Být chráněn 6

Část pátá: Tady

Část šestá: Ornitolog a jeho oběť. Setkání.

Skoro tu nebylo vidět na jeden jediný krok a nechávala se vláčet, kam ji tlačil. Určitě byli ještě ve městě, zvuky šly slyšet silně, ale stejně jakoby tlumeně. To stěny domů kolem nich je určitě tišily.
Kushina byla tak překvapená, že se ani nesnažila vzpouzet se… Nečekala, že ji vážně bude chtít strčit do vězení. Pořád čekala něco jako „Haha, apríl.“ No, to možná ne, ale mohli třeba říct: „To byl jenom vtip, vedeme tě za Hokage, kde mu všechno řekneš.“ A úplně nejlepší by bylo, kdyby jí prostě řekli: „To byl jenom vtip, vedeme tě za Hokage, ve všem ti pomůžeme, zavedeme tě na hřbitov a ještě dostaneš libovolný oběd zdarma.“ Hmm… Nezněl ten apríl reálněji?
Tlak na krk ale začínal být ještě neúnosnější než předtím. A možná právě ten ji donutil vzpamatovat se. Rychle se zapřela nohama a když viděl, že mu tlačení na zátylek nepomůže, pustil ji.
„Ale, ale, holubička se vzpouzí z klece ven?“ ušklíbl se, ale Kushina se ušklíbla ještě víc.
„Možná seš skvělej ornitolog, ale já tu žádný holuby nevidím.“
Hmm… Díky bohu, že kdysi měli misi proti šílenému ornitologovi, jinak by si název pro ty ptákaře nezapamatovala. Ono to možná zní blbě, ale vážně měli před rokem misi proti šílenému ornitologovi. No, radši…
Radši o tom teď nebudu přemýšlet…
„Móc vtipný,“ snažil se ji muž troufnout v ušklíbnutí. Ačkoli ho vůbec neviděla, ten úšklebek z jeho hlasu přímo čišel. Aniž by řekl cokoli jiného, aniž by ji jakkoli varoval, najednou na tváři ucítila štiplavou bolest a tlak jeho dlaně ji přinutil otočit krkem a dopadnout na kolena.
Položila si ruku na tvář a ruka z nervozity naštěstí chladila. Rychle zvedla svůj pohled a snažila se, aby vypadal co nejdrzeji to šlo. Pochybovala, že její drzost v té tmě uvidí, ale i její oči si začínaly zvykat a pomalu rozeznávaly tvary, tak zřejmě i on… Každopádně, u tohohle se vážně nehodlala usmívat.
„Nikdo mi nebude dávat facky,“ procedila skrze zuby. „A už vůbec ne nikdo z vesnice, který nic nedělám.“
„Víš co? Teď zapomeneme na to, že k nějaký vesnici patřím,“ řekl medvěd a pomalu si sundal tu bílou masku. Hodil ji na zem a ona rozeznávala tvrdé rysy mužské tváře, zamračené černé oči a jizvu na pravé tváři. Zrak si na tmu doopravdy přivykl a ona zřetelně viděla, jak se usmál.
Z toho co řekl, měla hodně špatný pocit.
„Proč na to máme zapomenout?“
„Protože… Potom nebudu myslet na to, že jsem ANBU a budu moct udělat hodně věcí, který bych ve svým postavení nemohl. Víš, holubičko?“
„Hele, promiň, ale v tom případě se budu bránit, holube,“ rychle vstala a ruku si pořád držela na tváři. Vážně mu po tom všem nehodlala vykat, i kdyby byl Anbu, Hokage, kdokoli. Ona vyká jenom lidem, kterých si váží. A díky němu o Konoze nabyla hodně pochybného mínění.
„Vážně?“ usmál se a udělal velice rychlý pohyb, který nebyla schopná zaregistrovat. Ale když se vzpamatovala, nos měl skoro u její tváře a do ucha jí zašeptal:
„Tak se braň…“
Najednou se jeho hlas oddálil a z druhé strany k ní přiletěla další facka. Tentokrát tvrdší, než ta předtím.
Sakra, kdo mlátí holky a kdo, ksakru, mlátí malý holky? Tohle ne, tohle teda ne…
Ležela v tom horkém písku a bolestivě si třela tvář. A v puse cítila pachuť krve, zřejmě jí rozsekl ret.
„Měl jsem hodně špatnej tejden, víš?“ odsekl najednou a znovu se k ní blížil. Tentokrát hodně pomalu. Krok za krokem. Jakoby se jí vysmíval… „Potřebuju si to na někom vybít… A tobě je, jak jsi říkala, jenom šestnáct… No, zralá už jsi… Víš… Žena ode mě odešla. Degradovali mě z velícího důstojníka ANBU na pouhýho… Poskoka! Jó, všechno půjde, když se chce. A teď to půjde taky… Tebe nikdo hledat nebude...“
Krok za krokem…
„Ty hajzle, nechej mě!“ zakřičela najednou a začala po zemi couvat. Rukama, nohama, pozadu, pořád ho měla na očích a on se k ní blížil. „Nechej mě!“
„Říkám, jsi kunoichi, tak se braň… Chci, aby ses bránila, protože vím, že stejně budu mít navrch…“
Jsem kunoichi… Já jsem sakra chuunin! A nejenom pro nic za nic!
Rychle se začala soustředit. Hledala v sobě veškerou chakru, kterou měla. Snažila se ji posbírat, dokonce už měla plán, co udělá… Svoje nejlepší jutsu, klidně. Jenom tu chakru posbírat. Jde to nějak těžko. Ona nebyla trémistka, ani náhodou, tak co… Co se děje?
Rychle sevřela ruce do pečeti. Tygr, drak, krysa. V duchu se pořád soustředila… Teď by kolem ní měla svítit, proudit chakra. Rychle otevřela oči, ale… Nic. Nic!
Možná… Ji jenom nevidím…
Pro jistotu zakřičela název jutsu. Ale ono vážně nic. Ani chakra, ani žádná z těch věcí, které se měly dít… Jakoby jí něco tu chakru blokovalo. To není možné! Není trémistka!
„A to mělo být co?“ uchechtl se a blížil se k ní. Kushina couvala víc a víc, ale najednou se zády dotkla zdi a věděla, že dál to nepůjde. Zmateně dýchala. Učili ji tomu, aby vždycky použila nějaké jutsu, až bude moct. Učili ji tolika jutsu do tolika situací. A teď…
„Vždyť ty nic neumíš?! Jak můžeš nosit čelenku? Jak proboha můžeš nosit čelenku?“ probodl ji nenávistným pohledem. „Nezasloužíš si ji… To ji u vás dávají k sušenkám jako bonus, nebo co?“
„Já si ji zasloužím!“ vykřikla. Porazila tolik lidí, stala se chuuninem a i když jí to Sueko nikdy neřekla, cítila, že je na ni hrdá. A to pro ni bylo největším oceněním.
„To vidím,“ odfrkl si znovu a už byl u ní. „Víš co? Na tebe nemá cenu plýtvat chakrou… Myslím, že fyzická síla bude úplně stačit.“
Okamžitě ji kopl do boku a ona zaúpěla bolestí…
Ale vždyť, ještě jedna šance tu je… Jak na to mohla zapomenout? Nenápadně sáhla ke kapsičce u pasu, ale v tom kopnul znovu a ona v bolesti zabořila obličej do horkého písku.
A natahoval se potřetí… Už ji v ruce studil chlad kunaie, který nenápadsně vytáhla, ale nevěděla jestli stihne bodnout. Cítila, jak už se muž napřahuje… Nestihne… Nestihne…
Ale v tom jeho úder něco zadrželo. Něčí zakřičení, které muž nečekal.
„Nechej ji!“
Neváhala, nepřemýšlela nad tím, kdo ji zachránil, jenom okamžitě vyrazila a do nohy, na které zrovna držel rovnováhu, nemilosrdně bodla.
„Hajzle! Mě nebude nikdo mlátit!“
Ještě jednou. Ještě jednou… Skácel se k zemi. A její zakrvavená ruka klesla dolů. Nepřítomně se dívala do země a zhluboka oddechovala… A potom ji znova zvedla. On je na zemi. Neuteče, má zraněnou nohu… Chtěl jí ublížit, i když nic neudělala… Nikdo ji ještě tak neponížil, jako on!
Zvedla ruku s kunaiem, ale někdo ji chytil za zápěstí. Pevně, ale přitom něžně. Někdo…
„Ty?“ podívala se zmateně do modrých očí a zavrtěla hlavou. „Duch…“
„Cože?“ světlé obočí nad modrýma očima se pokrčilo a ona znovu pootevřela ústa.
„Duch mluví…“
Najednou ji něco silně píchlo v boku, do kterého ji kopal ten muž a všechna bolest zaútočila naráz. Ještě rychle vykašlala krev a potom se jí jenom zatmělo před očima.

„Kushino-chan! No tak, nedělej, že ještě spíš… Já vím, že nespíš. Teď jsi pohnula rukou!“
Pohnula rukou? Fakt? Ani si nevšimla… A vůbec. Vážně spala dokud tenhle hlas nezačal křičet!
„Kdo…“ zamžourala zmateně do bílého světla. Do obličeje jí svítilo nějak moc… Zakryla si ho rukou a když ji pomalu stáhla, ještě chvíli musela rychle mrkat.
„Jsi v nemocnici, víš?“ pokračoval ten samý hlas jako předtím. „A neboj, už jsi zdravá. Byla tu Tsunade-san, nejlepší léčitelka ve vesnici… Jiraiya-sensei ji zavolal. Teda, řeknu ti, že ten natrženej ret nevypadal pěkně. Ještě že Tsunade-san umí tak dobře léčit.“
„Cože?“
Natrženej ret?
Rychle si na něho sáhla.
„Vždyť říkám, že tam nic nemáš, Kushino-chan.“
„A ty seš…“ zamžourala na židli u nohou postele. Seděla na ní blonďatá dívka, která se najednou zamračila.
„Ještě řekni, že si mě nepamatuješ.“
Ne, ne, určitě ji zná, něco v její tváři jí říkalo, že ji zná, ale nevěděla odkud…
„Ehm… Ty jsi…“ Tak tipnu první písmenko, který mě napadne… „Ty jsi A…?“
„Jo! Aki!“
„Aki?“ zopakovala natvrdle. Vůbec jí to nepřemýšlelo… Ale Aki… Aki Namikaze? Minatova sestra!
„Jó… Ahoj minatova sestro,“ chtěla se přesvědčit tímhle hloupým oslovením a když jí na to Aki nic nenamítala a jenom se usmívala, spokojeně se svalila zase do polštářů.
„Teda, řeknu ti, prospat dvě noci i s tím dnem mezi nimi, to je fakt obdivuhodný,“ řekla najednou Aki.
„Cože?“ zvedla se Kushina znova na loktech a přivřela oči před tím přívalem světla z okna. Právě do něj pražila spousta slunce. „Dvě noci i se dnem?“
„Jo... Přinesli tě v… Úterý? Jo, v úterý večer. Potom přišla Tsunade-san a vyléčila tě a tys spala až do dneška. Teď je čtvrtek ráno.“
„Aha… To bude určitě těma práškama, který do mě narvali,“ usmála se. No, něco v ní musí být, když je tak zmatená. Ale Aki zavrtěla hlavou.
„Spíš jsi unavená po tý cestě k nám, určitě jsi ji musela mít dlouhou. Žádný léky v sobě nemáš…“
„Ani… Ani injekce?“ Tekuté drogy… Proč by ne?
„Ani injekce. Proč? Chceš nějakou?“
„Ne!“ zvedla se rychle. „Ne… Díky. Já si vystačím i bez injekcí…“
Injekce… Ví vůbec jak to bolí?! Konožani jsou divní...
„Hele, já jdu koupit nějaký jídlo…“
„Jídlo?“ zeptala se rusovláska znovu přihlouple a Aki to trpělivě zopakovala.
„Jídlo.“
„Hlad…“ uvědomila si najednou Kushina a položila si ruku na břicho. „Mám strašnej hlad…“
„No to je mi jasný, když jsi den a půl nic nejedla. Hele, já koupím nějaký jídlo a ty se zatím oblíkni. A potom vyrazíme.“
„Jo, jasně…“ zívnula Kushina, aniž by ji jenom trochu zajímalo kamže. Vážně nebyla ve stavu, aby ji zajímalo cokoli…

Slunce pořád prudce svítilo do očí a proto velký kus cesty, od nemocnice až k centru Konohy, prošla s paží na čele, druhou rukou si třela břicho a na tváři měla utrpený výraz. Potom jí došlo, proč se po ní lidé tak divně dívají a obě ruce srovnala podél těla a začala se zubit. Ne moc přesvědčivě.
„Ty máš pořád hlad?“ všimla si toho Aki a Kushina se omluvně usmála.
„Hroznej…“
Vždyť jí donesla jenom dvě jablka! Jak se ještě může ptát?!
Ale v tom ji něco udeřilo do nosu. Silná vůně, kterou velmi dobře znala…
„Ramen,“ vzdychla a nechala se unést za roh až k tomu krásnému, nejkrásnějšímu nápisu na světě, alespoň podle člověka, který za den a půl snědl jenom dvě jablka. Ichiraku ramen…

Když se najedla, konečně se mohla rozhlédnout po celé Konoze. A líbila se jí ještě víc, než když se na ni dívala z toho kopce. Teď to bylo úplně něco jiného… Teď byla její součástí. Stála na tom zvláštním písku, žlutém – v Uzu no kuni totiž existuje výhradně bílý písek – a hřál do nohou i přes to, že na sobě měla svoje ninjovské boty. Dívala se na všechny ty domy a neviděla jenom střechy, ale viděla jejich okna, viděla jejich zdi, na které si klidně mohla sáhnout. A taky že sáhla. Popošla blíž k jakémusi pestře oranžovému domu a na jeho zeď položila svoji dlaň. Zeď hřála taky.
Ruku stáhla a najednou si něco uvědomila. Když se dívala tímhle směrem… Ta skála. O té jí Minato vyprávěl. Nebo ne? Rychle se rozhlédla a zjistila, že tu žádná jiná skála není. Takže o téhle. Velká, hrdá skála se třemi vytesanými hlavami nejsilnějších shinobi Ohňové země, jací kdy žili. Působila majestátně a tak… Zvláštně. Vyzařoval z ní respekt. A Kushina si tu skálu okamžitě zařadila mezi své pomyslné symboly konohy, které se jí vryly do paměti. Žlutý písek, znak listu a skála. Skála…
Tahle skála určitě nikdy nespadne, pomyslela si spokojeně a otočila se, aby se podívala, jestli už Aki vyšla z toho obchodu.
Aki… Až teď jí to došlo. Je to Minatova sestra. A on zemřel… Zřejmě už to bylo za ní, proto se tak smála. Nebo svého bratra neměla ráda, ale to Kushina hned zavrhla. A nebo se řídila tím příslovím: Koho něco pálí, v sobě to hasí. Nebo tak nějak to bylo… Chuděra. Ale co ona, Kushina! Ona je přece taky chuděra… Musí jít na ten hřbitov. Musí ho najít. Musí! Když už vidí Minatova ducha, jak si najednou vzpomněla… Ten duch tehdy večer určitě přišel, aby se jí připomněl. Něco jako: „Jsem tady, protože jsi vstoupila do vesnice a nešla hned k mému náhrobku!“ To bylo očividně jasné a nejlogičtější vysvětlení. Okamžitě zastavila jednu starou babičku, která zrovna procházela kolem.
„Promiňte, paní,“ zazubila se, „nevíte, kde tu máte hřbitov?“
Babička se nejdřív zatvářila překvapeně, jako kdyby přemýšlela o významu věty, kterou právě zaslechla a potom zamířila svým třesoucím se prstem někam ve směru, odkud Kushina s Aki před chvíli přišly.
„Tam,“ zahučela a pokračovala dál.
„Děkuju,“ zavolala za ní Kushina a krátce zamávala. „Takže tam…“
Rychle se rozešla, ale někdo jí najednou zaťukal do ramene.
„Kam jdeš?“
„Jéé, Aki… Nó…“ Asi nebude nejvhodnější připomínat jí jejího mrtvého bratra. „Já…“ Ale, vždyť tam může jít až za chvilku… A třeba se jí ještě jednou zjeví, aby se znovu připomněl! Copak ho nechce vidět? „Už jsem tě hledala!“
„Jsem tu. Můžeme jít.“
Kushina sice vůbec nevěděla kam, ale rozešla se za ní.

Co tady? pomyslela si, ale poslušně vešla do toho starého a velkého domu. U dveří si vyzula boty a šla dál bosky po černých, vyleštěných parketách.
„Počkej na chodbě, já dám to ovoce do kuchyně a řeknu Minatovi, ať pro tebe příjde,“ usmála se Aki, zabočila do jakýchsi dveří a Kushina zůstala stát na místě. Ne kvůli tomu, že jí to Aki řekla, ale kvůli tomu, co jí řekla potom… Příjde… Příjde si pro ni… Jakože… Jakože jí má vynadat, že za ním hned nešla? Když nad tím tak přemýšlela… Je to přece jenom duch…
Nervozitou si začala kousat špičku palce.
„Sakra,“ vzdychla. Rychle se podívala ke dveřím a na svoje boty, ale zavrtěla hlavou.
Když mám nést trest, ať ho nesu.
Ale hned pokrčila obočí.
To zní… Dospělácky… Kushino, styď se…
V tom ale zepředu začaly vrzat parkety a do potemnělé chodby někdo přicházel. Zřetelně viděla tu černou siluetu…
Hlasitě polkla a rychle si klekla, ruce natáhla před sebe na zem a pokorně sklopila hlavu.
„Omlouvám se… Omlouvám se. Hned, jak odsud budu propuštěna, napravím svou chybu… Omlouvám se, duchu…“
„Co blbneš?“
Co blbne? Vážně… Co to blbne?
Rychle si stoupla a provinile se zasmála.
„Hehe… Ehm…“
A silueta šla blíž a blíž… Už ji ozařovalo světlo. Byl to on! Minato!
Zůstal stát metr od ní a natáhl ruku. Ale ona místo aby ji stiskla, zvedla svůj ukazováček a píchla mu do břicha. A ještě jednou.
„Kushino?“ řekl Minato a podezřívavě se na ni podíval. „Hele, teď vážně… Co blbneš?“
„Ty žiješ?“ zvedla překvapeně oči. Prst neprocházel skrz! „Ty žiješ!“
„Jo… Já… Žiju… Hele, ale to bych měl říct spíš já. Ten hajzl, co tě napadl… Však jsem mu potom pěkně nandal! A už ho zavřeli do vězení. Vážně. Neboj, už nikdy nikomu nic neudělá…“
„Nandal?“
„Jo. Víš, jakože přes jutsu… Ještě se totiž zvedl a chtěl utýct. Ale, haha, byl jsem tam já a taky sensei, víš? Neměl šanci,“ usmál se Minato spokojeně, ale Kushina si najednou setřela slzu a pevně ho objala.
„Ty žiješ…“
„Já vím… A neopakuj mi to pořád.“
„A vypadáš starší a seš vyšší...“
„Hmm... To bych asi měl být...“
Překvapeně se na ni podíval, ale usmál se a objal ji taky.
„Řekni mi, Kushino, co tu proboha děláš? Jo a víš co? Hele, mám tu jednu věc a potřebuju s ní pomoct… Tak se chci zeptat, no ale jestli tu teda nemáš něco důležitějšího na práci...“
Kushina se od něj odtrhla a trochu se začervenala. Možná to neměla tolik přehánět... Ale když ona je tak ráda, že ho vidí... Naživu.
„S čím mám pomoct?“ zeptala se rychle, spokojená, že na tu první otázku nemusí odpovídat.
Zemřel jsi a proto jsem tady. To teda zní dost uhozeně…
„Táta… táta zemřel a nechal mi… Dopis,“ aby to potvrdil, vytáhl ho z kapsy. Pečlivě složený list. „Četl jsem ho. A já nevím… Nevím, co to znamená… Ale, řekni mi, už jsi něco jedla?“

***
Trvalo mi to x( Ale už fakt nebude! Nenene! Jestli mi to bude zase tak dlouho trvat, tak... Tak ať mě sežerou všichni duchové světa-ttebayo! Fůů... Hele... Teď se toho ale bojím, sakra... xD
Ehm... Víte, jak jsem ráda, že jsou zase spolu? Jůůů... ^_^ Takže teď může příjít ON... Muhehehe
Pokračování - Ukaž mi, co dokážeš! Řekni mi, co chceš!

A dodatek... Hmm... V rychlosti přidávání jsem úplně zapomněla na to, že bych se asi mohla vyjádřit k tomu, proč sem nechala zmlátit Kushinu... Jo, mě to taky bolelo x/ A vyčítám si to! Chuděra =/ Prostě... Sem blbá xD Jenomže... Ono to má svůj důvod a prostě... Chtělo to nějakou akci a prostě... No dobře, ničím si to nevyžehlím, vím... Prosím, pochopte zoufalou autorku! xD