Neodkryté tajemství 5 - Citelná ztráta

Konečně jsem zase volná! Už se nemůžu dočkat, až se vydám na lov. Jeden celý týden nikoho nezabít, a to jen kvůli té hloupé karanténě. Takhle mi zkřížit plány, to je drzost! Za tohle si vezmu někoho speciálního...
Tiše kráčím po temné ulici, osvětlené jen chabým svitem měsíce. Jaká krásná noc pro vraždění. Sbíhají se mi sliny na mou další oběť. Najednou mě napadá, jestli není náhodou doma. To by se všechno značně zkomplikovalo. Aspoň bude víc vzrušení.
Dlouhými skoky se víc a víc přibližuju k jeho bytu. Nakonec se schovám ve stínech nedalekého stromu, pozorujíc okolí. V okně se nesvítí, tudíž budou oba spát. Náhle mě do nosu udeří něčí pach. Krásně voní... jako růže. Zvědavě se vydám směrem, odkud vůně přichází. Ocitnu se na nevelkém dětském hřišti. Potěšeně se pro sebe usměju. Je tu, sama, bez ochrany. Pozoruju, jak si hladí mírně vyboulené bříško a přitom kouká na měsíc. Je mi jí skoro až líto. Taková jemná, půvabná žena... a musí zemřít. Projede mnou vlna vzrušení, jak se už nemůžu dočkat.
Udělám krok vpřed, schválně zavadím o listí keře, aby mě slyšela. Rychle se otočí. Vystoupím ze stínu, načež se vydám směrem k ní. Jakmile mě spatří, s úlevou vydechne. Má nádherný úsměv. Plný něhy, lásky. Vážně škoda takové osůbky.
„To jsi ty. Už jsem se začínala bát,“ řekne tiše. Její hlas je příjemný, melodický.
„Promiň, že jsem tě vylekala.“ Po tváři se mi mihne úšklebek. Znovu se usměje.
„V pořádku. Poslední dobou jsem nějak víc vystrašená. To bude asi děťátkem.“ Přejede si rukou po břichu. Zahledím se na ni.
„Máš z něj velkou radost?“ zeptám se se zájmem. Hrát si s obětí je tak zábavné.
„Ani nevíš, jakou velkou. A tatínek je taky štěstím bez sebe. Kdyby se ale dozvěděl, že jsem byla v tuhle dobu venku, pořádně mi vynadá.“ Zasměje se. Nemůžu se na ni přestat vynadívat. Tak křehké stvoření, tak zranitelné. Skoro se až stydím, že jsem si vybrala zrovna ji. Pomsta je ale pomsta.
„Víš, opravdu mě mrzí, že se k tomu už nedostane.“
Nechápavě se na mě podívá. Tajemně se ušklíbnu.
„No, že ti nebude moct vynadat.“
„A proč?“ zeptá se zmateně. Ruce se mi začnou třást nedočkavostí.
„Protože teď zemřeš,“ zašeptám hlubokým hlasem. Zděšeně vytřeští oči a vyjekne. Vyskočí na nohy, načež se rozběhne směrem k domu. V bolestech dopadnu na všechny čtyři, začínám se transformovat. Běží jak nejrychleji může, ale pak se pomalu unaví. Nadechne se, aby začala křičet, ale já na ni zezadu skočím, čímž ji povalím na zem. Ona se však rychle převrátila, aby na mě viděla. Z vyděšených očí jí začaly téct slzy. Málem jsem se z toho pohledu zbláznila. Roztřesenou rukou si objala břicho.
„Prosím, nedělej to! Moje dítě!“ zašeptá zoufalým hlasem, přidušeným úzkostí. Pootevřu tlamu v náznaku úšklebku. Pomalu k ní kráčím, a ona stejně pomalu ode mě couvá. Šest metrů před ní se zastavím. Po chvíli civění se nakonec přikrčím, načež se na ni s hrozivým vrčením vrhnu. Z úst se jí vydere křik, který je vzápětí přehlušen trháním šatů a masa. Zničehonic se v jednom okně rozsvítí. Pozvednu hlavu a spatřím jeho. Nejdřív zděšeně zírá, ale pak se zařváním jejího jména rozrazí okno a vyskočí ven, z patnáctimetrové výšky. Bleskově odskočím od své oběti a prchám pryč. Zaslechnu za sebou hvizd, tak rychle uhnu stranou. Těsně vedle mě dopadne kunai s výbušným lístkem, který hned nato vybouchne. Hlína odletuje na všechny strany, ale já nemám ani škrábnutí. Brzy mu úplně zmizím z dohledu, takže na mě už nemůže zaútočit.
Uháním lesem. Na běhy mi z tlamy odkapává čerstvá krev. I když už musím být hodně daleko, přesto ještě vzdáleně zaslechnu jeho bolestný křik. Po pár minutách se zastavím a prudce oddechuju. Pak začnu zuřivě vrčet, přičemž hledám něco, co bych mohla zabít, jenže nikde nic.
Cloumá mnou zlost, jsem vzteky bez sebe, že mi překazil tu nádhernou chvíli. Mám sto chutí se otočit, vyrazit zpátky a zabít i jeho, ale to bych mu pak nedopřála tu mučivou, neuvěřitelnou bolest, která ho teď musí ubíjet k smrti. Tohle je zřejmě ještě horší než smrt. Ušklíbnu se nad tou myšlenkou. Pozvednu hlavu k obloze, načež vítězně zavyju na jejich počest.

Hokage seděl v čekárně hned u operačního sálu s pohledem směřujícím k zemi, očima utápějícími se v slzách a tušíc jen malou naději očekával příchod Sakury s jakoukoliv zprávou. Hlavou se mu honilo plno černých myšlenek. Jen seděl a nechat kapat slzy na zelenou, naleštěnou podlahu. Jen občas pohlédl na červené světlo nad operačním sálem, jehož záře dávala vědět že se na operačním sále stále bojuje o život jeho milované a nenarozeného potomka. Po chvíli se dveře rozrazili, světlo zhaslo a z operačního sálu vyšla Sakura v bílém plášti se svěšeným obličejem. Narutův pohled se zděsil ještě o to víc, když na něj Sakura jen zavrtěla hlavou. Proud slz z Narutovo očích se v tu chvíli zdvojnásobil. Začal proklínat tu bestii co se stala vražedkyní v jeho vesnici a sebe, že nedokázal vůbec nic udělat. Sakura moc dobře věděla co pro něho Amai znamenala a vydala ze sebe na operačním sále všechno, ale zranění byla moc vážná a nedalo se s nimi již nic dělat. Veděla to ale stejně jako Naruto si pokládala i díl z její smrti na svůj účet. Posadila se vedle něho a přátelsky ho objala. Poté se na ní Naruto smutně podíval svýma modrýma očima a řekl.
„Proč Sakuro, proč jsem byl tak bezmocnej.“ Chvěl se smutkem jeho hlas. „Proč sem jí nedokázal pomoc…proč…proč jsem si o ní nezačal dříve dělat starosti.“ Zamířil pohledem zpět na dlaždičky nemocniční pohlady. Sakura se zarazila. Jen mlčky seděla a nevěděla co má říct.
„Víš…“
„Jsem slaboch! Nedokázal sem jí ochránit! Jak mam chránit celou vesnici. A navíc tady brečim jak…jak…jak malej harant.“
„Nejsi slaboch, byla to jen nepřízeň osudu, nemohl jsi nic dělat. A slzama jen dáváš najevo co jsi k ní opravdu cítil.“ Snažila se ho Sakura uklidnit ale její slova mu moc nepomohla.
„Jsem. Jsem největší slaboch na světě.“ Zasténal. „Ta mrcha to určitě udělala schválně…“
„Teď nad tím nepřemýšlej, měl by ses jít vyspat.“ Snažila se Sakura držet své pocity na uzdě ale pod povrchem trpěla snad stejně jako Naruto.
„Ne…nedokázal bych usnout. Přišel jsem o dva nejcenejší lidi ve svém životě.“ Vstal a hlavou se opřel o protější zeď.
„Jsem hokage…nejvetší troska vesnice.“ Zavzlikal. Sakura jen tiše seděla a zvažovala slova, co by mohla vypustit aby mu náladu alespoň trochu zvedla.
„Nejsi troska, nikdy jsi nebyl. Vzpomeň si na začátky. Začal jsi jako nikým neuctívaný a všemy opovrhovaný…“ Naruto na ženu jen sklesle pootočil hlavu s výrazem tázajícím se, proč mu připomíná jeho chmurné děctví.
„…měl jsi začátky težší než kterýkoliv jiný hokage před tebou a stejně jsi se dokázal na ten post vyšplhat. Jsi silnější než který koliv z nich. Nikdo z nich nemusel překonak tolit překážek osudu co ty.“ Mírně se pousmála.
„Osud…ten mě asi nikdy neměl rád. Jako malýmu mi stále házel klacky pod nohy a když jsem se z toho konečně vyhrabal, tak mi udělá tohle.“ Posadil se na zem a opřel o zeď.
„Ale teď je to jiné než tehdy. Tehdy jsi na své straně neměl nikoho, teď za tebou stojí celá konoha.“ Namítala.
„Stejně kolem mě lidé umírají. Matka při porodu. Otac při zapečetění lišky. Jiraiya když bojoval s Peinem. To samé mistr Kakashi a teď Amai s dítětem.“ Sklopil hlavu do klína.
„Naruto, pojď domu, uvařim ti čaj, musíš si pročistit hlavu.“ Pomohla blonďákovi na nohy.
„Nechci domu, nechci nikam. Chci…chci jí vidět.“ Zamrmlal.
„Ne, to není dobrý nápad. Ukážu ti jí zítra, pojď, pojď domů.“
„Ne! Nikam nejdu, jsem hokage!“ Vytrhl se Sakuře a rozběhl se na operační sál. Tam jí uviděl. Přikrytou bílou látkou. Shrnul jí látku z obličeje a smutně se na ní podíval.
„Neboj se zlato…tohle nenechám jentak.“ Pustil další proud slz. „Tu sviňi dostanu ikdyby mě to mělo stát život!“ Zařval na celou místnost. „Já…já…já tě pomstím!“ Položil hlavu vedle té její a prod slz začal padat na operační stůl.
Asi za deset minut se vrátil do čekárny. Sakura tam seděla stejně jako předtím on s očima plnýma slz. Když Naruto odešel, přestala v sobě dusit své pocity, které se před ním snažila nedávat najevo. Naruto jí pomohl na nohy a smutně se na ní podíval.
„Pomůžeš mi dostat tu bestii?“ Zeptal se.
„Udělám…co bude v mých silách.“ Přikývla.