Poslední z Dračího klanu 8. Plán

"Ne, nech mě! Pusť mě sakra! Dělej, au to bolí!" prudce jsem otevřela oči, byla jsem zpocená a divoce jsem oddychovala. Ten sen byl hrozný, Hidan se mě pokoušel zabít a Itachi mu v tom pomáhal. Hnus. Potřebovala jsem na vzduch, zvedla jsem se z postele a vyšla na terasu, to jsem vám zapomněla říct, Deidara byl tak hodný, že nechal vybouchnout jednu ze zdí v mém pokoji a vytvořil mi tak terasu. Měla hezký výhled. Ledový vzduch si začal pohrávat s mými dlouhými vlasy. Zhluboka jsem se nadechla. Dívala jsem se na vycházející slunce, když kolem mě proletěl kunai.
"Co to?" objevila se jich celá sprška. Vběhla jsem rychle dovnitř, nasadila plášť a vrátila se na terasu. Vím, že je to takové divné, utéct jenom pro to, abych si nasadila plášť, ale bojovat v noční košili taky není nějak extra super.

Vyskočila jsem na kamenné zábradlí a podívala se dolů. Nikde nic. Pak se objevili další kunaie. Téměř všem jsem se vyhnula, jeden mi projel rukou a přišpendlil mě ke skále. Snažila jsem se ho z té skály vyrvat, ale nešlo to. Někdo vyskočil na terasu.
"Anbu?" zeptala jsem se sama sebe.
Přistoupil ke mně a vytáhl katanu. Chtěla jsem ho kopnout, ale uskočil. Napřáhl se a.... Někdo ho zablokoval, vzpamatovala jsem se a podívala se vzhůru, byl to Itachi. Stihl to tak, tak. Odrazil ho a začal s ním bojovat. Já jsem se mezitím konečně odšpendlila od té skály. On ho mezitím dorazil.
"Jsi v pořádku?"
"J...jo asi."
"Proč jsi nás nevzbudila?"
"Nevím, myslela jsem, že ho zvládnu, ale nezvládla."
"Měla jsi použít nějaké jutsu."
"Jak, ruku jsem měla přišpendlenou ke skále."
"To je jedno, hlavně, že jsi v pořádku."
"Jo."
Vešli jsme dovnitř a šli rovnou do zasedačky, ruka se mezitím začínala pomalu hojit. Sedla jsem si do hlavního křesla. Itachi seděl vedle mě, čekali jsme na ostatní. Jako poslední přišel Hidan. Nedívala jsem se na něj, prohlížela jsem si svou nově zahojenou ruku, trochu trapný, ale nevadí.
"Tak kdy zničíme tu Konohu?"
"Jo, čekáme na to už pěkně dlouho."
"Uklidněte se, už jsme dokončili plán."
"Vážně? A kdo ho vymyslel?"
"Já."
"Uf, to je dobře, ona by totiž nezvládla vymyslet ani takovou stupiditu, jako zničení vesnice."
"Ha, ha."
"Ticho, takže plán je následující........................................."
"Hm. To by šlo, ani to nebude moc drahý a náročný."
"Jo a kdy vyrážíme?"
"Dnes večer."
"Super."
Všichni odešli, já jsem se taky ubrala k odchodu, chtěla jsem se trochu vyspat, ale jakmile jsem zavřela oči, tak se mi znovu zdál ten sen.
"To už nikdy nebudu spát?" zeptala jsem se. Místo spánku jsem si četla. Nastal večer a všichni už celí natěšení stáli u vchodu do sídla.
"Na co čekáte? Proč nejdete?"
"Si děláš prd. l? Snad poletíme, ne?"
"Tak na to zapomeň! Jdeme pěšky."
"Grrr...."
Celá ta skupinka vrahů se neochotně dala do pohybu, já jsem šla jako poslední, dívala jsem se na hvězdy.