Zesílit, nevzdát se a vyhrát IV.

Husté koruny stromů tyčící se do nebe, pokrývaly zem tmavými stíny. Sem tam si sluneční paprsky našly cestu skrz nepropustnou lesní hradbu, ale ani tak se nedalo poznat, že je právě odpoledne.
Dvě postavy zahalené v černých pláštích, pospíchají skrz hustý porost. Všude kolem je klid. Jediné co je slyšet, je rozhovor oněch osob.
„Dnes to šlo dobře.“ podotkl hluboký hlas, patřící vyšší z postav.
„Máš pravdu. Čekala jsem větší námahu!“ odpověděl mu hlas druhý.
„Co takhle zajít na jídlo, až se vrátíme?“
„To zní dobře, Teku!“ řekla osoba. A i když měla na tváři masku, muž běžící vedle ní poznal, že se usmívá. Po několika minutách dorazili až na okraj lesa. Mladá ANBU se zastavila a vychutnávala si krásu zdejší krajiny. Tak moc jí připomínala její dřívější domov. Vesnici, kde se narodila, žila a taky dávnou bolest. Její přátele, které musela opustit.
„Co teď asi dělají? Všimli si vůbec, že jsem pryč?“ honilo se jí hlavou.
„Ne, na to nesmím myslet! Už nejsem ta chudinka, kterou jsem bývala!“
Vyhnala myšlenky z hlavy, a rozběhla se za svým společníkem.

VE STEJNOU DOBU NEDALEKO KONOHY

„Vidíš ho někde?“
„Na… počkej… támhle je!“
„Ne tak nahlas, ať si nás nevšimne!“
„Vypadá to, že se vrací do vesnice. Je sám, teď máme šanci.“
„Ani nápad! Viděl si přece, jak dostal ty ninji!“
„Ale on je sám, a my jsme AKATSUKI!“
„Řekl jsem NE … a navíc už není sám!“

„Naruto!! Tak už si se vrátil z mise? To je super!“
„Konohamaru! Taky tě rád vidím. Co tu děláš?“
„Šel jsem se projít … Ale když už jsi zpátky, tak to bys mi mohl pomoct s tréninkem.“
„Na to se můžeš spolehnout, tebayo!“
Oba se pak rozběhli směrem ke Konoze a zmizeli z dohledu svým pozorovatelům.

„A je fuč!“
„Nevadí.“
„Nevadí?!“
„Na to, abychom ho dostali, potřebujeme plán! A teď hejbni, Kisame! Nechci tu ztvrdnout dýl, než je nutný!“
„Vždyť už jdu…“
„Musíme o tom informovat ostatní co nejdřív.“ zavelel černovlasý muž a vykročil hloub do lesa následován svým společníkem.

Naruto s Konohamarem doběhli k bráně Skryté v listí.
„Tak zítra! Nezapomeň!“
„Nebo, já nezapomenu!“ zavolal na něj Naruto.
„Tak jsem zase doma. Musím podat hlášení bábi Tsunade.“ pomyslel si. A jako vždy, když se vrátil z mise, se podíval na pět vytesaných hlav ve skále.
„Jednou tam bude i moje tvář!“ zasnil se a pak se vydal k budově Hokage. Procházel zrovna kolem květinářství, když do něj někdo vrazil.
„Ahoj Naruto, ty už jsi zpátky?“
„Ahoj Sakuro, kam jdeš s tou kytkou?“ zeptal se a při tom stočil svůj pohled na rostlinu v dívčině ruce.
„Dnes je to šest let, co Hinata…“ řekla smutně.
„Zmizela ….“ dokončil za ní Naruto.