Tajemné

„Ano, vesnice je v bezpečí…“ opakuji automaticky. Myšlenky mi divoce víří hlavou. Nemůžu se soustředit. Mám tolik otázek a tak málo odpovědí. Pořád se usmívá, jakoby mě vybízela abych se zeptal. Několikrát otevřu a zavřu ústa. Žádný zvuk. Zkouším to znovu a znovu. Jsem zmatený. Nic nechápu. „Proč?“ Jediná otázka. Jediné slovo co mě napadlo. Místo odpovědi mě zlehka políbila na čelo. „Vždycky budu s tebou“ Obraz se mi rozmazává. Ztrácí se mi. Zmizeli její oči, její úsměv.

„Tak vidím, že jsi na to přišla.‘‘ Ozvalo se za ní. Zprudka se otočila. Vždyť si myslela, že je zde sama. Pohlédla Minatovi do tváře, který tentokrát už neměl ten milý pohled. Tvářil se přísně a ona z něj měla strach. Pomalu se postavila a on vykročil proti ní. Jenže když se otočila, uviděla ten hluboký sráz. Trochu se jí zamotala hlava a myslela na nejhorší. Nechápala, kam zmizela jeho milá tvář. Tohle byl úplně jiný člověk.

„Ech, jak trapně to skončilo ?“ Muž přešel ke stolku, na něm stál malý deník. S bolestmi zvedl zraněné ruce a deník otevřel. Vlastně to ani deník nebyl, spíše pouze prázdná kniha.
„Říkal mi ať tam něco napíšu…“ Pousmál se a otevřel šuplík. V něm byly hromady papírů a propiska. Tu zvedl, a posunul si k sobě židly.

Strana první, pomyslel a nic ho nemohlo napadnout. Začal listovat vzpomínkami.
Měl začít útěkem nebo narozením. Či zkoumáním lidí nebo útokem na vesnici.

Konoha- kancelář hokage

„Shizune!“Tsunade byla celkem dost naštvaná. Už stihli zaútočit na její kancl a zničit jí všechny zásoby saké co měla. I ty tajně schované pod kobercem. Ale tohle si někdo šeredně odskáče. Teď stála v něčem, co se kdysi dalo nazývat pracovna Hokage.

„Hai, Tsunade-sama?“ Shizune nasadila rychlost meteleskum bleskum 3001 a proto se jí nedivte, že se do „kage kanclu“ dostala za méně než 3 minuty přes celou Konohu.

Tak po delší době je tu konečně 5 a závěrečný díl této série.
Tak tedy Itadakimasu!
Mimochodem tento díl je nejdelší z celé série.

05-Souboj je u konce!

„Už je pozdě Uzumaki Naruto. Tady končí tvá cesta ninji! Je konec.“ Řekl s ledovým klidem. Dal jednu ruku za záda. Zašrachtil a vytáhl svou speciální kunai. Napřáhl se a …
A vší silou zabodl kunai do Narutova srdce.

„GRR! Jsi jen další.“ Zasípal z posledních sil.

Neznat tak čas. Navždy zastavit jeho neúprosný běh. Uchopit jej, pevně jej držet a nenechat ho jen tak proklouzávat mezi prsty.
Tak moc rychle běží a odnáší všechno to, co je nám drahé.

Svět se již mnohokrát převlékl ze svého oslnivě zářivého zlatého šatu do černé uchvacující róby a zase zpět. Minulo mnoho úsvitů plných nadějí a ideálů a ještě více soumraků odnášejících poslední zbytky víry.

Další den se neúprosně blížil ke konci a oni byli někde za polovinou cesty. Pomalu ale jistě se začalo stmívat. Zpomalili tempo, aby mohli lépe vybrat místo k odpočinku. Zastavili se až u malé jeskyně u konce lesa. Mezitím se už nadobro setmělo a padla černá tma, kterou jen ozařoval stříbrný měsíc.

O 15 let později

Kage, vesnice skryté v Listí, právě konečně podepsal poslední dokument z velké hromady, která před ním ráno ležela. S úlevou položil pero na stůl a protáhl se. Pohled mu spadl na hodiny na vedlejší zdi. Zděšeně na ně vytřeštil oči.
„Do háje! Už jsem měl být dávno doma!“zanadával a rychle vyskočil na nohy. Začal dělat rychle pečetě, ale najednou se dveře rozletěli dokořán. Stála v nich velitelka ANBU. Překvapeně zamrkal a přestal s pečetěmi.
„Stalo se něco?“zeptal se zvědavě. Velitelka kývla.

Zpoza velkého stromu vysokou rychlostí vyletěl kunai a minul mi ucho o pár centimetrů. Vzal s sebou pár mých vlasů a připíchl je ke kůře protějšího stromu. Lekla jsem se a přestala jsem vnímat ty tři postavy sedící přede mnou. Otočila jsem se, připravená utéct. Přede mnou se znenadání objevil velmi hezký mladý chlapec s dlouhými vlasy svázanými vzadu na hlavě, s náušnicemi a poutavým pohledem. Ušklíbl se, když jsem ho chtěla odstrčit a uniknout.

Pozor, tímhle si vůbec nejsem jistá. Je to po dloooouhé pomlce další díl, a já prostě neumím moc dobře popisovat boj. Takže mi příjde slabší
Jinak vím, že FFkáří asi zautočí dnes plnou palbou na editory, takže nepředpokládám, že to bude moc brzy "na stole"

Bolest VII

Pozn.autora: Kdyby vás zajímalo proč je většina psána v kurzivě, tak snad jen, že jsou to vzpomínky :D

[i]Do okeních tabulí velkého, tmavého domu bušil hustý déšť. V celém domě byla tma jen v obývacím pokoji plál oheň ve velkém krbu. Malá dívenka sledovala jak mohutné kapky s tichým pukáním dopadají na sklo oken. Už byla tma, déšť tlumil světlo pouličních lamp a dodával celé noci jakýsi tajemný nádech. Otřepala se zimou, která ji přeběhla po zádech a dlaněmi si protřela paže.

„Jsi tu nějak brzy,“ usmála se na Antishu Sianna, když dívka přišla v normálních šatech do kuchyně za ní.
„To víš… zapomněli na mě, a tak nemám co na práci…“ opáčila černovláska.
„Cože?! Tohle už překračuje všechny meze, Antisho! Nesmíš věčně používat to jutsu na všechny kolem sebe!“ kárala ji a ona se nechala. Věděla, že má pravdu.

Konoha zachráněna, úsvit

Asuma proti Fredimu

Fredi odskočil od Asumi a vyslal tlakovou vlnu, která Asumu trefila přesně. Asuma odletěl a narazil do stěny, kde se pak Asuma postavil do bojové pozice. Fredi se jen usmál a zaútočil. Oba dva si zas vyměnili pár ran, ale pořád nebylo jasný kdo vyhrál.

Asuma a Fredi od sebe odskočili, Fredi zhluboka oddechoval, jak byl vyčerpaný a Asuma si zapálil další cigaretu a pokuřoval.

,,Tak co, budeš ještě bojovat nebo se vzdáš?" zeptal se Asuma.

,,Nikdy!" zařval Fredi a rozeběhl se na Asumu.

Otec??

Znovu vysvitlo slunce a ozářilo celou zatím spící krajinu. Ovšem i když teprve vyšlo slunce, ne všichni se teď probouzeli. Sakura seděla na židli, měla kruhy pod očima a celá ospalá se snažila ten nával spánku nějak překousnout. Noc měla rušnou. Narutova rána začala zase krvácet a pak opět upadl do bezvědomí a ještě se neprobudil. Sakura ho celou noc hlídala, ale nevzbudil se. Sice se o něj začala znovu strachovat, ale myšlenkami byla úplně někde jinde.

Kapky deště dopadaly na bledé tělo. Oči byly otevřeny dokořán. Oči černé jako noc. Muž přerývaně dýchal. Ještě žil, ale ne na dlouho. Dva slabé pramínky krve mu vytékaly ze rtu. Nad ním se tyčila hnědovlasá dívka. Slzy jí tekly po tvářích proudem. Nesnažila se je zastavit. Poklekla vedle něj. Ohlédl se na ní z posledních sil.
„Suki?“ zachraptěl. Dívka kývla hlavou. „Miluji tě, víš to?“ Pevně semkla víčka a prkenně přikývla.

"Ok. Jsem tady!"ozval se za nimi znenadání chladný hlas. Všichni až na pár vy jímek se poplašeně podívali tím směrem. Stála tam Aki, asi metr od nich a ruce měla založené v bok.
"Tak co jste chtěli?!"řekla už poměrně otráveně, když se nikdo neměl ke slovu.
"Tady ti",Hirameki ukázala na ninji z Konohy,"by chtěli vysvětlit co se tady vlastně děje! A ostatně některé z nás by taky chtěli něco vědět!"vysvětlila Hirameki všechno za ostatní a poměrně lhostejně se na Aki podívala, protože už všechno slyšela. Aki se pod maskou zamračila.

„Uděláme co bude v našich silách, ale záleží i na ní.“ řekla Sakura a sestřička už dovezla lehátko.
„Shikamaru, polož ji sem.“ řekla Sakura a Shikamaru ji pomalu a hlavně opatrně pokládal na lehátko.
„Můžu jít s ní, Sakuro??“ zeptal se Shikamaru.
„Ne, nemůžeš. Ale pak za ní budeš moct jít na pokoj.“ řekla Sakura a odvážela ji do jednoho z pokojů. Shikamaru si sedl na židli, která byla na chodbě. Shikamaru se zamyslel:
„Přesně tady jsem seděl,tenkrát po misi na záchranu Sasukeho.A tady přesně naproti seděla Temari.“

Nová organizace

Jakmile ta útočnice zmizela, povolila i lanka. Konečně byli volní. Sakura ihned s brekem přiskočila k Narutovi. Na nic nečekala a dala se do léčení. Za tu dobu, co byli spoutáni, už ztratil hodně krve, celý zbledl a ještě k tomu upadl do bezvědomí. Sakura byla v šoku, rána byla hodně hluboká a ona už neměla tolik síly. Ostatní jí chtěli pomoct, ale neměli jak. Raději se jí nepletli pod nohy, jen ji vyděšeně sledovali.
Sakuře stékaly slzy po tvářích a mísily se s jeho krví.

„Gaaro! Já-“ zarazila jejich dlouhý žíznivý polibek a položila prsty na jeho rty, aby zabránila dalšímu.
Sklopila hlavu. Výčitky svědomí se jí zaryly do mozku. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Chtěla mu to říct, nechce mu přece lhát, nechce, aby jí pak nenáviděl. Touží mu říct jak to všechno je, co je zač a co má udělat. Ve vlnách jejích myšlenek jí chytl za jemně za ruku, která spočívala na jeho rtech.
Nechala ho, aby jí dal pryč. Zoufale toužila po dalším políbení a zároveň tomu zoufale chtěla zabránit.

Slunce opět prostupovalo svými paprsky skrz mírumilovnou Konohu a já se díky neodbytnému budíku vzbudil včas. A opět se dostavil pocit touhy po těch starých časech, kdy mě probudila moje maminka a úsměvem mi oznámila, že snídaně je na stole. Byl jsem ještě malé pískle, ale tohle jsem si pamatoval.
Pomalu jsem vstal a oblékl se. Věci na misi jsem si připravil už předchozí večer a musím říct, že jsem byl moc rád, že jsem to udělal. Cítil jsem se, jako bych ani nespal a celý den pracoval.