Není to tvoje vina!

Kamenný pomník se leskne v rudé záři zapadajícího slunce. Jedno jméno za druhým se pomalu propadá do tmy. Každý den sem chodím… každý den vidím to nespočetné množství jmen hrdinů, kteří položili svůj život za Konohu. A nejen za Konohu… také za své přátele… a za své rodiny… i za bezejmenné lidi…
„Už je pozdě,“ řekla jsem a jemně jsem se dotkla Kakashiho ruky. Naposledy jsme pohlédli na pomník. Kakashi mě objal kolem pasu a něžně mě k sobě přivinul. Pomalou procházkou kolem pomalu plynoucí řeky, ve které se zrcadlilo tmavnoucí nebe s prvními zářícími hvězdami, jsme se vydali domů.
Byl nádherný klidný večer. Zastavili jsme se až před mým domem.
„Děkuji za doprovod,“ usmála jsem se.
„Nemáš zač.“
Pohlédli jsme si do očí. To, jak se na mě díval… jako kdybych byla to jediné na světě, co stojí za pohled. Dívá se na mě a já vím, že jsem to jediné, co v tu chvíli vnímá. Je to jako být v záři reflektorů... Pomalu jsem zvedla ruku a prsty jsem zavadila o okraj jeho masky.
Nezdráhal se, tak jsem mu ji pomalu stáhla. Pohladila jsem ho po nádherné tváři. Stoupla jsem si na špičky a políbila ho. Něžně polibek opětoval.
Dlouho jsme stáli venku. Kakashi mě držel v náručí. Kdyby to šlo, chtěla bych tak zůstat až do konce světa. Po velmi dlouhé době se odtáhl a zadíval na mě.
„Dobrou…“ chtěl se rozloučit, ale v tu chvíli jsem něco zaslechla. Znělo to jako výbuch. Ne… série výbuchů. Někde daleko a přesto nebezpečně blízko. Zadívala jsem se na Kakashiho, který byl už stejně ostražitý. Zaslechla jsem tiché zašustění… takové, které pozná jen trénovaný sluch. Tiché a rychlé pohyby… ve chvíli, kdy je slyšíte už je jejich zdroj pryč…
„ANBU,“ artikulovala jsem němě.
„Jo…“ přikývl. „A je jich až podezřele moc… cítím krev.“
V dáli se ozval další výbuch.
„Co se to, sakra…“ rozhlížela jsem se.
„Zajdu se poptat na velitelství a dám ti vědět. Běž domů… pak se stavím,“ rozhodl se Kakashi.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Tohle není dobré… „Jdu do nemocnice…“
„Dobře,“ souhlasil Kakashi a otáčel se směrem na cestu k velitelství.
„Kakashi!“ chytla jsem ho v náhlém záchvatu paniky za ruku. Překvapeně se na mě podíval. Já byla stejně překvapená, ale musela jsem to udělat. „Buď opatrný.“
„Nikam se nechystám. Jenom zjistím, co se děje, a dám ti vědět,“ usmál se.
„Prostě buď opatrný,“ naléhala jsem. Zlé tušení mě stále ovládalo.
Nakonec přikývl. „Ty taky,“ řekl ještě, rychle mě políbil na tvář a zmizel.
Já jsem se rychle vydala směrem k nemocnici. To nepříjemné tušení mě pohánělo ve spěchu. Dorazila jsem po necelých pěti minutách. Nemocnice je v noci obvykle klidné místo a ruch tak pozdě nikdy neznamená dobrou zprávu.
„Rin-senpai!“ volal na mě Daiki, jeden z lékařských ninjů. „To je dobře, že tě zpráva zastihla tak rychle.“
„Zpráva?“ podivila jsem se. „Jaká?“
„To je jedno,“ mávl rukou. „Na ošetřovně je víc jak dvacet lidí s ošklivými popáleninami. Zatím máme málo lidí…“
Ani nemusel pokračovat. Hned jsem ho následovala. Na ošetřovně bylo doopravdy kolem dvacítky lidí. Někteří v bezvědomí, někteří sténali bolestí. Našlo se i několik plačících dětí.
„Co se stalo?“ ptala jsem se Daikiho a současně jsem koukala jednomu z ošetřujících ninjů přes rameno.
„Nikdo neví,“ pokrčil rameny Daiki. „Teď ale tyhle lidi musíme rychle ošetřit.“
Rychle jsem se dala do práce. Ošetřila jsem a obvázala rány asi pěti zraněným a chystala se na dalšího, když do dveří ošetřovny vrazil Tenzou.
„Nesu rozkaz od Hokage,“ řekl. „Mají tu zůstat jen ošetřovatelé. Jinak se mají všichni zdravotníci dostavit i s vybavením na cvičiště tři, kde se dozvíte další podrobnosti.“
„Budeme tam,“ kývla jsem. Rozhlédla jsem po místnosti. Byla jsem tam jediný jounin. Začala jsem tedy vydávat rozkazy, kdo má co sbalit a připravit a běžela jsem podat rozkaz dál. Během několika minut jsme vyrazili.
Výbuchy, které jsem prve zaslechla, teď byly mnohem silnější. I za tmy byl v mléčném měsíčním světle poznat stoupající kouř. Bezděčně jsem si vzpomněla na to, co se dělo před necelo hodinou. Ten klid byl tak vzdálený… jako by to bylo v jiném životě.
Byla jsem neuvěřitelně šťastná, když jsem na cvičišti uviděla Kakashiho. Celou cestu jsem přemítala, co se děje. Kromě rozkazu jsme nedostali žádné informace a já se modlila, aby Kakashi nedostal nějakou misi. Sama jsem se za své zbabělé myšlenky styděla… co mám ale dělat, když mi je jeho život dražší než můj vlastní? Ta představa, že by ten prchavý moment dnes večer byl poslední, byla nesnesitelná.
Usmála jsem se na něj a vycítila jsem, že úsměv opětuje. Bylo na něm ale vidět napětí. Vždycky tak vypadal, když se chystal do boje.
Minato-sensei zrovna promlouval k několika ANBU jednotkám. Kromě neuvěřitelného množství ANBU bojovníků zde byli snad všichni bojeschopní ninjové Konohy. Co se to, sakra, děje?
Skrz dav mladých chuuninů jsem se probojovala ke Kakashimu.
„Jsi v pořádku?“ zadíval se na mě vyděšeně a ukazoval někam na moje břicho. Podívala jsem se a zjistila jsem, že jsem od krve.
„Jo,“ uklidňovala jsem ho. „Jen jsem se umazala… je spousta popálených. Co se děje?“
„Nevím,“ zavrtěl hlavou. „Sotva jsem dorazil na velitelství, už jsme dostali rozkaz jít sem. Zaslechl jsem ale něco o…“
Kakashi už větu nestihl doříct, protože Hokage zavelel: „Zdravotníci!“ protlačila jsem se tedy davem zpět ke své skupině. Hokage stál hned u plotu, na kterém visela provizorně připevněná mapa Konohy a jejího nejbližšího okolí.
„Takže,“ začal Minato-sensei rychle mluvit a vážně si nás prohlížel, „objevil se Kyuubi no Youkou. Podle zpráv ANBU se velmi rychle blíží ke Konoze. Musíme ho zastavit dřív, než se dostane dost blízko. Cestou napadl a zničil několik osad. Je tam mnoho zraněných a pravděpodobně i mrtvých. Vy ty oblasti zabezpečíte a zachráníte, koho půjde. Rozdělte se do čtyř týmů. Tým jedna povede Rin, tým dva Daiki, tým tři Juurou a tým čtyři Hanako. Každý tým dostane ještě několik chuuninů a jouninů, kteří tam budou mít vlastní práci. Kapitáni týmů tu zůstanou, ostatní se teď vzdálí. Jounini!“ zavolal si další skupinu.
Na chvíli jsem úplně přestala vnímat. Všechno to bylo tak rychlé… a hlavně neuvěřitelné… Kyuubi… objevil se Kyuubi no Youkou…
„…ty, Kakashi, půjdeš s týmem jedna sem…“ probrala jsem se právě včas. „Genma povede tým dva do bodu B, Hiashi tým tři sem a Fugaku tým čtyři sem… tady by už nebezpečí hrozit nemělo. Tyhle osady zajistíte,“ řekl Yondaime a rukou poklepával na čtyři body na mapě. „Hlavně bod A potřebuje silně zaštítit. Je to nejblíž Kyuubiho současné pozice. Nějaké otázky?“ Všichni čtyři zavrtěli hlavou.
„Výborně,“ pokračoval, „zprávy budete posílat po svých summonech sem, odkud je v případě potřeby pošlou mně. Rozchod!“
Yondaime Hokage se rychle otočil a následovaný šesti skupinami ANBU vyrazil pryč. Nemusím být jasnovidec na to, abych věděla kam. To místo bylo na provizorní mapě velmi výrazně vyznačeno… Hora zapomnění… Tam, odkud stoupal černý dým, který byl jasně vidět v mléčném měsíčním světle… tam, kde se začínala rýsovat silueta nejmocnějšího z bijuu... Kyuubi no Youkou…
Všichni jsme ještě zírali do tmy tam, kde jsme naposledy zahlédli Yondaimeho bílý vlající plášť. Bylo to, jako kdybych to ani neprožívala já… prostě neskutečné. Připadala jsem si jako nezúčastněný pozorovatel… ale nebyla jsem jím…
„Tým jedna!“ zavele Kakashi. „Vyrážíme!“
Ostrým tempem jsme se vydali na cestu. Kakashi pečlivě vybíral cestu tak, abychom byli v co nejmenším nebezpečí. I tak jsme se ale pohybovali nebezpečně blízko legendárního devítiocasého démona. Množství chakry bezděčně unikající do okolí spolehlivě prozradilo jeho polohu.
Dorazili jsme do zpustošené osady. Všude byl slyšet nářek zraněných a nářek dětí, které nemohly nejít své rodiče. Spousta domů hořela. Některé hořící trosky už ani svým tvarem dům nepřipomínaly. Oblohu osvětloval oheň stejně jako Kyuubiho rudá chakra. Už byly ale vidět i modré a bílé záblesky. Sensei započal souboj.
Kakashi rychle začal rozmisťovat jouniny z naší skupiny tak, aby mohl osadu co nejefektivněji zaštítit před případným útokem. Já jsem rychle rozeslala všechny medikální ninjy ošetřovat zraněné.
Všichni lidé byli velmi popálení. Nevěřila bych, že chakra může mít takový účinek, ale cítila jsem to i sama na sobě navzdory chakrovému štítu, který odstínil ty nejhorší útoky. Popáleniny se velmi těžko ošetřovaly vzhledem k tomu, že jsme byli všichni vystaveni neustálému působení démonovy chakry.
Běhala jsem od jednoho k druhému. Ošetřené jsme pomalu přenášeli dál od osady tak, aby je mohly posily z Konohy vyzvednout a dopravit do nemocnice, kde se o ně postarají. Už jsem chtěla běžet na pomoc jednomu z lékařských ninjů, když jsem uslyšela strašlivý výkřik plný bolesti. Takový, ze kterého tuhne krev v žilách.
Ohlédla jsem se po směru, odkud výkřik přišel… hořící dům. Přece tam nikdo nezůstal!
„Kakashi!“ zavolala jsem a zuřivě mávala rukou, aby si mě všiml. „Potřebuju vodu! Hned!“ volala jsem a ukázala na hořící dům. Kakashi ale zůstal sedět. Musel udržovat chakrový štít, který byl naší jedinou ochranou před Kyuubim.
„Hizashi! Přesuň se co nejrychleji blíž ke mně! Musím…“ slyšela jsem Kakashiho volat pokyny. Neměla jsem ale čas čekat na to, než dům uhasí…
Rychle jsem se rozeběhla k domu, který se začínal pomalu rozpadat. Stále se z něj ozýval křik. Látkou jsem si překryla nos, než jsem rozrazila dveře. Žár, který mě zasáhl byl nepředstavitelný. Jen stěží jsem udržela otevřené oči. Začala jsem se rozhlížet a hledat toho nebožáka, který tam někde byl.
Do výkřiků se mísilo i praskání dřeva. Dům už to dlouho nevydrží. Musím sebou hodit… Snažila jsem se pohybovat rychleji, i když to šlo dost těžko. Najednou se ozvala šílená rána…

„Rin… Rin!“

„Zavolejte zdravotníka!“

„Otevři oči! Rin…“

„Bude v pořádku?“

„Nadýchala se strašně kouře a ztratila moc krve… je mi líto…“

Co se to stalo? Strašně mě bolí hlava… nemůžu dýchat… necítím nohy… co se stalo?
Všechno je zpomalené. Slyším změť hlasů, ale nedokážu je odlišit… nemám na to sílu… co mám s nohama… nevzpomínám si, co se stalo…
„Rin, prober se! Teď nemůžeš…“
Ten hlas… ten hlas je tak známý. Cítím se v bezpečí… někdo mě drží v náručí… a hladí po tváři…
Kakashi! Už si to začínám vybavovat… horko… strašlivý žár… co jsem dělala? A kde? Všechno je zmatené. Přes bolest se nedokážu soustředit. Byl to dům… hořící dům…
Vím… už vím! Někdo tam byl!
Mě si nevšímejte! Musíte do toho domu! Někdo tam je!
Chci to zakřičet ale nejde to… nedokážu se nadechnout.
„Rin… miláčku… otevři oči…“ jeho hlas je tak naléhavý…
Já ale nejsem důležitá! V tom domě někdo je!
Snažím se… snažím se otevřít oči. Pomalu se mi daří odlepit víčka.
Všechno je tmavé… a rozmazané. Kousek nad sebou spíš tuším než že bych doopravdy viděla jeho tvář…
„Něk..do tam… je… v tom domě… něk… do je…“ snažím se říct, ale neslyším se. Vím, že pohybuji rty, ale nevyjde ze mě ani hláska.
„Ššš,“ konejší mě. „Všechno bude v pořádku,“ říká.
Konečně se mi daří trochu zaostřit pohled. Kakashi se na mě dívá… ale ten jeho pohled… plný bolesti a smutku…
Chce se mi vzít ho do náruče a utěšit…
„Všechno bude v pořádku,“ opakuje.
Ale to, jak se tváří… to, jak to říká… konečně mi to dochází… nic nebude v pořádku… já nebudu v pořádku…
Ty jeho oči… Kakashi… nesmíš…
Nemůžu dýchat… snažím se, ale je to jako mít obličej pod vodou moc dlouho… chcete se nadechnout… moc se chcete nadechnout, ale víte, že už nemůžete…
„Rin,“ říkají jeho rty bezhlesně…
„Kakashi…“ snažím se říct…
Pohled se mi už zase rozostřuje… všechno černá… i bolest mě pomalu opouští… ještě jednou… nechte mě se na něj podívat ještě jednou… musím mu něco říct! Ty jeho oči…
Snažím se zaostřit do míst, kde tuším jeho tvář…
„Ne… ne-ní… to tvoje… v… vina… není… t-t… to… t-voj… e…vi...na…“
Slyšels mě? Kakashi! Není to tvoje vina!