Osudové setkání

Byla tichá a zdálo se, že i poklidná noc. Kapky hustého deště hlasitě dopadaly na tváře osob postávajících okolo těla, které leželo bezvládně na zemi a máčelo se v hlíně nasáklé vodou. Bylo ticho, tak nepříjemné ticho, které se i přes to protivně zarývalo do mysli každého, kdo na tomto místě stál.
Ozvýal se přerývavý dívčí pláč odněkud z místa, kde ležel chlapec s nápadnými žlutými vlasy. Nikdo se ji nesnažil utišit. V každém z nich se zvedala mocná vlna smutku, která je zaplavovala jako tsunami.

Kde to jsem? V nemocnici? Ne... tohle není nemocnice.
Chlapec se postavil na nohy a rozhlížel se kolem dokola. Ocitl se v divném prostředí. V jakési zářívé prázdnotě, která byla všude kolem. Otočil se několikrát dokola, aby se ujistil, že vidí to, co vidí.
Bolí mě celé tělo, kéž bych si teď mohl pohodlně sednout...
V momentu, kdy jen ve své mysli vyřkl toto přání, objevilo se před ním čalouněné měkké křeslo s vysokým opěradlem. Chvíli na něj zíral, než si uvědomil, že se děje něco divného. Že se skutečně nenachází na lecjakém místě. Opatrně si sedl a neustále těkal pohledem kolem sebe, jakoby se mermomocí snažil najít jakýkoliv záchytný bod.
"Naruto...," ozvalo se podivnou ozvěnou.
Naruto vyskočil na nohy. Přemýšlel, jestli se ten mužský hlas ozýval jen v jeho hlavě nebo skutečně není na tomto místě sám.
Otočil se, aby se znovu posadil. Trochu zavrávoral, ale zachytila ho cizí ruka.
Nejdříve spočinul pohledem na ní, než pohlédl na muže, kterému patří.
"Yondaime...," hlesl a překvapeně pootevřel ústa. "Ale vy jste mrtvý!"
"Ano, to jsem," přitakal s úsměvem a sedl si na židli, která se zničeho nic objevila přávě vedle něj.
"To potom... potom jsem taky mrtvý?" zeptal se Naruto podezřívavě a zadíval se na své bledé ruce.
"Ne tak docela."
"Tak kde to, sakra, jsem?" vyprskunul Naruto a raději se posadil.
Yondaime naopak vstal a zasunul si ruce do kapes. Na sobě měl pořád jouninskou uniformu a svůj bílý plášť s nápisem Yondaime Hokage.
"Tohle místo je něco jako čekárna," vysvětlil po chvíli. "Tady se rozhodneš, jestli půjdeš dál, nebo zůstaneš-- jak bych to řekl-- duchem," trochu se rozpačitě zasmál nad absurditou své právě vyřčené věty.
"Paráda, takže buď můžu jít dál a nebo zůstat nějakým pitomým duchem," opáčil Naruto s trochou ironie v hlase.
"Řekl jsem přece, že jestě nejsi tak úplně mrtvý."
"Moc rád bych se s vámi vybavoval tímhle způsobem, ale pořád se nedostáváme k té hlavní věci," zavrčel Naruto a trochu se zastyděl, když si uvědomil, že teď mluví s osobou, kterou tolik obdivoval.
"Ty se ještě můžeš vrátit zpět. Zpět mezi živé. Ano, umíráš, ale pokud máš tu sílu a odhodlanost zůstat mezi živými, tak se vrať," vysvětlil mu.
"Ale jak?"
"Na to musíš přijít sám, synu," usmál se Yondaime. "Škoda, že tě teď nemůže vidět tvá matka. Byla by tolik pyšná na svého syna."
"CO to povídáte?!!" zakřičel neřízeně chlapec a křečovitě sevřel kus křesla.
"Já, Namikaze Minato a Uzumaki Kushina, jsme tví rodiče, Naruto," ujistil ho opět s úsměvem.
Narutovi se sesunula o kousek čelist. Zalapal po dechu, ale pomalu se postavil.
"Vy! Yondaime Hokage! Vy jste můj otec?!"
Minato přikývl a přistoupil blíž k synovi. Položil mu ruku na rameno a do vnitřní kapsy jeho mikiny cosi zastrčil.
"Přišel jsem proto, abych ti řekl, že tvůj čas ještě nenadešel. Máš toho ještě mnoho na práci. Staň se hokagem, který změní celý svět. My tě budeme sledovat, Naruto," pronesl a poplácal ho po rameni.

"Ááááááááággh!" ozvalo se bolestné zaskučení.
Pláč, který byl doposud neutišitelný, rázem zmlknul. Růžovovlasá dívka se zadívala na tvář, nad kterou právě tolik proplakala. Ostatní lidé kolem snad přestali i dýchat. Oči chlapce ležícího na zemi se pohnuly. Pomalu a jen na malou skulinku je otevřel. Srdce mu začalo znovu bít.
"Sakuro," hlesl chroptivě.
"On žije!" zakřičela hystericky. "Proboha, on žije!!"
"Jsem v pohodě," zašeptal Naruto sotva slyšitelně.
Chtěl se posadit, ale Sakura ho jemně chytila, aby zůstal ležet.
"Kakashi-sensei..."
Muž, který stál po jeho pravé straně, se sehnul. V očích mu hořelo štěstí.
Naruto sáhl do své mikiny a ve zkrvavené ruce sevřel papír, který ukázal svému mistrovi. Ten se se zděšením, ale i překvapením, na něj podíval.
"Setkal jsem se s ním," vysvětlil mu Naruto a Kakashi přikývl.
Chránit... to je můj úděl...