Jen normální holka - 3.Chuuninské zkoušky 1/2

Když se probudila, tak se překvapeně rozhlédla kolem sebe. Vedle ní seděla její matka a držela ji za ruku.
„Ma-mami?! Jak jsi se sem dostala?“ zeptala se jí chraplavě Antisha, která se cítila naprosto skvěle a hned začala vstávat.
„Přijela jsem i s tvým otcem. Bydlíme u tvého strýce. Co jsi to proboha vyváděla?“ opáčila její matka mile a usmála se. Podala jí vodu a Ant se lačně napila. Hned se jí udělalo ještě lépe.
„To víš… to je život kunoichi…“ odpověděla Ant.
„Doufám, že už se to nebude opakovat. Léčitelka, která se o tebe starala, Tsunade nebo tak nějak, mi řekla, že jsi se pokoušela o regenerační jutsu. Je to pravda?“
„Nepokoušela… povedlo se mi, jen jsem neměla dost chakry a spěchala jsem. Zkoušky se budou konat,“ šťastně se usmála Ant.
„Špatně. Už se konají. Včera byla první zkouška a dnes nastupují do Lesa smrti.“
„Cože?! Ale kdy mě odtud pustí?! Mám tam úkol!“ prohlásila Ant a vylétla z postele, až ji její matka neviděla a rychle se začala oblékat.
„Antie… ještě ti není dobře. Chvíli počkej, až se tvé tělo vzpamatuje, pak zavoláme Tsunade a ona tě vyšetří. Pak rozhodne jestli zůstaneš nebo ne!“ stáhla ji její matka zpátky do postele (i když byla oblečená) a stiskla tlačítko, které přivolalo léčitelku.
„Jak ti je, Antisha-chan?“ optala se Tsunade starostlivě dívky a zkontrolovala jí tep.
„Skvěle! Můžete mne ihned pustit do akce, Tsunade-sama. Už jsem v pořádku. Děkuji, že jste se o mě tak dobře postarala,“ prohlásila Ant a opět vylétla z postele.
„Tak to prrr, děvenko. Ještě tě musím vyšetřit svým jutsu!“ zastavila ji svou ohromující silou Tsunade a ona opět padla na postel.
„Tímhle stylem ze mě bude skutečný marod,“ povzdechla si Ant, zatímco Tsunade vyvolala svou chakru a rukama jí pak přejížděla po hrudi.
„Vše je v pořádku, ale měla by ses šetřit. Zatím moc nepoužívej taijutsu a běhej pomaleji než normálně,“ doporučila jí Tsunade.
„Takže už můžu odejít?“ zajímalo Ant.
„Ano,“ usmála se Tsunade a Ant vyletěla z pokoje jako neřízená střela a zastavila se až před nemocnicí, aby mohla počkat na svou matku.
„Tsunade říkala, že nemáš moc rychle běhat!“ pokárala ji matka.
„Běhám pomale, mami. Tys mě totiž už dlouho neviděla normálně běžet,“namítla Antisha a rozešla se se svou matkou k Sanatovi a Sianně domů.
„Antisha-chan,“ oslovil ji najednou na ulici Zajobi.
„Mami, běž napřed, já dojdu později,“ řekla Ant své matce a ta poslušně odešla, i když si oba přeměřila pozorným pohledem.
„Pojď, dám ti tvou masku a seznámíš se se svým týmem. Hokage si prosadil, že tvá maska bude opice, takže jsem ji pro tebe už připravil. Ovládáš svolávací jutsu?“ mluvil bez přestávky šéf ANBU.
„Ano. Třetí mě je naučil. Přivolávám opici, stejně jako on. Kdo je v mém družstvu?“ opáčila Antisha.
„Kapitán Krushol a tví kolegové Segori a Mutori. Nedávno jsem je dal dohromady, ale skončili jenom takhle, protože jsme měli lichý počet ANBU. Takže ty jdeš k nim jako Sora-opice. Krushol má buvolí masku a specializuje se na genjutsu, je v tom skutečný expert. Segori a Mutori jsou bratři-dvojčata, ale každý je jiný. Oba mají krysí masku a ovládají skvělé ninjutsu. Ty tam budeš jediná dobrá v taijutsu, protože Krushol je hlavně stratég a dvojčata se moc dobře nepohybují, i když znamení rukou mají celkem rychlé. To poznáš. Jako lidi je moc neznám, takže to je budeš muset poznat sama. Ústřední kancelář máte v prvním patře našeho sídla u hlavní brány. Pro úkoly si chodíte ke Třetímu, hlášení o provedení misí hlásíte mě. Všechno ostatní ti poví chlapi. Hlavní sídlo máme vedle sídla Hokage. Pojď za mnou,“ promlouval k ní Zajobi po celou cestu tam.
Stanuli před nenápadnou budovou, která vypadala jako klasický dům, ale uvnitř taková nebyla. Hemžilo se to tam zamaskovanými postavami a jen pár jich bylo bez masek. Antisha na sobě měla své ninja oblečení, takže její tvář stejně nemohl nikdo vidět.
Šli do prvního pata, kde byla obrovská místnost, v níž byly jen ANBU masky a pláště. A katany.
„Dostanu taky katanu?“ zajímala se Antisha, když si na hlavu narazila masku a oblékla si černý plášť s kápí (každá skupina měla jiný).
„Ne. Ale pokud budeš mít nějakého protivníka s dobrou zbraní, tak mu ji můžeš po jeho smrti vzít a nechat si ji. Jiná možnost je nechat si ji vyrobit u našeho kováře. Mnoho z nás totiž nechce nosit meče, které na sobě mají nevinnou krev,“ vysvětlil Zajobi.
„Dobře,“ usmála se Antisha a prohlédla se v zrcadle na stěně. Ta maska k ní pasovala. Ale bylo ji v ní horko.
„Něco ti prozradím. Když si masku přimkneš svou chakrou k obličeji, tak ti bude lépe sedět a bude to pohodlnější. Ty obvazy už můžeš zahodit, i když na rukách a nohách jsou v pohodě. Podle vlasů tě přeci nikdo nepozná, ne?“
„No, snad ne… ale jak je to s mou identitou?“
„Můžeš si vybrat. Buď tě vyhlásíme za mrtvou, abys mohla být pořád jen ANBU, ale nejlepší je, když si necháš i svou původní identitu, a pak se budeš moci lépe pohybovat i mezi normálními lidmi. Bude to pro tebe lepší. Jsi ještě mladá,“ odvětil šéf.
„Nechám si obě identity,“ prohlásila rozhodně Ant, zatímco si své vlasy uvolňovala zpod obinadel. Volně se jí tedy rozprostřely po zádech (měla sundanou kápi). V masce a s jejími neobvyklými vlasy tak vypadala jako osoba z jiné planety.
Nakonec si na záda připnula katanu a rozešla se s ním ke kanceláři, kterou měla obývat se svými kolegy.
Procházeli městem a ona jasně vnímala zvědavé pohledy okolních lidí. ANBU se totiž moc často nepotulovali po městě jako normální lidé.
Nakonec konečně stanuli před budovou, kde obyčejně přespávaly hlídky na hradbách (a jedly tam, ožíraly se a mastily karty) a vešli dovnitř. Ocitli se v pusté chodbě a po stejně opuštěných schodech vyšli do prvního patra, kde zamířili až na konec chodby. Tam byly jen jediné dveře. S číslem čtyři.
Bez zaklepání vešli dovnitř a načapali tam tři ANBU, jak hrají karty s jakýmisi jouniny.
„Jako, co to je?! Nemáte psát hlášení?“ zařval na ně přísně Zajobi a jounini rychle zmizeli, takže tam nakonec zůstalo jen pět ANBU.
„Už jsou dopsaná, Zajobi-sama,“ odvětil muž s buvolí maskou (měl světle hnědé vlasy a šíleně hubenou postavu… nevypadal na kapitána ANBU, pod maskou šly vidět krásně modré oči) a ukázal na stůl, který se prohýbal pod svitky a jinými papíry.
„To bych prosil. Takže přivedl jsem vám vaši chybějící čtvrtinu týmu,“ poukázal velký šéf na ženu s opičí maskou, co stála za ním.
„Skvělý, otevírají se nám tím mise typu A a S. Vítám tě u nás!“ přivítal Antishu muž s krysí maskou, platinově blonďatými vlasy a temně zelenýma očima. On, i jeho bratr, měli takovou tlustší postavu, i když mohli překvapit.
„Chlapi, tohle je Sora. Je dobrá na ninjutsu a skvělá na taijutsu. Rychlostí se jí skoro nikdo nevyrovná. Dneska jdete do Lesa smrti a budete tam dohlížet na zkoušku chuuninů. Máte za úkol dohlédnout na úroveň obrany a útoku jednotlivých týmů. Krushole, pojď prosím za mnou, musím ti něco říct,“ prohlásil Zajobi a vytáhnul kapitána jejich týmu na chodbu, kde ho nabádal k tomu, aby dával pozor na jejich novou posilu. Prý měla velmi těžké zranění a musí se šetřit. Krushol vědoucně přikývl a vrátil se za nimi do pracovny. Tam se právě dvojčata představovala Antishe.
„Takže, Soro, já jsem Krushol, kapitán naší skupiny. Měla bys mě poslouchat, ale když se ti na mých příkazech nebude něco zdát, tak se klidně ozvi. Rád ti to vysvětlím,“ řekl Krushol tónem, že Antishi došlo, že by to neměla dělat. Vzbuzoval v ní respekt a byl jiný než žertující dvojčata.
„V pohodě. Já jsem Sora. Jo a upozornění… když se rozeběhnu nezastavuj mě, jinak špatně skončíš. Ještě jsem totiž nedoladila rychlé zastavení v největší rychlosti,“ odvětila Antisha a pod maskou se usmála. Ale oni to nemohli vědět.
„Takže jdeme na to, lidi. Musíme do Lesa. Ale předtím máme sraz s Anko a ta nám řekne co a jak!“ zavelel Krushol a všichni rychle vyběhli pryč a vzali to po střechách.
I když Antisha běžela pomaleji než normálně, tak byla dvakrát tak rychlá než její kolegové.
„Soro, máš se šetřit. Ne, že poběžíš rychleji než normálně!“ peskoval ji Krushol, když konečně i oni doběhli na místo, tedy k branám lesa smrti.
„Běžím teď pomaleji, Krushole. Jindy mě ani nevidíš,“ povzdechla si Antisha a sledovala Anko, která k nim přišla.
„Ahoj, kluci. Máte novou posilu?“ divila se černovláska.
„Jo. Takže Anko, tohle je Sora. Soro, to je Anko,“ představil je Krushol a ony si potřásly rukou. Když si ji potom Antisha pozorně prohlédla, tak zjistila, že má na krku prokleté znamení Orochimara. Věděla, že to byla jedna z jeho studentek, než se vydal do světa, aby se naučil všechny jutsu a stal se nesmrtelným a věčně mladým. Tohle všechno Ant slyšela v mnoha rozhovorech Sianny a Sanaty, které nechtěně vyslechla, když byla mladší.
„Takže, prošli všichni rookies a pak ještě tyhle skupiny. Až půjdete do Lesa, dávejte si pozor a nezapomeňte průkazy. Budete se jim asi jima muset prokázat, protože někteří nejsou moc důvěřiví. Za dvě hodiny zkouška začíná, ale buďte tu už před ní. Tak zatím ahoj,“ prohlásila Anko a někam odešla. Předtím jim dala složku, kde byly rozepsány všechny skupiny, které se účastnily druhé zkoušky.
„Za hodinu a půl tady. Teď máte rozchod,“ prohlásil Krushol a všichni tři jeho podřízení zmizeli.
„Kolik je té Soře?“ zeptala se ho Anko, když k ní došel.
„Nevím. Na to jsem se nikoho nestihl zeptat. Ale prý byla nedávno vážně zraněná a teď se musí šetřit… teď mi ale řekni něco o těch geninech…“

Antisha mezitím běžela domů, kde už na ni čekali rodiče a Sanata se Siannou.
„Co to bylo za muže? A kam jsi s ním odešla?“ zeptala se dívky starostlivě její matka.
„Byl to můj šéf. Šel mi všechno ukázat a tak podobně,“ odpověděla s úsměvem Ant.
„Proč tvůj šéf nosí masku?“ nechápala její matka. Nikdy se moc nevyznala v těch ninja záležitostech.
„Protože je to ANBU a ti nikdy nevyzrazují svou identitu,“ odsekla Antisha.
„Ty jsi ANBU?“ optal se jí nadšeně Sanata.
„Jo… to víš když vyřídíš pět jinejch ANBU najednou, tak tě mezi sebe musí vzít,“ usmála se černovláska a pobaveně sledovala jejich nevěřícné výrazy.
„Jsme na tebe všichni pyšní,“ prohlásila Sianna a ostatní jí přizvukovali.
„Pojďte, najíme se, ať potom nejdeš na ty zkoušky úplně vyhládlá!“ zavelel Sanata. Všichni se tedy vydali do jídelny, kde byl prostřený stůl a Sianna tam začala nosit jídlo.
Na obědě se všichni vesele bavili a když skončili, tak Antisha odešla nahoru, aby se vysprchovala. V koupelně si stoupla nahá k zrcadlu a zkoumala svou jizvu po té operaci. Byla celkem rozsáhlá, ale už napolo zahojená. Antishi v mysli přejelo, že musí ještě jednou poděkovat Tsunade. Odvedla skvělou práci.
Měla otevřené okno. Najednou zaslechla jakési zašustění tam venku. Otočila se a uviděla oči hlavu jakéhosi starého muže. Najednou se Ant neskutečně rychle vymrštila, hodila na sebe župan a vyskočila z okna. Postava si jí všimla a seskočila z parapetu dolů, ale ani se nestihla zvednout a už na ní přistála Antisha.
„k***a, tu výšku jsem neodhadla…“ popadala dech Ant a pak se podívala do tváře starému muži, který ji sledoval.
„Silná slova na tak mladou dívku,“ usmál se stařík. Antisha se naštvala.
„Nějaký drzý na starýho chlípníka. Jak dlouho jste mě sledoval?“ zeptala se ho Ant.
„Přišel jsem před chvílí…“
„Jak dlouho?“ zopakovala svou otázku Ant a chytla ho pod krkem.
„Od tý doby cos vylezla ze sprchy…“ zasípal muž.
„Kdo jste?!“ zajímalo Ant. Pozorněji si ho prohlédla a na jeho čele uviděla pásku sannina.
„Já… omlouvám se, Jiraya-san, ale když vás někdo tak chlípně pozoruje, tak se musíte bránit,“ omluvila se Ant starému žabímu poustevníkovi a snažila se nevnímat, že stojí na ulici jen v županu a kolem ní procházejí různí lidé a pozorně se na ně dívají.
„V pořádku. Kdo vlastně jsi, děvče? Ještě nikdy jsem neviděl někoho tak rychlého,“ opáčil Jiraya a postavil se.
„Antisha Kotuzi. Vy jste Žabí poustevník, co?“
„Ano. Myslím si, že by ses měla vrátit. Mohla bys nachladnout.“
„Ale už mě nikdy nebudete sledovat.“
„To nemůžu slíbit. Jsi…“
„Dořeknete to a skončíte v nemocnici,“ sykl červenovlasý mladík co procházel kolem a jejich rozhovor vyslechl. Právě držel sannina pod krkem.
„Ahoj, Antisha-chan. Co ti ten hnusák provedl?“ usmál se mladík na dívku. Ona se na něj jen vyjeveně dívala. A dva lidé, co stáli za ním taky.
„Jen mě šmíroval v koupelně… co tu děláš, Gaaro? Moment! Jak to, že si mě pamatuješ?“ vydechla překvapeně Ant.
„To víš. Nemohl jsem zapomenout… a jsem tu kvůli chuuninským zkouškám,“ odpověděl Gaara z Pouště.
„Aha. Tak ho pusť. Neuškrtíš přece legendárního sannina,“ usmála se Ant.
„Nic ti neudělal?“ zajímalo Gaaru.
„Ne,“ odvětila klidně Ant. Gaara ho tedy pustil.
„Ještě se někdy uvidíme, Jiraya-san,“ uchechtla se Ant, když viděla, jak se sannin snaží nenápadně zmizet.
Jen na ni mávl a už ho nebylo.
„Nemusel jsi se za mě stavět, Gaaro. Já bych ho zvládla,“ řekla Antisha Gaarovi a sledovala jak zvláštní blondýnka s vějířem a chlapec s pomalovanými tvářemi přichází k nim.
„Já…“ nedořekl Gaara, protože ho přerušila blondýnka.
„Nepředstavíš nás, Gaaro?“ chladně si měřila Antishu v jejím starém temně rudém županu.
„Takže, Temari a Kankurou, tohle je Antisha. Minule se mi představila jako neviditelná,“ usmál se Gaara mile na blondýnu, která se nestačila divit. On se přece nikdy neusmíval.
„Antisho, tohle jsou mí týmoví partneři Temari a Kankurou,“ představil je Gaara.
„Gaaro, nesmíme tu ztrácet čas. Za pár minut začínají zkoušky. Už jsme se dost zpozdili s těmi rookies,“ prohlásila Temari, otočila se a spolu s Kankurou se vydal na cestu pryč.
„Promiň, ale moc jim záleží na zkouškách,“ omluvil jejich chování Gaara.
„V pořádku. Já jsem kvůli nim taky takhle zuřila. Jak jste se zpozdili s rookies?“ opáčila Ant.
„Někdy ti to řeknu, ale teď musím jít. Ještě se uvidíme, Antisho Neviditelná,“ řekl Gaara.
„S tím počítám, Gaaro. Ať se ti daří u zkoušek,“ rozloučila se Ant a skrčila se jako kočka. Pak se jediným plavným výskokem ocitla na okenním parapetu své koupelny a zmizela v ní. Gaara se do toho okna ještě chvilku díval, než odešel. Začal se o ni zajímat čím dál víc. Rychle dohnal své sourozence a nevšímal si jejich dotěrných řečí. Hlavou mu zněla Antishina poslední slova… s tím počítám, Gaaro.

Jakmile Ant byla opět v koupelně, tak se rychle oblékla do svého ANBU převleku a šla se dolů rozloučit se svou rodinou.
„Tak já se vrátím za pět dní. Ahoj, mami a tati. Snad vás brzy stihnu navštívit. Sanato a Sianno… myslím si, že vy o mě budete vědět. Tak čau,“ prohlásila Antisha. Během svého proslovu létala po kuchyni a dělala si zásoby. Musela si sebou vzít spoustu věcí. Možná by totiž někdo potřeboval ošetřit.
Pak se rychle vydala k místu schůzky. Objevila se vedle Krushola a Anko přesně na čas, což je překvapilo. Každého jiného ninji (možná i pár ANBU a jouninů) by si všimli.
„Soro, kolikrát ti mám opakovat slova Tsunade a Zajobiho. Máš se šetřit,“ peskoval ji Krush.
„Taky tě ráda vidím,“ opáčila nevznešeně Ant. „Půjčíš mi prosím složky těch geninů?“
„Jo,“ odvětil Krush a milostivě jí podal informace o těch ninjích.
Postupně si je pročítala, ale zarazila se u rookies. Tolik jich tam nečekala.
„Co tam dělají všichni ti rookies?“ vydechla překvapeně Antisha.
„Jsou letos nějací schopní. Ale v Lese jich určitě polovina propadne. Jinak to ani nepůjde,“ odpověděla Anko.
„Vždyť jsou totálně neschopní…“ řekla si pro sebe Ant.
„Jak to myslíš?“ nechápal její určitou averzi vůči nim Krush.
„Tak třeba… Sakura Haruno. Jen ztěžka zvládla normální jutsu na Akademii. Jediné co dokázala bylo to, že to byla vyhlášená šprtka. A pak je tu Shikamaru Nara. Genius, ale jediné jutsu, které zvládne je stínové. Neřekla bych, že v lese má moc šancí. Další Hinata Hyuuga. Na to, že pochází z hlavní větve není moc schopná, ale kdyby chtěla, tak by jí to šlo. Jen je neprůbojná. Mnohem lepší než ona je Neji Hyuuga. Vedlejší větev, ale neuvěřitelné schopnosti. Většina týmů má někoho, kdo je udrží nad vodou. A některé plavou jen díky spolupráci. Jen pokud nepotkají nějaký vynikající tým, tak se dostanou dál,“ prohlásila nevzrušeně Antisha a ti dva ji nevěřícně sledovali.
„Jak toho o nich můžeš tolik vědět?! Ani my nejsme tak informovaní,“ nevěřil jí Krush.
„Jsou to mí bývalí spolužáci,“ odpověděla Ant a sledovala jejich dost nevěřícné výrazy. Škoda, že Krush měl masku… ráda by viděla jak se tváří.
„Tobě je dvanáct?“ optala se jí Anko.
„Ne. Už třináct,“ vypjala hruď Ant a sledovala, jak Anko ztrácí kontrolu nad chakrou a skoro přepadává ze střechy na druhou stranu. Všichni tři byli totiž pohodlně uvelebeni na střeše jakéhosi stánku před vchodem do Lesa, kde měli mít genini schůzku.
„V pohodě?“ Antisha v čas zachytila Anko, aby nespadla dolů.
„Jo… tobě je třináct?! Co děláš u ANBU?“ vydechla Anko.
„Kupodivu tu pracuji, Anko-sama. A je to zábava.“
„To není možné…“ Anko byla smrtelně bledá a dívala se někam za ní.
„Už se blíží. Jdeme,“ prohlásil po chvilce Krush a on se Sorou slezli dolů ze střechy, kde na ně čekala dvojčata.
„Takže, bude lepší, když se rozdělíme. S Anko už jsme se domluvili na tom, kdo jaké týmy bude sledovat. Takže dvojčata si oba berou vesnici ukrytou ve zvuku, písečnou a listovou. Sora schytala rookies týmy a já mám zbytek. Teď jdeme poslouchat, jak jim to Anko předkládá. Až je rozpustí, vrhneme se za nimi. Určíme si místo setkání, kde se budeme potkávat každou noc a podávat hlášení. Jo a mimochodem… nikdo vás nesmí vidět. A do žádného souboje nesmíte zasahovat!“ prohlásil Krush. Všichni kývli a zmizeli.
Jen se lehce zatetelil vzduch před bránou, ale nikdo si toho už nevšiml.
Když Anko pustila všechny budoucí chuuniny do Lesa, tak se ANBU vrhli za nimi.
Antisha jako první začala sledovat tým, který považovala za jeden z těch silnějších. Byl v něm totiž Neji Hyuuga. A ještě jakýsi expert na taijutsu Rock Lee a dívka, která nikdy neminula cíl svými zbraněmi – Tenten.
Rozeběhli se rychle dál a určili si průzkum okolí. Ant je sledovala, skrytá pod svým neviditelným jutsu, ale když se rozešli, tak se vydala pryč. Po cestě narazila na pár hádajících skupinek, ale nevšímala si jich. Musela jistit postup ostatních rookies.
Šíleně ji to nebavilo. V Lese byla nuda. Nic se nedělo. Byla totiž půlnoc a všichni spali. Jen pár týmů se snažilo se zabít, když se vydali na průzkum a rychlou přepadovku. Ale nebyli to rookies a ona tedy měla klid.
„Ahoj,“ ozvalo se najednou vedle ní a ona poznala svého kolegu a šéfa – Krushola.
„Čau. Jak to jde, kapitáne?“ odvětila Ant a podívala se dolů. Nějaký divný tým právě napadal ty, co spali. Ale nebyli to rookies. Byly to dvě skupiny, které hlídal Krush.
„Nudím se. Nic se neděje. A ty?“ opáčil Krush. Od té doby, co tady byli se lépe seznámili a dobře si rozuměli. Dvojčata už den neviděli, ale nelámali si s tím hlavu. Jako ANBU by to měli přežít.
„Jsem na tom stejně. Rookies jsou v pohodě. Dokonce si v pár soubojích navzájem pomohli. Něco z Akademie v nich zůstalo,“ řekla Ant a dívala se na ten souboj. Netrval moc dlouho. O pět minut později byla napadená skupina mrtvá.
„To určitě. Ti mí se skoro neznají, což je dobře. Ale jako týmy dobře spolupracují.“
„Už jsou spolu déle. Rookies stále něco blokuje, aby se dostatečně spojili a bojovali jako tým.“
„Bude v tom něco psychologického,“ souhlasil Krush a čekal odpověď. Ale nedočkal se jí. Najednou se pod ním ozvalo zakřupání větví a on jen uviděl Soru, jak leží o dvacet metrů níž, na zemi. Rychle k ní seskočil, ale to už u ní byli ti, co ji napadli.
„To je ANBU…“ vydechl jeden z nich nevěřícně, když uviděl Ant, jak tam leží a nehýbe se.
„Vy pitomci. Jste diskvalifikováni za napadení Černé ochránkyně. To je neslýchané,“ prohlásil Krush a jedinou pečetí je dostal pryč z Lesa (nevěděl jestli to přežili a ani to nehodlal zkoumat). Pak se sklonil nad svou kolegyní a začal zkoumat její zranění. Zjistil, že jí kunai proklál levou plíci. Ant se najednou zprudka rozkašlala a na ruce jí ulpívala spousta krve.
„Klid, Soro. Budeš v pořádku. Dostanu tě do nemocnice,“ řekl jí Krush, popadl do náruče a rozeběhl se s ní pryč z Lesa. Za jeho hranicemi ukázal Soru hlídkám, které pochopily a nahradily jejich místo v dohlížení. Potom běžel rovnou do nemocnice.
Následující čtyři dny proležela Antisha v nemocnici, ale díky skvělé péči Tsunade se opět vyléčila. I když jen částečně.
„Musíš se pořádně šetřit, Sora-chan. Jinak tady zase skončíš!“ horovala Tsunade, když Ant odcházela z nemocnice (Tsunade věděla, že je Sora Antisha, ale před budovou na ni čekali její kolegové, a proto jí musela říkat pracovním jménem).
„Druhé zranění za týden?“ optal se jí Krush, když s ní mířil k aréně, kde se měla odehrávat rozřazovací kola zkoušky.
„Druhé smrtelné. Zase mě zachránil ANBU. Díky, Krushi,“ odpověděla Ant a děkovně ho objala. On jí objetí oplatil, a pak se vydali za dvojčaty, která už dohlížela na zkoušku z jejich místa na stropu (drželi se tam pomocí chakry, protože to bylo skvělé cvičení a stále je to nutilo být ve střehu).
„Konečně,“ přivítal je Segori (nebo Mutori).
„Byla jsem vážně zraněná. Nechtěl bys mi raději říct, jak jsi rád, že jsem v pořádku a v plné síle tady?“ odvětila mile Ant a sledovala geniny jak se řadí pod ní. Prošlo jich dost.
„Ne,“ odpověděl za svého bratra Mutori (nebo který to byl).
„Jste otravní… hele, něco mám. Takže jestli mě omluvíte, tak zajdu za svými známými,“ prohlásila Ant.
„Povoluje se. Ale musíš na zkoušky dohlížet i jako normální člověk,“ opáčil Krush.
„Neboj se. Postarám se o všechno,“ usmála se Ant a běžela pryč. Vzala to po stěnách a stropě. Už ji začínala bolet hlava z toho návalu krve, když tam visela vzhůru nohama.