Děti Suny - 8. kapitola - Paní Chiyo

Šouravé kroky se nesly ztichlou chodbou. Cíp lehkého šatu povlával za kráčející postavou. Důstojně prošla dlouhou chodbou a zastavila se až před nenápadnými dveřmi. Bez váhání vzala za kliku a vstoupila do pokoje, kde si hráli dva chlapci s dřívky a kostkami.
„Paní Chiyo,“ vyhrkli oba a vysekli úklonu až k zemi.
Stařenka jim pokynula rukou a usadila se do rohu. Hleděla upřeně na syny Čtvrtého Kazekageho. Na malého Gaaru pohlížela se zjevnou nenávistí a naopak se bavila při pohledu na druhého z bratrů, jak se marně pokouší vklínit do sebe dvě dřívka. Drobná slza jí ukápla na zem. Čekalo ji těžké rozhodnutí.

Rudovlasý chlapec pohlédl na hosta. Znal ten pohled… každý ho jím obdařoval. Zatvářil se ustrašeně. Kankurou si nevšímal nikoho, tolik byl zabrán do své hry.

Paní Chiyo seděla a vzpomínala. Nebylo jí lehko u srdce. Není to tak dávno, co její dospělý vnuk opustil vesnici. A ona stále ještě doufala, že se její Sasori vrátí. Ale ne, té naděje se už musí vzdát a nezbývá jí nic jiného než určit jeho nástupce. A už nyní věděla, že ho nalezla, v tomto domě, v sídle vládce Skryté písečné vesnice.

Stará žena se s oběma dětmi toho dne setkala ještě několikrát. Yashamaru krmil malého Gaaru a přitom ji pozoroval zkoumavým pohledem. Velmi dobře ji znal, stejně jako ona jeho.
„Ty s těmi hnědými vlásky, pojď sem!“ přivolala si chlapce k sobě. Kankurou přiběhl očekávaje nějakou odměnu. „Jak by se ti líbilo, kdybys šel na pár dní ke mně domů?“ Hoch váhal a na důkaz mírné nervozity si strčil palec do úst. „Tvůj otec souhlasí,“ pokračovala. „A říkal, že bys byl rád chytřejší než tvá sestřička.“
„On ti o tom říkal, babičko Chiyo?“ zastyděl se chlapeček.
„Ba říkal. Ale tím se netrap. Nesmíme se stydět za své touhy,“ chlácholila ho a pozorovala, jak se jeho ustrašený výraz mění v úsměv.

Chodbou domu, který neznal, kráčel v doprovodu paní Chiyo. Těšil se, protože slíbila, že ho naučí plno nových dovedností. Vesele hopkal za ní a přitom sledoval stěny, které je obklopovaly.

Vešli společně do jednoho z pokojů. Stařenka ukázala chlapci velkou knihovnu a pak sáhla po jednom svazku. „Naučím tě, jak se ovládají loutky,“ zašeptala a hoch nadšeně přikývl.

Kankurou strávil mnoho času ve společnosti paní Chiyo a jejího bratra Ebizoua. Ani si nevšiml, že ta doba tak rychle plyne. S elánem sobě vlastním a ohromnou vitalitou pronikal do tajů loutkářských technik.

Po jedné z dalších lekcí se chlapec usadil v rohu a mlčel. Stařenka se na něj zaraženě podívala. „Copak se děje?“
„Nic… jen… přemýšlím,“ zamumlal Kankurou.
„A nad čímpak?“ řekla Chiyo vlídně a přisedla si k němu.
„Totiž… ty už nikoho nemáš?“
Chvíli trvalo, než mu odpověděla. „Vnuka. Před několika lety opustil vesnici… ale to je nudné povídání. Ale… všechny ty loutky, které zde vidíš, vytvořil on. A… byla bych moc ráda, kdybys mohl kráčet v jeho stopách.“
Chlapce přemohlo dojetí. „Slibuju, že tě nezklamu, babičko Chiyo.“
Nechala ho, aby ji objal. Koneckonců… byla moc ráda, že tu s ní ten klouček je. Začínala věřit, že můžou ještě přijít lepší časy.