Horror
Možná je to naposledy, co se k němu tisknu, ale je načase jít dál. Povolila jsem stisk a otočila jsem se k němu zády. Nezastavil mě, nechal mě jít a za to jsem mu byla vděčná. Ještě naposledy jsem se otočila, jen abych znovu pohlédla do pokoje, kde to vše začalo, ale i skončilo.
Když jsme prošli tou uličkou, rozprostřela se před námi obrovská vesnice, všechny domy byly z písku, cesty taktéž.
"Tak tohle je ta pověstná Písečná?" zeptala jsem se s úžasem.
"Jo."
"Vy asi nevíte, kde ten nebo ta sídlí, že?"
"Ne, ale dostali jsme typ, že prý někde v severní části vesnice."
"Aha, tak jdeme."
Probudilo mě šimrání slunečních paprsků, vedle mě ležel Kazekage sama a přikrytí jsme byli pouze jeho a mým oblečením. To, co jsme prožili v noci, bylo něco úžasného, i když jsem drak, tak mě má rád a je mu jedno, jak vypadám. Pohnul se, taky se probudil.
"Dobré ráno."
"Dobré ráno, Kazekage-sama."
"Neříkej mi tak, jsem Gaara, vždyť jsem ti to už říkal."
"Já vím, omlouvám se."
"Omlouvat se nemusíš."
"Ano, pojďme se raději vrátit."
Procházeli jsme různými lesy, jak listnatými tak místy i jehličnatými. Sem tam kolem nás proběhla nějaká veverka a proletěl nějaký ptáček. Bylo docela legrační sledovat tu bandu zabijáků, když se snažili chytit zajíce.
„K-Kyoko-kun?!“ zašeptala jsem.
Jmenovec ještě chvíli šokovaně stál, ale pak se na mě podíval.
„Adria-sama?! V-Vy…“
„Ano… zdá se, že ano…“
Kyoko se mě okamžitě ujal a chvatem odvedl do nemocnice. Hlavou se mi honilo snad milion věcí, které teď absolutně nedávali smysl.
„Shinju-san není nikde k nalezení Adria-sama… asi to budete muset zvládnout bez ní,“
„Dobře, dobře… takže… tohle jsme trénovali nejmíň 5x… teď se hlavně musím uklidnit…“ říkala jsem si sama pro sebe.
Začala ho líbat, jí ani nevadila ta hnusná pachuť v jeho ústech ani to, že nedělá skoro nic. Jenže to netrvalo dlouho. Pochvíli jejího snažení se připojil i on. Nejdříve asi nevěděl, co má dělat, ale pak jí jemně vzal a položil na postel.
Už se chystala k poslednímu švihu, když najednou se Kamisori objevil těsně u ní. Zaskočeně vykulila oči a vteřinku nato ucítila v hrudi silnou ránu. Zlomila se v pase, načež odletěla o několik metrů dál a pak za doprovodného řinčení tvrdě dopadla na zem - její mysl totiž uvolnila všechny zbraně, jejichž formace křídel se rozpadla jako domeček z karet.
Náraz na kámen jí vyrazil dech. Vyprskla další krev. Popojela ještě pár metrů, načež zůstala ležet. S překvapením si uvědomila, že rány se začaly okamžitě hojit. Kopie se činila.
[i]Třiadvacátý červenec rok 1756
Byl už to rok, co opustil tu chatrč s malým brečícím uzlíkem. Teď ten malý uzlík seděl na posteli a sledoval svého opatrovatele jak spokojeně odpočívá v posteli. Byl den a on stále spal, kde byl v noci to chlapeček nevěděl. I když ho pláčem volal, nikdy nepřišel. Už naučil bez něj moc přečkat, ale přes den se nudil.
Začal mu po obličeji šmatrat ručičkami a tahat ho za vlasy. Muž se probudil, ale oči nechal zavřené, jen ho naslepo odháněl rukama. Chlapeček to bral jako hru a nedal se jen tak odehnat.
„Teď se trochu pobavím!‘‘ řekl s úsměvem na rtech a popadl Hinata za paži. Přitáhl si ji k sobě a pohladil ji po vystrašené tváři, přitom ji druhou rukou přejížděl přes pas. Hinata se odporem otřásla a snažila se od něj dostat, co nejdále. Když si o tom pokusila nepříjemně ji zmáčkl zápěstí. Bolestně sykla a svůj pohled odvrátila od něj, nedokázala se mu podívat ani do očí.
Kabuto se zrádně krčil na kraji lesa a sledoval, co to tam sakra ten člověk vyvádí? Očividně řezal polena a nosil chroští na hromádku...
„Tududuu, hmm, hmmm...“ pobrukoval si Asuma, když už měl pěknou hraničku. Konečně si užije toho, co mu tak moc chybělo... koukání do ohně! Byl možná divný, ale jednou za čas to prostě potřeboval... Cigareta byla chabá náhražka. Rozhlédl se, jestli nikde nikdo není, a pak zašeptal: „Hósenko-mástře, vyzývám tě!“
Plachtila jsem si to vzduchem, studený vzduch mě příjemně ochlazoval a bílé mraky se kolem mě líně povalovaly. Trochu jsem klesla, uviděla jsem zvláštní pouštní...vesnici? To byla asi písečná, klesla jsem ještě víc, nakonec jsem se dotkla země, váha mého těla mě zabořila do písku. Složila jsem křídla a proměnila se. Z oblečení jsem setřepala písek a vydala se směrem k vesnici, za několik málo minut jsem byla na místě.
Kráčeli jsme zvláštní polopouštní krajinou, byla noc. Mým společníkům více vyhovovalo chození v noci, takže jsme přes den spali. Mě to bylo jedno, ani jedno mi nedělalo problém, spíš mi vadilo, že se semnou nikdo nebaví. Už jsem párkrát zkoušela nějak navázat kontakt, ale buď mě nevnímali, nebo mě poslali někam. Začala jsem se bavit s Banken.
"Nevíš, kdo je ten pako, pro kterýho jdeme?"
"Ne, už jsem párkrát ucítila záchvěv jakési energie, ale ta téměř ihned zmizela."
"Aha a něco o Chikakovi nemáš?"
"Jo, něco by tu bylo."
"Povídej."
Vyplivla jsem krev, náraz byl tak silný, že mi polámal všechna žebra a nejspíš propíchl plíci, začalo se mi špatně dýchat. Všichni se kolem mě seběhli, Bratr ležel o po dál, náraz ho pěkně odmrštil, nečekal to. Pomalu se začal zvedat, jeho oči už nezářily, už zněj nesálala ta temná zlá magie, dokonce se i zmenšil. Vykašlala jsem krev. Bratr ke mně pomalým kulhavým krokem kráčel. Všichni kousek ustoupili, přišel až ke mně a zadíval se mi hluboko do očí, cítila jsem v nich smutek, něco na mě káplo.
"Ne, nech mě! Pusť mě sakra!
Můžeš se rvát, můžeš křičet a utíkat.
Jen utíkej...
Stejně mu neutečeš. Protože strach je vždycky o krok před tebou.
Kolem poblikávající lampy prolétla muška, několikrát ji obletěla, ale nesedla si na ni. Zřejmě byl cíl její cesty někde jinde. Tiše zabzučela a letěla dál, nestarajíce se dál už o tu svítilnu a její světelná poselství noci.
Svítila jako jediná. Ostatní už svůj boj s tmou prohrály.
Byly jako slepé.
Slepí svědci stínů noci.
Po dvou týdnech šéfování mi to už trochu začalo jít. Vlastně to nebylo tak těžké. Jídla kolem bylo, vodu jsme čerpali z nedaleké studně. Asi za další tři měsíce jsem si vzpomněla na slib, co jsem dala Yondaimemu: Připravte se na brzkou ofenzívu Konohy.
Tu vesnici a její obyvatele jsem nesnášela… Sebrali mi rodinu, chtěli mě zabít a pohrdali mnou. Chtěla jsem jí zničit za jakoukoli cenu, proto jsem dalšího dne všechny svolala. Vyskočila jsem na jeden ze sedmi kvádrových kamenů a nechala je, aby se mi poklonili.
Nestačili udělat ani deset kroků a už je zastavil nějaký muž. Zřejmě strážce brány.
„Kdo jste,“ zeptal se.
„O-oni… její příbuzní znič-“ začala hned Jigoku.
„Sklapni, ty huso hloupá!“ okřikla jí ihned Naku. „Někdo zničil naší vesnici… a my nemáme kam jít,“ řekla muži.
Strážce kývl svému společníkovy nalevo od něj, obě přejel pohledem a ne moc přesvědčeně řekl: „Dobrá tedy, pojďte semnou, uvidíme, co se s vámi dá dělat,“
Obě kývly a rozešly se za ním.
Pár vteřin se nic nedělo. Hametsu klidně stála a propalovala Gattsuka ocelovým pohledem. Ten, stejně jako všichni ostatní, napjatě čekal na to, co přijde. Chtěl vědět, co bylo v těch obrovských bednách... Ale došlo mu, že určitě nic pěkného. A dívčiny rty roztahující se do zlého úšklebku ho v tom jen utvrdily.
„Tak zabijte ji! Na co čekáte, vy budižkničemové?!“ zaburácel vztekle.
když se najednou přede mnou opět objevila ta postava....
Ušklíbla jsem se:"Chceš po mě něco? Jestli ne, tak mě nech."
"A pokud ano?"
"Zabiju tě."
"To přežiju, protože první zabiju já tebe."
"Si věříš."
Postavila jsem se do bojové pozice a sundala kosu ze zad.
"Nějaký nový módní styl?"
"Však víš, myslím, že ta kosa mě docela vystihuje."
"Ach tak."
Čekala jsem, až zaútočí, ale ona zničeho nic zmizela. Prudce jsem se otočila a vyblokovala její útok.
"Jsi dobrá."
"Však jo, učili mě ti nejlepší."
Před dvěma dny:
