Poslední přání - 17. kapitola - Uchiha Madara

Kanibal vyšel ze dveří a pomalu za sebou zavřel. „Zetsu-san!“ zapištělo stvoření, které se k němu řítilo chodbou. Zasyčel na něj tónem navztekané zmije. „Proč šeptáte?“ divil se mužíček.
„Shenai je těhotná,“ zahučel. Skrček vyvalil oči a překvapeně hvízdl. „Neříkal jsem snad, že máš být zticha?“ zlobil se zelený ninja. „A nesmíš to nikomu říct! Jinak s tebou… jinak tě… jinak sii tě dám jako předkrm,“ usoudil nakonec.
„A chutnal bych vám?“ dorážel Tobi.
„Mně chutná všechno,“ ušklíbl se.
„Ale Shenai ne,“ uchechtl se ninja s kulatou maskou.
„Tobi, ještě slovo… víš, jak je těžké mě naštvat? Tak dneska to neplatí!“

Itachi vrhl po svém týmovém partnerovi kunai, uhnul až v poslední vteřině. „Co je s tebou, Kisame?“ nechápal a měl trochu obavy, zda ho přece jenom nezranil.
„Jsi moc rychlý,“ zazubil se ninja s modrou kůží.
„Nepřeháněj!“ zlobil se, ale jen tak naoko.
„Ne, vážně! Zdá se, že manželství ti svědčí! Podáváš totiž čím dál lepší výkony,“ mínil žralok.
„Hm… no, je pravda, že cítím takový zvláštní pocit naplnění,“ přiznal Itachi. „Takže se soustřeď, pokračujeme v tréninku!“

Shenai se vzbudila a bylo jí lépe, a přitom ji nečekaná novina hřála u srdce. Čeká dítě… Itachiho dítě… ale, jak mu to řekne? A co Šéf? Přijme to klidně? Jistě ne. Vzpomněla si, jak ji zkoušel přemluvit k odchodu pár dní po uskutečnění toho bláznivého sňatku.
Seděla v pracovně a čekala. „Říkali, že jste se mnou chtěl mluvit, pane.“
Pein vzdychl, obrátil se na točité židli směrem k ní. „Poslyš… měj rozum. Akatsuki není pro tebe. Copak by ti nebylo líp někde jinde?“ Zkoušel na ni mluvit tak mírně, jak jen dovedl. Z nastalé situace byl zoufalý.
„Neopustím je… oni jsou má rodina. Dokud nebudu mít pádný důvod odejít, zůstanu.“
Prohrábl si vlasy a lokty opřel o stůl. „Máš život před sebou. Tady tě čeká smrt.“
„Jsem psanec,“ odsekla. „Venku číhá nebezpečí na každém kroku. Jsem hledaná za vraždu!“
„Ale to je přece dost stará záležitost!“ namítl Vůdce.
„Nemyslím tuhle…“ Vypověděla mu vše o střetu s hostinským, mračil se. „Nosím Vám informace, dělám špeha v civilních šatech. Copak chci tak moc? Jen dál žít po boku svého manžela, vedle svých přátel.“
„Víš dobře, že ta svatba je neplatná!“
„Věřte, čemu chcete. Já zůstávám!“
A jen o pár dní později přinesla Konan odněkud nejnovější vydání bingo knihy. Tehdy si sedly v obývacím pokoji a listovaly v ní, muži z Akatsui se k nim pak přidali.
„Co to neseš, Konan?“ zajímala se Shenai.
„To, co už pár dní koluje mezi pěti nejsilnějšími ninjovskými vesnicemi. Tohle je bingo kniha.“
Hnědovláska ji zvědavě otevřela. Uvnitř byla vždy fotografie, stručný popis a seznam technik, které dotyčný ovládá. Byl to spis plný jmen celosvětově hledaných zločinců ze všech zemí Shinobi světa.
„Proč jsi to přinesla?“ zarazila se.
„Abychom se pobavili,“ ušklíbla se modrovláska a obrátila pár listů. „Podívej.“
Shenai uviděla fotografii své přítelkyně. Obličej jí zakrývala kadeř modrých vlasů. „Neznámý člen Akatsuki,“ četla. „O této tajemné ženě není dosud nic známo. Svědci několikrát popsali, že se zjevuje jako přízrak a hned zas mizí. Pochází z neznámé vesnice.“
Konan se uchechtla. „Hlavně se nesmíš dát poznat. V tom je výhoda. O Peinovi zatím taky ještě nic neví.“
Dívka přikývla a začala listovat. „Kdo jsou tihle muži?“ Ukazovala na několik stránek, kde byli vyobrazeni po zuby ozbrojení ninjové se znakem Vesnice ukryté v mlze na čelenkách.
„To bude sedm mistrů šermířů, vlastně šest. Kisame je bude znát,“ mínila modrovláska a divila se, že to Shenai zajímá.
„A tihle? Mají na sobě Akatsuki pláště, ale nikdy jsem je neviděla.“
„Tyhle tři znám.“ Konan je označila prstem. „Kakuzovo bývalí parťáci. Ale… nějak nevydrželi ty jeho návaly vzteku.“ Otočila stránku. „Tenhle pro nás kdysi slídil v Zemi blesku… než na něj přišli.“
Shenai to začínala chápat. „Takže… všichni, co tu s nimi bydlím, jsou tady… v téhle knize?“
„To už je náš úděl. Když sis vybrala dráhu zločinu, nemůžeš počítat se shovívavostí.“
„Nelituju,“ kývla hlavou a obrátila na další stranu.
Akatsuki přišli brzy a zvědavě svým dvěma kunoichi nakukovali přes rameno. „Hehe, Kakuzu, tak už ví, že máš zase někoho novýho,“ zachechtal se Hidan a díval se na svůj částečně zahalený obličej, místo jména byl u fotografie jen velký otazník.
Deidara už takové štěstí neměl. „Sakryš, ten kopírák na mě prásknul, co mohl,“ pronesl zklamaně, když si přečetl výčet svých ninjovských technik.
Shenai znovu vzala knihu do ruky. Usmívala se na ni teď tvář červenovlasého mladíka, jehož tělo bylo přeškrtnuté křížkem. „Sasori, že?“ zašeptala. Ostatní mlčky přikývli.
„Tobi tam není!“ informoval je okamžitě mužíček s oranžovou maskou.
„Kdo by byl taky tak blbej a považoval tě za ninju!“ odsekl Hidan.
„Kisame… na tobě si smlsli, poslouchej...,“ Deidara se uchechtl a začal předčítat. „Velice nebezpečný jedinec. Při boji neustále cení zuby a hypnotizuje protivníka pohledem…“
„Ale já se jenom smál!“ namítl žralok.
„Slabší jedinci při pohledu na něj zešíleli. No, tomu se teda říká charakteristika.“ Deidara se rozchechtal.
Shenai mu vytrhla spis z ruky. „Hm, máte tu všichni pěkné vroubky. Bratříček je hledaný za exploze, Kakuzu za vandalismus a Itachi…“ Podívala se na fotografii a prohlásila, že je hrozná.
„Jo, na toho mají obzvlášť velkou pifku. Taky jim vyvraždil půlku vesnice.“
„Přeháníš, zase.“ Černovlasý zpražil blonďáčka pohledem. Podíval se dovnitř spisu a vydechl úlevou. „Nejsi tam.“ A mrkl na své děvče.
Ještě chvíli padaly v místnosti hlášky typu: „Ale takhle já přece nevypadám!“
„Aspoň jednou by tě mohli fotit z profilu.“ nebo „Tak Raiga už to má za sebou! Ale co, stejně jsem ho neměl rád…“ než je prohlížení nejnovější bingo knihy přestalo bavit a šli si po lepší zábavě.
Shenai si řekla, že jim tu novinu musí sdělit co nejšetrněji. Ještě pár dní počká. Zetsu bude mlčet a nikdo jiný o tom neví. Alespoň v to doufala.

Itachi šel chodbou a nebyl vůbec rád, že se mu do cesty připletl Tobi. „Máte chvilku, Itachi-san?“ začal zdvořile.
„Co zas chceš?“ vzdychl a zatvářil se otráveně.
„Promluvit si. Je to moc důležité.“
„Ne, nebudu tě učit zacházet se zbraněmi!“ ohradil se okamžitě.
„Pojď teď se mnou!“ procedil mužíček mezi zuby, až Itachiho zamrazilo v zádech. Bez dalších řečí ho následoval.
Zamkli se v jednom ze zapadlých pokojů. Uchihovi začínala celá ta věc vrtat hlavou.
„Je načase ti něco velmi důležitého říct.“ Ninja před ním sejmul masku.
„Ty? Proč… mě pronásleduješ? Nech už mě konečně na pokoji!“
„Překvapen?“ Madara se pousmál. „Ano, je pravda, že už je to dost dlouho, cos mě viděl naposledy… v den vyvraždění tvého klanu…. našeho klanu.“
„Vím, ale nikdy by mě nenapadlo, že ten nenapravitelný trouba jsi ty,“ ušklíbl se.
„Chtěl jsem jen, abys to věděl. Začínáš divočet, Itachi. Ušetřil jsi svého bratra a teď ses oženil…“
„Shenai nech na pokoji!“ Vyskočil, jako by ho právě bodla včela.
„Ta dívka nic neví, nic jí tedy nehrozí. Ale ty si zapamatuj jedno: Já jsem pravý velitel Akatsuki a ty jsi pod mým velením!“
„Mizero,“ zasyčel vztekle, ale víc dělat nemohl. Věděl, že je naživu, ale dávat si dohromady jeho a toho ufňukaného vtipálka, co se všem pořád jenom pletl pod nohy… to bylo zkrátka nemyslitelné. Vzdychl. Takhle se nechat napálit! Ale… nic se tím nemění. Jen se teď musí vzpamatovat z toho počátečního šoku.
„Rád vidím, že hodláš spolupracovat,“ ušklíbl se Madara. „A pamatuj… nikomu ani slovo.“
Itachi zavrčel, ale přikývl. Čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe pro něj.