Poslední z Dračího klanu 9-10. Ten, kdo mě vždy miloval...

Procházeli jsme různými lesy, jak listnatými tak místy i jehličnatými. Sem tam kolem nás proběhla nějaká veverka a proletěl nějaký ptáček. Bylo docela legrační sledovat tu bandu zabijáků, když se snažili chytit zajíce.
Procházeli jsme různými lesy, jak listnatými tak místy i jehličnatými. Sem tam kolem nás proběhla nějaká veverka a proletěl nějaký ptáček. Bylo docela legrační sledovat tu bandu zabijáků, když se snažili chytit zajíce. Samozřejmě, že ho nechytili. Nevěděla jsem, kde přesně jsme, ale určitě jsme byli blízko. Zamyslela jsem se, vytrhl mě až Itachi.
"Tamiko?"
"E? Co, co je?"
"Nic, jen podle mé paměti bychom měli být tak kilometr před Konohou."
"Aha, myslíš, že je připravená?"
"Podle toho, co říkal Zetsu, Hokage asi velice rychle došlo, že se budeme mstít."
"Aha."
"Co ti je? Jsi duchem úplně někde jinde."
"Ne, ne, jen přemýšlím. Řekni ostatním, ať se mají na pozoru a ať se připraví, provedeme náš plán."
"Jo."
Odešel. Pořád jsem přemýšlela, přemýšlela nad nesmyslama. Nedokázala jsem se soustředit a bylo mi špatně. Svíral se mi žaludek asi úzkostí. Z úzkosti mě vytrhla až ta obrovská hlavní brána před námi, nevím proč, ale najednou mě naplnil pocit štěstí, bylo to snad proto, že vidím opět mou vesnici? Ne, nemohlo to být proto, jdu ji přece zničit. Anebo to je proto, že opět uvidím Naruta? Ne to taky nebylo ono, nebo bylo? Ne, ne, já přece miluji Itachiho. Přestala jsem si dávat ty nesmyslné otázky a nasadila si kápi, nestála jsem o to, aby mě někdo poznal. Ostatní se podle plánu rozešli a zaujali své pozice, Hidan, Kakuzu a Kisame byli u hlavní brány, Deidara a Sasori se schovali u druhé, Zetsu a Tobi u třetí a já s Itachim jsme šli k poslední. Tam jsme čekali do setmění.

Když nastal ten pravý čas, na znamení útoku jsem vychrlila menší sloupec ohně, uslyšela jsem výbuch, to byl nejspíš Deidara. Bylo to domluvený, oni měli spustit rozruch a mezitím se ostatní v klidu dostanou dovnitř a tak se i stalo, Hidan a Kakuzu zabíjeli každého, který jim přišel pod ruku, já s Itachim jsme mířili k sídlu Hokage. My dva jsme totiž Konohu znali nejlíp. Mezitím se spustil ohromný poplach, odevšad začali vybíhat ANBU, Jouinové, Chuninové a jiní Ninjové. Přehlížela jsem je, spoléhala jsem se na ostatní, ovšem jeden mi skočil přímo do cesty, musela jsem prudce zabrzdit, málem jsem při tom spadla. Ten někdo se začal přibližovat, neváhala jsem a rychle vytáhla kunai, chtěla jsem ho bodnout, ale chytil mě za zápěstí.
"Kdo jsi?" ozval se.
"Bavíš se s nepřítelem?" zeptala jsem se pohrdavě.
"To je mi jedno, kdo jsi?"
"Ten hlas! Ne to není on." měsíční světlo se stočilo jeho směrem a posvítilo mu do obličeje, byl to on.
"Na-Naruto?"
"Co? Odkud znáš mé jméno?" druhou rukou jsem si stáhla kápi.
"Tamiko?!"
"Jo, můžeš mě pustit?"
"Co tu děláš? A proč máš na sobě ten plášť? Neříkej mi, že ses k nim přidala a neříkej mi, že tohle je Uchiha Itachi!"
"Já se k ní nepřidala, já jsem její Šéf! A jo je to Uchiha Itachi."
"Cože?!!!!!! Nevím, jestli jsem dobře slyšel. Tamiko, to nesmíš, Akatsuki jsou zlí a špatní!"
"Ale to Kyoseichishi taky. A navíc, takhle jsem alespoň na svobodě, jinak bych ztvrdla ve vězení, takhle je to lepší."
"Ale já proti tobě nemůžu bojovat."
"Však taky nebudeš, tvůj protivník je Itachi."
"Cože? Počkej!" chtěl se za mnou rozběhnout, ale Itachi mu v tom zabránil.
"Neslyšel jsi, já jsem tvůj protivník."

Běžela jsem stále rychleji, podle sténajících výkřiků a ďábelského smíchu, který se všude rozléhal, bylo jasné, že se to všem zamlouvá, nejvíce asi Hidanovi. Už dlouho nebojovali. Blížila jsem se k sídlu, byla jsem téměř u dveří, ale někdo mi zkřížil cestu.
"Sasuke?"
"Nazdar puso, dlouho jsme se neviděli. Nevím, co se minule stalo, ale tentokrát mi nezdrhneš."
"Kdo říkal, že chci zdrhat." ušklíbla jsem se a začala měnit. Neměla jsem čas na nějaké kočkování. Ten haj. l na mě seslal iluzi, nebylo zrovna lehké se z ní dostat, ty jeho "červený" voči už byly dost namakaný, ale na draka neměl. Nakonec jsem se z ní dostala a ocasem ho tak švihla, že odletěl až na konec Konohy, možná i dál. Přeměnila jsem se zpět a rychle vběhla dovnitř. Běžela jsem po schodech, mé rychlé dýchání se rozléhalo po schodišti, stoupala jsem stále nahoru a nahoru a pak v posledním patře rovně po chodbě, nakonec jsem stanula přede dveřmi kanceláře Hokageho, rozrazila jsem je a vběhla dovnitř.
"Tamiko?"
"Nazdar, Tsunade."
"Co tady děláš? Neříkej mi, že...,"
"Jo, jsem v Kyoseichishi, jsem její Šéf a přišla jsem zničit Konohu."
"..." asi byla v šoku.
Přistoupila jsem k ní, nechala jsem si narůst ocas, vůbec se nehýbala, byla jako socha, líp pro mě. Napřímila jsem ocas s nádherným bodcem a chtěla jí ho vrazit do srdce, ale než jsem to stačila udělat, někdo něco vrazil do mě, ucítila jsem bodavou bolest, už zase, vykašlala jsem krev a otočila se směrem k dotyčnému.
"T...y?"

10 a poslední díl!!!!

"T...y? Pro..č?" nemohla jsem tomu uvěřit. Myslela jsem, že je to sen…
"Probuď se, probuď se!" ...ale nebyl.
"To sis vážně myslela, že tě miluji?"
"A...le!"
"Žádné "ale", chceš vědět, proč jsem to všechno dělal?"
Kývla jsem hlavou.
"Ještě než jsi přišla do věznice, asi hodinu před tebou, za námi byla Tsunade, řekla nám, že jsi z klanu Tatsu a že budeš s námi v cele a určitě se pokusíš o útěk. Dala nám návrh, když s tebou utečeme a poté tě zastavíme při ničení Konohy, dá nám milost a svobodu. Samozřejmě, že jsme to přijali."
"Je to prav- prav- pravda?" otočila jsem se směrem k Tsunade.
"Ano, byla jsi hrozbou, tvá síla je velká, ale nemohla jsi to čekat od tvé milované osoby." odpověděla s divným tónem v hlase.
"Jak jsi věd..děla, že to bud- bude It-Itachi?"
"Měl za úkol tě svést a navíc, vím, jací kluci se ti líbí."
"By..la jsem tak bl…bá." s bolestí jsem nad sebou zakroutila hlavou.
"Nesnášel jsem tě, nesnášel jsem klan Tatsu, chtěl si podrobit Uchiha klan, naštěstí ho rodiče a další Uchihovci zničili a vyhladili, až na jednu jedinou osobu, prahl jsem po pomstě, to byl další z důvodů, proč jsem to přijal, mohl jsem tě zabít, mou vlastní rukou!" zařval odhodlaně Itachi.
"Ale jak? Mě nor…mální zbraní nezabiješ."
"To vím, taky jsem si zjistil slabiny klanu, měli jen jenu jedinou, tak dokonalý byl!"
"Jakou?"
"Jak asi víš, Draci milují zlato a drahokamy a to je taky zničilo, klan Tatsu vyhladili jen díky tomu, že měli kunaie, schurikeny a katany ze zlata a vykládané drahokamy, sic to bylo drahé, ale účinné, nakonec padl. A tato katana, co ti trčí z břicha, je taky zlatá a rovněž vykládaná drahokamy."
Vážně byla, za celou tu dobu jsem se na tu ránu ani nepodívala, nemohla jsem uvěřit tomu, že to právě Itachi, mě takhle zradil, ne, celé Kyoseichishi byla jenom fraška.
"A teď mi dovol, abych tě zbavil tvého utrpení."
Vytáhl katanu z mého břicha, chtěla jsem se změnit, ale nešlo to.
"Jo a ještě jedna informace, když tě propíchnu zlatem, nemůžeš se změnit."
"Cože?!"
"To je jedno, sbohem." napřáhl se, zavřela jsem oči a čekala, až to skončí.

Cítila jsem, jak na mě kape horká tekutina, otevřela jsem oči, přede mnou stál Naruto, který byl v oblasti plic propíchnut katanou.
"Néééé!!!!Naruto!!!"
"Gomene, přišel jsem pozdě." řekl chraplavým téměř neslyšným hlasem.
"Ty baka! Za co se omlouváš? Ta rána měla být má, proč?"
"Tamiko...,"
"Ty zmr.e, jak ses dostal z mé iluze?" vložil se do naší debaty Itachi.
"Takhle mu neříkej!"
"A ty drž taky hubu!" vytáhl katanu z Naruta, ten se svalil na zem vedle mě.
"Tak a teď dokončím to, co jsem chtěl."
"Počkej, prosím, chci jen něco říct."
"Ježiš..."
"Naruto, chtěla jsem ti říct, už dlouho, vlastně celý život, od doby, kdy jsem tě potkala, jsem tě milovala, ta tvář, ten úsměv, ty oči. I když jsem si myslela, že miluju Itachiho, přesto všechno jsem myslela pořád jen na tebe, Naruto miluji tě, škoda, že nemáme trochu více času." do očí se mi nahrnuly slzy
"Tam…iko, já tě taky vždycky miloval, tvá milá povaha a tvá tvář, mě vždy fascinovala, neboj se, času budeme mít mnoho, odejdeme spolu, spolu do ráje, tam budeme opravdu šťastni."
"Ano."
"Jak dojemné...ale už dost keců." rozpřáhl se, Naruto mě chytil za roztřesenou ruku.
"Bojím se...,"
"Neboj, jsem s tebou."

Katana přesně trefila své cíle, krev se rozstříkla po celém pokoji, na zemi ležely dvě postavy, držely se za ruce, vypadali, jako kdyby spali. Ten, kdo je zabil se s nechutí díval na tu spoušť, odhodil katanu a odešel, plakal, že by ji nakonec přece jen miloval? To se ona už nikdy nedozví. Poslední člen z klanu Tatsu zemřel a s ním zemřela i ta sláva, ovšem onen člen, zemřel s úsměvem, bylo to poprvé, kdy byla takhle šťastná, odešla se svým milým do světa, kde je již nikdo a nikdy nerozdělí............