?! … Vždyť ani nic neznamenám …“

Tělem jí projela ostrá vlna bolesti a okamžitě tak učinila přítrž dalším úvahám. Chtěla sice pokračovat dál, ale náhlá křeč v ruce jí donutila zastavit. V rameni jí nepříjemně cukalo, roztřesenými prsty opatrně nahmatala místo, kde tušila zabodnutý kunai. Pevně sevřela rukojeť nože a prudce jím trhla. Krev z rány rychle prosakovala a tvořila na plášti rudou skvrnu.

Se zaujetím si prohlížela zbraň, která ještě před chvílí vězela v jejím těle, když se těsně před ní do země zarylo několik shurikenů. V tu chvíli se ze stínů vynořila trojice postav. Automaticky se postavila do obranné pozice a upřeně pozorovala své pronásledovatele. Jejich bílé pláště sahaly až na zem a dole byly lemované černými plameny. Široké kapuce a masky přes obličej znemožňovaly odhalit majitelovu totožnost. V tom její pozornost upoutal odlesk čelenky patřící jedné z osob. Ale spíš než na čelenku jí pohled padl na symbol vločky, který byl na ní vyrytý.
„Ten znak …“ vydechla nevěřícně. Nemohla tomu uvěřit. Odmítala tomu uvěřit. A její hrůzou naplněné oči už jen sledovaly, jak se jeden z mužů pohnul směrem k ní.

Kunai prolétl vzduchem a zabodl se do dívčina ramene. Ta se ihned zastavila a rychle si ho vytáhla. Kývl na své druhy a k jejím nohám se snesla sprška shurikenů. Společně potom vystoupili zpoza stromů a rozestoupili se tak, aby neměla šanci uniknout. Bavilo ho pozorovat, jak se na její krásné tvářičce mísí všechny ty emoce. Jak je zmatená, vyděšená … Jak jí krev stéká po ruce v tenkých pramíncích a pak zvolna kape na bílý sníh. Na tohle teď ale neměli čas, museli to ukončit dřív, než … Stačilo mu jen několik kroků a stál přímo před ní. Natáhl ruku a dvěma prsty ji jemně uchopil za bradu, aby si jí mohl lépe prohlédnout.
„ Neboj maličká, bude to rychlé. Ani o tom nebudeš …“, větu už ale nestihl dokončit. Tělem mu totiž projelo ostří nože, který držela v ruce. Pohlédl na ní a ústa se mu zkřivila do zvláštního úšklebku. Oči jí teď zářily a zorničky měla zúžené.
„Myslím, že jsem Vás podcenil Yonaka-sama …“, vyrazil ze sebe. Z koutku úst mu vyteklo trochu krve a sesunul se k zemi. Prudce se otočila, až jí zelené vlasy divoce zavířily kolem hlavy. Její tvrdý pohled se setkal s pohledy zbylých dvou, kteří se na ní právě chystali zaútočit …

Poslední seknutí kunaiem a i třetí z mužů se mrtev zhroutil na zem. Těžce oddechovala a zrak při tom upínala na zkrvavenou čepel. Ta jí ale náhle vypadla z ruky. Kolena se jí podlomila a ona už jen vnímala, jak se propadá hluboko do temnoty…