Slzy v dešti

Zase pršelo. Jako každý jiný den. V tuto dobu to bylo natolik pochmurné a smutné, že se zdálo, jakoby už nikdy nemělo vysvitnout slunce a prohřát alespoň na okamžik zvlhlou půdu.
Jistě, za ten déšť přece můžu já. Mohu ho kdykoliv zastavit a zase odnovit, ale k čemu to je? Někdy mám pocit, že to snad ani nedokážu. Že nemám nic společného s těmi padajícími kapkami a se snem, který se snažím uskutečnit.
Sedím tady nahoře a hledím na vesnici podemnou. Můj sem byl úzce spjat právě s ní. S mými tehdejšími přátely a se vším co se mi jako malému dítěti stalo.
Celá naše skupina se snažila dosáhnout cíle, který jsem předem stanovil. Ale zeptal jsem se někdy, jestli je to pro ně stejně důležité jako pro mně?
Museli zaplatit svým životem jen proto, že já byl ten, který je vedl?....
Nikdy jsem si nepoložil tuto okázku. Přišlo mi to tak samozřejmé.
Pokaždé jsem kladl Konan na srdce, aby si držela od těla dál tu bandu kriminálníků, kteří byli tolik jiní než my. Ale i ona upadla do propasti přátelství, které se postupem let mezi všemi vytvořilo.
Zemřeli snad zbytečně? Pro nic za nic? Nebo mezi nimi byl alespoň jeden, který sdílel mé ideály?!
Vzpomínky se mi kradou do mysli jako protivný hmyz, který nejde zahnat dokud nedosáhne svého cíle.

"Íííííííííííík," ozvalo se kdesi z chodby.
Hlasitý dupot otřásal celou skrýší a každý kdo byl zrovna uvnitř, zanechal na chvíli své činnosti a poslouchal co se děje.
V tu dobu jsem pohodlně seděl v křesle své pracovny a přemýšlel o zdraví Itachiho, které se ne zrovna zlepšovalo.
Dřevěné dveře kanceláře se hlasitě rozlétly dokořán. Vyskočil jsem na nohy, abych zjistil, který idiot neumí klepat.
"Peinéééé-samáááá," zavřeštěl někdo pisklavým hlásekem.
Samozřejmě Tobi. Skočil před můj stůl.
"Co je?!" vyštěkl jsem a znovu se posadil.
"Deidara-senpai mě chce nechat vybouchnout," zastěžoval si Tobi a nasadil úpěnlivý tón.
Samozřejme jsem jako vždy protočil očima, jelikož jejich dětinské honičky a hry mě v takovýchto vážných chvílích vytáčely.
Do místnosti se rázem jako sedmihlavá saň přihnal přávě zmiňovaný Deidara.
"TOBI!" zařval a přiskočil v mžiku k němu.
Z jeho pravé ruky vylezl jakýsi bílý brouk, který v sekundě skočil Tobimu na rameno. Ten začal máchat rukama, aby ho setřásl. Deidara se zatvářil vítězoslavně a s připravenýma rukama se chystal říct to slovo. Už otevíral pusu a škodolibost v jeho tváři mě přesvědčila, že je opravdu přesvědčen to vyřknout.
"DEIDAAROOO!" zakřičel jsem a opět vyskočil na nohy.
Pěstmi jsem bouchl do svého milovaného stolu a musím se přiznat, že v tu chvíli mi musely z očí snad sršet blesky.
"Kolikrát mám k čertu říkat, že svolo !KATSU! je tady ve skrýši zakázáno," pokáral jsem ho a on se zatvářil malinko prosebně jako by čekal co z porušení pravidla vzejde.
Kývl jsem hlavou na důkaz, že je jeho domněnka správná a zamračeně mu přikázal: "Jako trest budeš celý týden vynášet odpadky a uklízet po Hidanovi trenky, které nechává všude po domě," přikázal jsem a znovu se posadil.
Deidara vyvalil oči, do kterých se mu pomalu vkrádaly slzy.
"Šéfe," špitl prosebně, ale já ho odbyl mávnutím ruky.

Projel mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že tyhle nesmyslné hádky už se nikdy neuskuteční. Nastavil jsem tvář k nebi a nechal kapky spadnout na můj bledý obličej. Věděl jsem, že Konan stojí o pár metrů dál, schovaná za pilířem a sleduje mé počínání. Neměl jsem jí to za zlé. I ona trpěla tou ztrátou, ale nikdy se neodvážila to říct nahlas, abych si nemyslel, že je slabá a citlivá. Ale v tuto chvíli jsem byl rád, že se o emocích tohoto typu nemusím s nikým bavit. Sklopil jsem hlavu a znovu se podíval dulů, kamsi na neurčité místo.

"MUHAHAHAHÁÁÁÁ,"
Zvedl jsem hlavu od knihy, kterou jsem právě studoval. Zase ten rámus. To snad nikdo nemůže být alespoň na pár minut zticha? Snažil jsem se znovu ponořit do děje, ale znovu mě vytrhlo to hlasité: "MUHAHAHAÁÁÁÁ!"
Kdosi s potutelným výrazem přišel do obýváku a s lehkým skokem se sesunul vedle mě na pohovku. Zvedl jsem oči, aby se podíval na Hidanův stupidní úšklebek, ale to co jsem skutečně uviděl mě zarazilo.
"Hidane?! Proč máš na sobě Konaninu podprsenku?" zvedl jsem obočí.
Skutečně se mi chtělo smát. Koutky mi cukaly, ale abych si udržel dostatečnou autoritu, i přes to, že jí Hidan neuznává, snažil jsem se vydržet.
"Považoval jsem to za bezva nápad," odpověděl potutelně.
Znovu jsem si prohlédl podprsenku napresovanou na jeho hrudi. Mohl by být transvestita kdyby si nasadil paruku.
"Tady jsi ty individum!" pronesl někdo vražedně ode dveří.
Konan se stisknutými pěstmi se pomalu blížila k Hidanovi.
"Naval všechno moje spodní prádlo úchyláku!" zakřičela a skočila na něj.
Bušila do něj pěstmi a Hidan si chránil rukama hlavu.
"Vrať mi to nebo tě zabiju!" zavřeštěla znova a Hidan se hlasitě rozesmál.
"Oh my Jashin, Konan se zlobííííí," provokoval jí a vyskočil na nohy.
Sledoval jsem tohle divadlo se značným zájmem a když jsem byl přesvědčený, že mě nikdo nevidí, musel jsem se ze šikora usmát.

Cosi teplého se mi linulo po tváři, ale v dešti byla tato tekutina jen těžko rozpoznatelná. Začlo pršet ještě více, než předtím. Jen letmo jsem si uvědomoval, že za to může můj smutek, který jsem takto ventiloval.
Konan se zadívala na oblohu a lehce přivřela oči. Cítí snad její přítel to stejné co ona? Je možné, že ho teď sužují stejné pocity a domněnky?
Nechtěla za ním jít, stejně by všechno pořel, ale sledovat ho, to si mohla v tuto chvíli dovolit.

Kráčel jsem spokojeně chodbou. Ano, dostali jsem konečně Shukaku. Deidara zvládl svůj úkol bravůrně. Znovna jsem procházel kolem Itachiho pokoje a zevnitř se ozývaly podivné zvuky.
Zaklepal jsem na jeho dveře. Chvíli se nic neozývalo. Po chvíli, ale Itachi navztekaně rozrazil dveře a chrstnul mi přímo do obličeje jakousi lepkavou tekutinu. Zaskučel jsem, ale naštvaně si ji otřel z tváře.
Itachimu se ve tváři zablesklo překvapení s hrůzou.
"Gomen šéfe," zapípal.
"Co to sakra bylo?" vyjel jsem na něj a bodl ho prstem do prsou.
"To bylo pro Tobiho...hrajeme na schovku," vymluvil se.
Zakroutil jsem hlavou a raději odešel pryč.

Seděl jsem a přemýšlel nad všemi prožitými momenty. Mám mít výčitky? Nebo přemýšlet jestli to byl osud? Na to mi teď jen těžko někdo odpoví.
Cítil jsem něčí ruku na svém rameni.
"Měli bychom jít," řekl mi něžně Konanin hlas.
Beze slova jsem vstal a ještě se naposdely zadíval do deště.