Tajemné

Když se probudila, tak se překvapeně rozhlédla kolem sebe. Vedle ní seděla její matka a držela ji za ruku.
„Ma-mami?! Jak jsi se sem dostala?“ zeptala se jí chraplavě Antisha, která se cítila naprosto skvěle a hned začala vstávat.
„Přijela jsem i s tvým otcem. Bydlíme u tvého strýce. Co jsi to proboha vyváděla?“ opáčila její matka mile a usmála se. Podala jí vodu a Ant se lačně napila. Hned se jí udělalo ještě lépe.
„To víš… to je život kunoichi…“ odpověděla Ant.

„Naruto je v pořádku“ řekla Tsunade
Kakashi i Sakura si oddechli ale Tsunade mněla ještě stále strach jestli se Naruto zotaví.
Sakura řekla „Můžu už za ním?“
Ale Tsunade ji zarazila „Můžeš za ním ale aš zítra ještě musí odpočívat “
Druhý den se Sakura stavila k Ině do květinářství aby donesla pár kytek Narutovi.
„Pro koho jsou“ zeptala se Ino
„Pro Naruta“
„Něco se mu stalo?“
„Jo je v nemocnici“a tak jí Sakura řekla co se Narutovi stalo.
„Můžu jít s tebou?“ zeptala se Ino

Zase pršelo. Jako každý jiný den. V tuto dobu to bylo natolik pochmurné a smutné, že se zdálo, jakoby už nikdy nemělo vysvitnout slunce a prohřát alespoň na okamžik zvlhlou půdu.
Jistě, za ten déšť přece můžu já. Mohu ho kdykoliv zastavit a zase odnovit, ale k čemu to je? Někdy mám pocit, že to snad ani nedokážu. Že nemám nic společného s těmi padajícími kapkami a se snem, který se snažím uskutečnit.

Ráno přišlo tak nechutně brzo. Protáhla jsem se na posteli a postavila jsem se na nohy. Byla jsem rozlámaná. Natáhla jsem na sebe Anbu oblečení. Vejdu ze dveří a rozhlížím se po okolí a přemýšlím, kde by mohla být jídelna. Vzpomínám si, že mi Tenzou říkal, kde je. Jenže já si skoro nic nepamatuji.
„Hledáš jídelnu?“ ozval se mi za zády pobavený hlas. Prudce jsem se otočila a hleděla jsem na Tenzoua.

Kameko ho poslušně následovala. Jak je naivní.. Pomyslel si Kazekage-sama. Šla mlčky za ním. Došli k jedné restauraci.
„Najíme se ano?“ podíval se na ní. Kameko pokrčila rameny.
„Ano ráda.“ Kazekage se usmál a vešel dovnitř.
„Dobře. Doneste mi menu!“ rozkřikl se Kazekage. „Okamžitě!“
„Já nespěchám.“ Špitne Kameko. „Vážně ne.“
„To nevadí! Nesmí si zvykat takovou lenost! Tohle já tu nestrpím.“ Syknul.

Znaveně seděla na posteli. Otřela si zpocené čelo a unaveně si lehla. Myšlenky jí probíhaly před očima. Protřela si spánky, bolela jí hlava. Netušila proč. Nepodařilo se jí usnout, a proto se na posteli posadila. Pohled jí padl na fotku. Jejich společnou fotku. Její nejlepší přítel a musel tak trpět. Slíbila pomstu Madarovi, nejsilnějšímu členu Uchiha klanu. Postavila se na nohy a přešla k oknu. Měsíc svítil na obloze. Povzdechla si, byl úplněk jako tehdy. Proč se všechny strašné věci stávají za úplňku? Ptala se sama sebe.

Konečně jsem zase volná! Už se nemůžu dočkat, až se vydám na lov. Jeden celý týden nikoho nezabít, a to jen kvůli té hloupé karanténě. Takhle mi zkřížit plány, to je drzost! Za tohle si vezmu někoho speciálního...
Tiše kráčím po temné ulici, osvětlené jen chabým svitem měsíce. Jaká krásná noc pro vraždění. Sbíhají se mi sliny na mou další oběť. Najednou mě napadá, jestli není náhodou doma. To by se všechno značně zkomplikovalo. Aspoň bude víc vzrušení.

Uplynula hodina. Během té hodiny se však téměř nic neřeklo, ani nic převratného neudálo. Jen Hinata se pokusila o chůzi po vodě, na rozbouřeném moři se jí to však nedařilo. A ani Kiba, který to zkoušel hned po ní, neuspěl. Všichni měli trochu strach z toho, co před onou hodinou Naruto řekl.
„Náš soupeř je dost silný,“ ozývalo se v hlavách všech. Nikdo už ninji z Listové neobviňoval, nebo to alespoň neříkal nahlas. Každý teď jen doufal v zázrak.

Část pátá: Tady

Část šestá: Ornitolog a jeho oběť. Setkání.

Skoro tu nebylo vidět na jeden jediný krok a nechávala se vláčet, kam ji tlačil. Určitě byli ještě ve městě, zvuky šly slyšet silně, ale stejně jakoby tlumeně. To stěny domů kolem nich je určitě tišily.

Všetci tak trochu zmätene pobehovali okolo, balili a potom zase stavali stany a tak si nikto nevšimol žilky okolo Hanabiných očí.
„Ja som to vedela... Vedela som, že to telo je falošné,“ povedala si sama pre seba.
Aj keď, niekto si ju predsa len všimol. Ah, takže tá krpatá Hyuuga to zistila, pomyslel si naštvane. Budem s tým musieť niečo urobiť...

„Kiba, poď sem na moment,“ podišla k mužovi, ktorý práve hľadal niečo v batohu.

Šouravé kroky se nesly ztichlou chodbou. Cíp lehkého šatu povlával za kráčející postavou. Důstojně prošla dlouhou chodbou a zastavila se až před nenápadnými dveřmi. Bez váhání vzala za kliku a vstoupila do pokoje, kde si hráli dva chlapci s dřívky a kostkami.
„Paní Chiyo,“ vyhrkli oba a vysekli úklonu až k zemi.

,,Fajn, takže si odpočiňte, Umag a já si vezmeme hlídku." Řekla Atashi svému týmu a sedla si na kraj malé jeskyně. Všichni bez debat zalehly do spacáků nebo pod deky, které s sebou měli a usnuli, jako když je do vody hodí.
,,To byl den, co?" uslyšela vrnět její malou kočičku.
,,To byl, Neko. Bude to těžší, než jsem si myslela. Marbor už přetáhl naše bývalé spojence a jestli se tam brzo nedostaneme, Ung-Aghor to nezvládne." Vyzpovídala se své kočce Atashi a opřela se o stěnu.

Keď si bola istá, že ich už nezbadajú, spustila ho a s Itachim si dala malú prestávku.
„Ako ti je?“ Ozvala sa opatrne. Bol veľmi bledý.
„Nič moc, ale vydržím to. Neboj sa.“ Usmial sa na ňu a snažil sa zakrývať tú veľkú bolesť, čo mu zožierala celé telo.
„V poriadku,“ kývla hlavou. Neboj sa, čoskoro tam budeme. Asi by bolo načase poslať Tsun správu.

Kamenný pomník se leskne v rudé záři zapadajícího slunce. Jedno jméno za druhým se pomalu propadá do tmy. Každý den sem chodím… každý den vidím to nespočetné množství jmen hrdinů, kteří položili svůj život za Konohu. A nejen za Konohu… také za své přátele… a za své rodiny… i za bezejmenné lidi…

Husté koruny stromů tyčící se do nebe, pokrývaly zem tmavými stíny. Sem tam si sluneční paprsky našly cestu skrz nepropustnou lesní hradbu, ale ani tak se nedalo poznat, že je právě odpoledne.
Dvě postavy zahalené v černých pláštích, pospíchají skrz hustý porost. Všude kolem je klid. Jediné co je slyšet, je rozhovor oněch osob.
„Dnes to šlo dobře.“ podotkl hluboký hlas, patřící vyšší z postav.
„Máš pravdu. Čekala jsem větší námahu!“ odpověděl mu hlas druhý.
„Co takhle zajít na jídlo, až se vrátíme?“

,,Sakra! Přestaň mě s tím už otravovat!" zaburácel pracovnou hrubý hlas.
,,Ty mě tam ale musíš pustit!" naléhal jemnější ženský tón.
,,Ne, nemusím vůbec nic. Jsi tady potřebná a proto zůstaneš, kde jsi!" nenechal se uprosit mladík sedící za dubovým stolem.
,,I tvůj táta byl lepší Tsuchikage než ty!" zařvala dívka a rázem na to schytala facku. Muž prudce vstal, chytil jí pod krkem a přitiskl je stěně.

Sníh dopadal na bledou tvář dívky. Poprvé za několik let začalo sněžit. Dívka na tváři měla svůj typický úsměv. Na její tělo dopadaly sněhové vločky a u těla klečel muž. Jeho netečný pohled by některým mohl navodit myšlenku, že to on může za smrt dívky. Opak však byl pravdou. Z očí se mu spouštěly slzy, které nebyli zřejmé na první pohled. Kousek od něj stojí jeho týmový partner.
„Jdeme?“ zašeptá jeho společník tiše. Muž kývne hlavou a postaví se na nohy. Rozhlédne se po okolí.

Byla tichá a zdálo se, že i poklidná noc. Kapky hustého deště hlasitě dopadaly na tváře osob postávajících okolo těla, které leželo bezvládně na zemi a máčelo se v hlíně nasáklé vodou. Bylo ticho, tak nepříjemné ticho, které se i přes to protivně zarývalo do mysli každého, kdo na tomto místě stál.
Ozvýal se přerývavý dívčí pláč odněkud z místa, kde ležel chlapec s nápadnými žlutými vlasy. Nikdo se ji nesnažil utišit. V každém z nich se zvedala mocná vlna smutku, která je zaplavovala jako tsunami.

Bylo slunné ráno, obloha bez mráčků, všude zpívali ptáci, jinak bylo hrobové ticho. V tůních plavaly ryby, po loukách se proháněly srnky, prostě a jednoduše řečeno, staropanenská příroda, ničím nerušená.

Černý: Už ste si někdy přáli něco divného? Že ano? A ste si jistí, že se to nemůže jakkoliv zvrtnout?Náš otec má totiž hrozné prokletí, všechno se mu splní, ale většinou ne tak docela, jak si přál. Tohle vzniklo když sme se dívali na Popelku a na honu zabili lišku. (Bílá brečela)
Bílá: Doufám, že se vám to bude líbit a něco nového se přiučíte.

Jednou večer po parném dnu přijde Naruto domů, lehne si na postel a kouká do stropu.