Namikaze Sora: 004: Čas vzpomínek...

Znaveně seděla na posteli. Otřela si zpocené čelo a unaveně si lehla. Myšlenky jí probíhaly před očima. Protřela si spánky, bolela jí hlava. Netušila proč. Nepodařilo se jí usnout, a proto se na posteli posadila. Pohled jí padl na fotku. Jejich společnou fotku. Její nejlepší přítel a musel tak trpět. Slíbila pomstu Madarovi, nejsilnějšímu členu Uchiha klanu. Postavila se na nohy a přešla k oknu. Měsíc svítil na obloze. Povzdechla si, byl úplněk jako tehdy. Proč se všechny strašné věci stávají za úplňku? Ptala se sama sebe.
„Měla bych jít něco dělat.“ Zamumlala si pro sebe. Oblékla se, umyla si obličej a pomalým krokem se vydala do kanceláře. Po cestě nepotkala nikoho, všichni už dávno spali. Sem tam slyšela někoho mluvit z hospody nebo z domů kolem její cesty. Prošla kolem jednoho opuštěného domu. Srdce se jí sevřelo. Tady žila šest let svého života. Rozhlédla se okolo a vešla dovnitř. Procházela halou, která byla zanesená prachem a nepořádkem. Vždyť už tady nikdo třináct let nebyl. Proč ona to tu vlastně opustila? Sama netušila proč to udělala, ale přestěhovala se ke kmotrovi svého bratra. Před očima se jí zjevil obraz jejích rodičů. Rusovlasá vždy usměvavá matka, blonďatý otec a ona, malá blonďatá holčička uprostřed.

„Přijde tatínek do akademie?“ zeptala se malá holčička své maminky.
„To víš, že ano Soro,“ usmála se vlídně. „Víš, že by si to tatínek nenechal ujít.“ Pohladila ji po vlasech. Pomalu společně kráčeli po městě.
„Kushino-san,“ usmál se šedovlasý chlapec na dívčinu matku.
„Ah, ahoj Kakashi, kam máš namířeno?“ usmála se na něj.
„Ale, nikam jen se tak procházím a kam vy?“ usmál se.
„Kakashi-kun pojď s námi! Jdu dneska na akademii.“ Usmála se blonďatá holčička rozpustile.
„Rád půjdu, pokud to nebude vadit.“ Pokrčil rameny a podíval se na Kushinu.
„To víš, že ne Kakashi.“ Usmála se vlídně a pokračovali dál v cestě. Sora něco Kakashimu vyprávěla a ten se jen usmíval.

Přešla dál do kuchyně. Byla plná prachu, ale ona v ní stále poznávala kuchyň ve které stála její matka každý den když se vrátila z akademie. Povzdechla si a přešla dál. Ocitla se v obýváku, který byl asi nejvíce zdevastovaný z prvního patra. Věci rozházené po podlaze. Věděla proč to tak je. Další dlouho zapomenutá vzpomínka vyplula napovrch.

Matka ležela na gauči a otec po pokoji zběsile pobíhal. Blonďatá holčička spolu s maminkou se rozpustile smála.
„Proč je tatínek tak nervozní?“ nechápala, ale dál se smála.
„Brzo budeš mít bratříčka nebo sestřičku.“ Oznámila jí maminka.
„Jupí!“ holčička vesele poskakovala po pokoji a pletla se tatínkovi pod nohy.
„Pěkně se posaď nebo mi pomož.“ Mrkl na ní tatínek, a proto začala Sora vyhazovat oblečení jako tatínek. Kushina se na to pobaveně dívala.
„Neříkala jsem ti, Minato, že to máš nachystat už včera?“ rýpla si do něj Kushina. Minato se zhluboka nadechl.
„Říkala, kaju se.“ Ušklíbl se. „Už to bude!“ křikl a vyběhl do patra pro kufr. Kushina nad tím jen vrtěla hlavou.

Sora se nad touto vzpomínkou musela pousmát i když byla jejich poslední společná. Matku otec odvedl do nemocnice a sám šel do práce. Jiraya odvedl malou Soru do Akademie a sám šel do práce. Potom Konohu napadl Kyubbi a je odvedli do úkrytu. Potom se dozvěděla, že otec ani matka nepřežili.

Seděla v rohu místnosti spolu se svým kamarádem Itachim.
„Mám strach.“ Zamumlala.
„Z čeho? Tady se nemáš čeho bát.“ Zeptal se nechápavě.
„O mamku a taťku.“ Zamumlala.
„Tvůj otec je dobrý shinobi a tvá mamka je v bezpečí v nemocnici.“ Uklidňoval jí. Uklidnilo jí to, ale jen na chvíli

Otevřeli se dveře a do nich vešel její strýček. Přiběhla k němu a když uviděla jeho ztrápený pohled, zarazila se.
„Co se stalo?“ zamumlala. Zavrtěl hlavou a objal ji.
„Tatínek ani maminka to nepřeželi, Soro.“ Zašeptal. Udiveně se na něj dívala a slzy se jí samovolně spustily z očí.
„Ne, proč?“ zakřičela. Snažil se jí utišit, ale nešlo to. Nebylo to nic platné. Proběhla kolem něj a běžela na pláň, kde viděla Kyubbiho. Viděla ležící tělo svého otce. Zarazila se když si všimla, že stále přerývaně dýchá.
„Tatínku!“ s výkřikem k němu doběhla.
„Sorinko.“ Zašeptal. „Buď hodná na bratříčka… Vyřiď třetímu, že za vše může Madara, ano zlatíčko?“ Kývla hlavou. Pousmál se a zavřel oči. Sora se rozplakala. Když jí doběhl Jiraya nechtěla se pustit těla svého otce.

Vyšla do prvního patra a vešla do svého dětského pokoje. Usmála se. Je čas tento dům znovu zabydlet.