Zemřít pro budoucnost 033-Je čas (END)

Sídlo jsme mlčky opustili, já měla pořád špatné svědomí. A hlavně strach. Co když měl Naruto pravdu a ona mě začíná ovládat? Odpověď na tuhle otázky jsem nemohla nelézt, ale věděla jsem alespoň jsem tušila ,že je má on.
Možná je načase si to s ním vyřídit, zničit ho jednou pro vždy, pomstít se za to trápení co způsobil mým rodičům a teď i mě. Je čas odplaty.

Aniž bych něco řekla, vyrazila jsem domů a sebrala jsem si všechny zbraně co jsem doma našla a vyrazila jsem pryč. Naruto nereagoval, jako chtěl abych šla. Ray byl však velice proti. U brány mě zastavil.
„Kam myslíš, že jdeš já tě nenechám jen tak odejít.‘‘ Začal Ray a přitáhl mě k sobě.
„Půjdu s tebou.‘‘ Dodal, ale já ho nemohla sebou pustit. Tohle je moje rodina moje pomsta.
Nechtěla jsem ho ztratit, kdyby se mi náhodou něco stalo potřebovala jsem, aby se někdo postaral o Sakuru. Nechci, aby dopadla jak já, chci, aby někoho měla.
„Chci, abys tu zůstal, prosím udělej to pro mě.‘‘ Špitla jsem a přitulila jsem se k němu. Možná to bude naposledy. Při pomyšlení na tohle mi do očí vhrkly slzy.
Vždycky jsem loučení nesnášela, bylo to pro mě těžké, ale zrovna teď jsem neměla na vybranou.
„Přivedu ji zpátky, ale kdybych se nevrátila, nehledej mě.‘‘ Poprosila jsem ho a políbila jsem ho na tvář. Můj postoj nepochopil, stále chtěl jít se mnou. Možná nechápal, co jsem mu tím chtěla říct. Ale nevěděla jsem jak mu to mám jinak naznačit, musí to pochopit. Musí mě pustit.
Odtrhla jsem se od něj a vyrazila jsem. Ani po hodině cesty jsem narazila na dost důležitý fakt, kde ji mám hledat, neměla jsem žádnou stopu. A když jsem si uvědomili, že mě otec mnou mámu hledal čtyři roky, nemohla jsem si domyslet jak dlouho to bude trvat mě.
Možná bych nejprve měla najít ten dům, ve kterém jme se narodila. Podle Narutova vyprávění jsem pochopila, že mám jít pořád na sever, směrem k Suně. Tam někde se prý potkal se Sasukem a semnou. Jen den cesty, měla bych tam být tak příští večer.
Cestou jsem neodbočila pořád jsem držela směr.

„Jak si jí mohl nechat odejít.‘‘ Křičel Ray. Právě byly společně s Narutem v jeho kanceláři. Naruto nebyl jeho odchodem vůbec nestresoval na rozdíl od Raye. Byl v depresi, teď ji nechal odejít, co když se nevrátí. Naruto jí však rozuměl. Jen nechtěla, aby skončila její dcerka jako ona. Přála si, aby měla alespoň nějakou rodinu.
„Ona ví co dělá.‘‘ Řekl tiše Naruto. Opřel si hlavu a pohodlně si sedl do křesla. Prostřel si unavené oči, už několik dní nespal, potřeboval si odpočinou.
Domů sotva došel, hlava ho šíleně bolela a nohy ho sotva nesli. Z posledních sil našel klíčky a pokusil se odemknout, nejprve to nešlo a nakonec se povedlo. Vyšplhal se nahoru a svalil se do postele. Hinata už dávno spala, nechtěl ji budit. Sebral se raději dolů a vytáhl ji jednu flašku saké. Otevřel si ji a sedl si s na terasu. Pozoroval hvězdy na nebi. Myslel přitom na Sakuru a na Sasukeho. Jak se tam nahoře asi nají?
Strašně mu chyběli, připadal si bez nich strašně sám stále na ně myslel, nemohl zapomenou. Pitím všechen ten smutek a žal potlačil a zanedlouho spokojeně usnul.

Cestu jsem musela změnit, zastavil mě potok tekoucí. Asi jsem na špatné cestě nebo co nic u potoku neříkal. Nebo ano? Zastavila jsem se u něj, slunce pomalu vysvitlo a já jsem se rozhodla dopřát si osvěžující koupel. Žádní nepřátelé v dohledu, pomalu jsem se svlékla a skočila jsem šipku do vody. Byla sice studená, ale krásně osvěžující. Falešný pocit bezpečí mě donutil zůstat ve vodě tak dlouho jak jsem jen chtěla. Ale sama jsem si neuvědomovala to nebezpečí co mě může čekat, když se tu tak promenáduji.
Z keře mě pozorovala nějaká skupinka lidí. Jako by čekali, na správnou chvíli. Ale ani jeden z nich netušil, že o nich už nějakou tu dobu vím. Když jsem se oblékala nenápadně jsem do ruky vzala několik shurikenů a vrhla jsem je po nich.
Uhnuli, ale já se mezitím ztratila mezi stromy. Vyrazili za mnou, musela jsem přidat, ale začala na mě doléhat únava.
Dohnali mě, jeden z nich mě svalil pod sebe.
„Hej, nepřipomíná vám někoho?‘‘ Řekl jeden z nich a potěšeně se na mě pousmál. Cukla jsem, ale měl o dost větší sílu než já.
Byla jsem v koncích, jeden z nich mě uchopil za vlasy a zvedl mě do výšky, jen, aby si mě pořádně prohlédnul. Spokojeně se pousmál a táhl mě za vlasy dál. Zaúpěla jsem bolestí a snažila jsem se mu vyškubnout ze sevření. Ale čím víc jsem odporovala tím víc zatáhl. U stromu se zastavil a pohodil mě k svým nohám. Než jsem se stačila pohnout, zarval mi jehlici do krku. Celé moje tělo strnulo, víčka mi spadla a já jsem se začala utápět v temnotě.

Začínala jsem přicházet k sobě, pokusila jsem se postavit, ale ležela jsem na něčem přivázána.
Pomalu jsem otevřela oči. Byla jsem přiváná v tom jsem měla pravdu, ale nebyla jsem v nějakém pokoji na posteli, nýbrž ve věznici. Polekaně jsem vykřikla, nebyla jsem tam sama. Další lidé stejně jako já, byly přivázaní. Někteří už byly dávno mrtví. Všude krev. Škubla jsem, abych uvolnila sevření, ale okovy se mi zaryly hluboko do kůže. Vyjekla jsem. Takovou bolest jsem dlouho necítila. Do očí mi vhrknou slzy. Pomalu jsem si začala uvědomovat, co se všechno stalo. Našly mě a teď zavřeli jsem v pasti
Dveře tohohle vězení se otevřeli, pozvedla jsem hlavu a pohlédla jsem do tváře tomu nově příchozímu. Neznala jsem ho. Pomalu ke mně přišel a pohladil mě po mé studené tváři. Ucukla jsem, ale chytil mě pevně a bradu.
„Neboj, odsud se tak lehce nedostaneš!‘‘ Oznámil mi radostně a odhodil mnou hlavu na stranu.
Cože, pomalu jsem si vše začala uvědomovat.
Oni mě nechtějí kvůli její moci, chtějí aby tu trpěla.
Navždy!