Nara Kameko 003: Životní omyl a touha...

Kameko ho poslušně následovala. Jak je naivní.. Pomyslel si Kazekage-sama. Šla mlčky za ním. Došli k jedné restauraci.
„Najíme se ano?“ podíval se na ní. Kameko pokrčila rameny.
„Ano ráda.“ Kazekage se usmál a vešel dovnitř.
„Dobře. Doneste mi menu!“ rozkřikl se Kazekage. „Okamžitě!“
„Já nespěchám.“ Špitne Kameko. „Vážně ne.“
„To nevadí! Nesmí si zvykat takovou lenost! Tohle já tu nestrpím.“ Syknul.
„Hm…“ broukla Kameko a sklopila hlavu. Necítila se tu moc dobře. Všichni se na ní dívala, protože tu seděla s Kazekagem Vesnice ukryté v písku.
„A odkud pocházíš Kameko?“ zeptal se jí konzervativním hlasem.
„Z Konohy.“ Zamumlala.
„A proč jsi odešla?“ ptal se dál. Zaklonila hlavu a pustila se do vyprávění.
„Aha.“ Okomentoval to Kazekage, ale od jeho úmyslu ho to neodvedlo. „Objednám víno, ano? Zapijeme žal.“ Kameko nepřítomně kývla hlavou. Kazekage tedy objednal saké a naléval tak dlouho dokud se mu nezdála Kameko dost povolná. Oba se tedy odebrali do paláce Kazekageho.

Ráno se Kameko probudila v nějakém pokoji. Sama, nevěděla kde se tam vzala. Oblékla si oblečení a vyšla na chodbu. Rozhlédla se po okolí, všude samé pokoje. Vydala se doprava a došla až ke schodům dolů. Sešla po nich a dostala se do haly nějakého prostorného domu.
„Slečno, už jste se probrala?“ přišla k ní služebná. Kameko kývla hlavou. „Máte jít za pánem, čeká na vás v kanceláři Kazekageho.“ Usmála se na ní. Kameko se usmála.
„A kudy se tam prosím jde?“ otázala se. Služebná se na ní vyjeveně dívala. „Ehm…“ Kameko zaklonila hlavu.
„Pojďte se mnou.“ Kývla hlavou služebná a vyšla z domu. Kameko rovnou za ní. Po cestě ani jedna nemluvila. Přišli k velké budově.
„Po schodech až nahoru. Nemůžete to minout.“ Kývla hlavou a zmizela chudince Kameko z dohledu. Kameko otevřela dveře a podle instrukcí vyšla až nahoru. Zaklepala na dveře a vyčkala dokud se neozve tiché dále.
„Ahoj zlato.“ Kývl jí na pozdrav Kazekage. Udiveně se na něj dívala.
„Eh…“ zamumlala.
„Co se děje? Včera večer ti to nevadilo.“ Spiklenecky na ni mrkl. Ona zrychleně zamrkala.
„To jakože…hm…no tamto?“ zamumlala a podívala se na něj. Spokojeně kývl hlavou. Kameko sklopila hlavu a zrudla. „Prý jste mi něco potřeboval.“
„Proč to vykaní.“ Ušklíbl se.
„Já…nebyla jsem při smyslech!“ snažila se ospravedlnit své chování. Kazekage na to nebral ohled.
„To už teď neovlivníš.“ Pokrčil rameny a přiblížil se k ní. Objal ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Vyklouzla mu z náruče a šla pryč. U dveří se otočila a nenávistně si ho měřila pohledem.

Pomalým krokem se blížila k bráně ze Suny. Cítila se ponížená. Myšlenky jí pořád plynuly ke včerejšku. Čím blíž byla bráně, tím líp se cítila. Měla by napsat dopis domů, ale až bude pryč ze Suny. Naposledy se ohlédla na Sunu. Dokud tu On bude Kazekagem, tak se tam ona už nikdy nevrátí. Kráčela pomalu a rozvážně po poušti. Brána Suny se pomalu vzdalovala a ona se cítila jistější a klidnější. Pohodila hlavou a na chvíli se zastavila. Pomyslela na svou rodinu. Na to jak se daří bratrovi a jak si vede na zkoušce. Podle dní by měli být ve druhé zkoušce. V lese smrti podle toho, co slyšela. Pak jí myšlenky přešli k Itachimu. Jak se těšila až ho zase někdy uvidí. Tedy pokud ho někdy zase uvidí. A pokud jí bude chtít vidět on. Šla dál, cesta bude ještě dlouhá, ale ona to bude riskovat. Bude riskovat svůj život pro svou touhu. Tak zase brzy Suno.