Tajemné

Jak řekl, tak i udělal. Nejprve se potřeboval nějak skrýt, jak ale sám věděl, obelstít stráž před branami bylo to nejlehčí. To těžké mělo teprve začít. Sám netušil, kde teď může Sakura bydlet, mohla se klidně k někomu odstěhovat. Samozřejmě bylo nejlepší začít tam, kde bydlela před tím, než zmizel. Jakmile z dálky zahlédl ten domek, hned ho zavalily vzpomínky. Cítil se strašně. Netušil, co jí má říct. Po tom, co se všechno stalo, doufal, že ho ještě miluje. Pro všechny případy do domku raději vešel jedním otevřeným oknem.

Poznávám ho.
Ten hlas v hlubinách moře...
Ozývá se pořád dokola a nikdo ho neslyší.
Jen já...

Křičíš. Bojíš se a škemráš o život. Nikdo tě neposlouchá. Jen jedna malá zbloudilá duše tě slyší naříkat. Já.
Chtěla bych ti pomoci, ale nevím, kdo jsi. Nikdy jsi mi neřekl nic konkrétního. Jen nějaké nesrozumitelné věci a něco o bolesti. Chci ti být nápomocná, jen mi prosím řekni tvé jméno.

Tělocvičnou se ozvalo písknutí píšťalky ukončující náš zápas. Rukou jsem si otřela pot z čela a běžela do hloučku svých týmových kolegyň.

[font=Book antiqua]

Ozvala se tlumená rána, dveře se rozletěly a po opadu prachu, který byl rozvířen, do místnosti přišla mírně shrbená Hinata. Narovnala se s rukou opřenou o svůj pravý bok a rozhlížela se po okolí sálu.

Po celé pravé straně sálu byly vedle sebe poskládány menší cely, z nichž obsazené byly jen dvě. Ty dvě, ve kterých se svítilo, byly na druhém konci sálu. Rozběhla se napříč sálem, kde seděla zřejmě stráž.

Gaara zůstal sám. Vlastně ne tak docela… jeho otec a strýc ho následovali, kamkoli se hnul. A pak tu byl ještě Shukaku, jeho věrný „přítel“. Chlapec litoval, že ho sourozenci tak rychle opustili, ale odloučení nikdy netrvalo dlouho. Temari chodil navštěvovat, bratr za ním docházel, kdykoli mu to paní Chiyo dovolila. Ne, nebyl sám, nemohl být. Napořád s ním zůstávala jeho matka.

Nemohla tomu uvěřit... Připravili ji o celou chakru, a pak ji svázali do kouta... Zavázali jí oči, tak jen poslouchala... Občas k ní jen přišlel nějaký muž a kopnul jí, aby zjistil, zda žije... Šmátrala kolem sebe, aby alespoň nahmatala tvář, ale nikdy nic...

„Ninjové jako ninjové. Před těmito nemusíte skrývat svou identitu.“
Stínoví shinobi si jeden po druhém začali svlékat kukly.
„Ninja musí být čestný,“ šeptl rudovlasý ninja směrem k Narutovi.
„A na to Tajine-sama spoléhá. Z celé Země Kopců jen on, Gonruo a naše služebná, Izumi, nás viděli bez masek. Já jsem Kanto Fuuzaki.“
„A já Uzumaki Naruto,“ odvětil Naruto a podal Fuuzakimu ruku.
Mezi dalšími čtyřmi členy Stínových shinobi byli tři muži a jedna žena s dlouhými červenými vlasy a zelenými oči.

Malý chlapec běžel noční vesnicí. Neohlížel se kolem. Do zelených očí se mu draly neúprosně slzy a pomalu mu docházel dech.
Konečně doběhl na místo, které pro něj mělo alespoň nějaký význam. Nikdy nic nepovažoval za svůj domov, ale tento temný roh, u kterého stál byl pro něj natolik důležitý....
Opřel se zády o našedlou zeď a s hlubokým oddechováním se po ní zády sesunul.

Den se táhl pomaleji než předchozí dva a oba společníci cestovali s nezvyklou tichostí. Skoro celou cestu nemluvili a jen ostražitě napínali všech šest svých smyslů, aby jim snad neunikl sebemenší pohyb. Nebyli příliš daleko od Listové vesnice a v této části lesů se potulovalo mnoho ninjů a ne všichni byli natolik přátelští.
Zastavili se na pod jedním z velkých listnatých stromů, aby se najedli a na chvíli odpočinuli.
Yuti nastavila tvář slunci a zakusovala se spokojeně do housky, kterou vytáhla ze svého váčku.

Blonďaté děvčátko se vracelo zrovna domů, když první paprsky slunce dosáhli vrcholů kopců. Ptáčci začali zpívat své písně o všem možném i nemožném. Dívka vylezla po stromu až k oknu pokoje, kde měla spát a vlezla dovnitř oknem. Naposledy se otočila a lehce se usmála. Po tak dlouhé době opět spatřila něco tak nádherného jako je východ slunce, před tím, by se nad tím ani nepozastavila. Bylo by jí to jedno, ale teď si užívala i tu nejmenší drobnost jako je ten nádherný vzduch.

[font=Comic Sans MS]Kapky deště dopadaly na bledé tělo mladé dívky, nad kterou se skláněla blonďatá žena, která se zamračeně dívala na tělo. Blonďatý mladík stál kousek od ní a neodvážil se jí znovu pohlédnout do tváře. Zatnul ruce v pěst.
„Kdybych přišel dřív.“ Zavrčel.
„Nesmíš si to dávat za vinu Naruto.“ Zavrtěla žena hlavou a utrápeně se dívala na zohavené tělo své studentky.

Itachi se pomalu začal smiřovat s tím, že Liam už není ta malá dívka se kterou vyrůstal. Vyrovnával se s tím vcelku dobře. Až na ty přednášky, které uštědřil Deidarovi. Liam se tomu vždycky smála.
„A nezapomeň! Pokud jí přivedeš do jiného stavu, tak si jí vezmeš!“ díval se na něj Itachi vražedným pohledem. Deidara se nezmohl na nic jiného než na kývání hlavou.
„Nech ho prosím tě.“ Smála se Liam. Deidara se na ní vážně podíval.
„Kdybys přišla do jiného stavu, že mi to řekneš dříve než jemu?“ ukázal na Itachiho.

Reině zase v noci nebylo dobře, ale úplně z jiného důvodu. Byla zpocená a unavená. Klečela nad kýblem, který křečovitě svírala.
„Sakra…“zaklela a odhrnula si vlasy z čela. „Proč já…“ zamumlala.
„Re? Jsi to ty?“ ozval se Itachi z pokoje.
„Ne asi.“ Zamumlala. „Ano jsem to já zlatíčko.“
„Co tam děláš?“ podivil se.
„Co typuješ?“ prohlásila ironicky.
„Uhm…aha…“ přišel k ní blíž. „Už zase? Já myslel, že už jsi toto období už prošla?“ podivil se.

Vysoký muž stál u pomníku, který byl věnován shinobi, kteří s hrdostí padli pro svou vesnici, přátele, pro své milované nebo pro to, v co věřili.
Bylo na něm vytesáno mnoho jmen. Všechna byla známá a kdokoliv úzce spjat s osudem lidí, po kterých zůstaly už jen vyryté znaky, chodil na toho místo zavzpomínat na dobu, kdy byli jeho přátelé ještě mezi živými.
Jak nostalgická byla každá návštěva, která pokaždé vyvolala v už zahojené duši člověka další novou bolestivou ránu, která se zaplnila smutkem.

co by si Sakura přála nejvíce na světě?
A co kdyby se jí to splnilo?
Příběh o velké lásce, velkém šílenství, splňeném přání a několikanásobném vyvražďování kytek...
Spoelčná práce Papačky a Dandelion Princess.

Jednoho horkého letního dne takhle ležely Sakura a Ino „schované“ ve křoví s dalekohledem. Ne, nepozorovaly ptáky ani brouky nebo jinou havěť, šmírovaly Sasukeho, který sice jen svačil, ale stejnak z toho byly naprosto odvařený.
„Áááá! Je krásnej! Tak krásnej!“ ječela Ino.

Celý pětičlenný tým teď stál před stolem hokage v její pracovně. Tsunade seděla a všechny si měřila pohledem. Dokonce i Kakashi, který vždy všechno bral s klidem už nevrle zamlaskal.
Naruto se tvářil znuděně stejně jako jeho kamarádka a Yamato stál opřený o stěnu místnosti.
Po pár minutách dalšího čekání se konečně ozvalo osvobozující zaklepání na dveře.
Všichni sebou trhli. Tsunade si velice úlevně oddechla, ale zamračila se.
„Vstupte,“ zavrčela a opřela se v křesle.

Něco není v pořádku

Bylo znovu ráno. Tentokrát nespal Naruto, stále bloudil po okolí Suny a hledal Sakuru. Ovšem neúspěšně. Pomalu propadal panice a rána mu opět začala silně krvácet. Ale on to nevnímal, jediné, co cítil, byl strach o ni. Mohlo se jí cokoli stát. Kdokoli ji mohl unést a teď s ní mohl cokoli provádět. Myšlenka na tohle všechno jím celým otřásla. Raději na to přestal myslet a spíš teď hledal místo, kde by se mohl schovat před sluncem.

Nedotknutelná

Asi po hodině přišla do Temarina pokoje sestřička. Uviděla pár rozbitých přístroje a muže s culíčkem na zemi. Polila ho vodou a sehnula se k němu.
„Co se vám stalo?? A kde je naše pacientka??“ zeptala se ho.
„Mně nic. Ale Temari unesla Kesidy Nara.“ řekl Shikamaru a na posteli viděl jednu z čtyř jejích gumiček. Vzal ji do ruky a podíval se směrem k oknu. Sestřička stála v pokoji a zeptala se Shikamara:
„Mám zavolat pomoc??“
„No, to je snad víc jak jasné. Ne??“ zeptal se Shikamaru a hlavou mu kroužilo:

2. kapitola – Sen
...
Naruto stál sám na neznámom mieste. Odrazu začul hlas.
„Hľadáš ma? Prečo?“
Naruto sa otočil za hlasom.
„Hi...Hinata, si to ty?“
„Prečo ma hľadáš?“
„Pretože chcem, aby si sa vrátila.“
„Prečo?“
„Akože prečo? Všatkým nám chýbaš!“
„To nie je pravda.“