Horror

Cesta neprobíhala tak hladce, jako to bylo v jejich představách. Za několik málo minut po odchodu z místa nalezení Jigoku se hustě rozpršelo a navíc padla mlha.
„Ku.va do p.či, v tomhle počasí nemůžeme jít dál. Nevidím na krok.“ Rozčilovala se Naku.
„Máš pravdu, najdeme nějak jeskyni a přečkáme tam do zítřka.“ Navrhl Warui.
„Vy jste citlivky, v tomhle se dá v klidu jít. Myslela jsem, že draci něco vydrží.“
„Drž hubu Jigoku! Fajn, půjdeme celou noc bez přestávky.“
„Ale Naku,“ namítl Warui.

Za chvíli se otevřely dveře a v nich stála Temari s otázkou, co ti dva tu spolu dělají?
„Nic, my si jenom trochu povídali, že jo kámo,“ odpověděl jí Kankurou a po těchto slovech praštil Shikamara po zádech a ten div nespadl na zem.
„Když už si tady, tak bychom se třeba mohli dát do práce,“ pokračovala Temari a Shikamaru jen přikyvoval, protože v tom viděl možnost dostat se dál od Kankurových rukou.

Probudila jsem se do krásného dne. Tady bylo vážně krásně, zatím to bylo nejkrásnější místo, na kterém jsem kdy byla a že jich bylo. Otec byl opačného názoru, pořád nadával, že je tu všechno moc velké a divné. Abych vám pravdu řekla, byla bych docela ráda, kdyby odešel. A víte co? Dnes ráno mi oznámil, že se vrací do sídla! Super, že?
"Vážně nechceš, abych tě tam hodila?"
"Ne, díky."
"Co když se ti něco stane?"
"Za koho mě ku.va máš?"
"No jo."
"Tak za týden u Šéfa."
"Jo."
...
"Jupííí, jsem volná!!!"

Výstavba sídla nám dala zabrat. Když jsme to stavěli poprvé, celé se to zřítilo, až na podruhé to konečně stálo. Kdybychom mohli použít naše schopnosti, šlo by to mnohem rychleji a taky bychom mohli mnohem rychleji vypadnout. Ostatní na nás byli docela milí, až na pár výjimek. Nebudu jmenovat, no budiž. Byl to ten...ehm Neji. Vážně mě sral, pořád kritizoval mou práci a přitom ON nic nedělal! Někdy jsem měla sto chutí mu jednu pořádnou vrazit. Banken taky usoudilo, že je to hňup.

„Naku-san? Opravdu za Haragasem-sama chcete jít sama?“ zeptal se velitel jedné skupiny.
„Jo… bude to tak lepší a navíc semnou půjde i Warui,“ řekla a otočila se na Waruie.
Ten kývl.
Velitel taky kývl a někam se, se svojí skupinou rozešel.
„Takže… připravená?“ zeptal se Warui Naku před dveřmi Haragasovy komnaty.
„Jako nikdy…!“ hodila po něm úšklebek a bez zaklepání otevřela vysoké dveře.
„Naku neumíš klepat!“ okřikl jí Haragas, vypadal překvapeně.

Někde v poušti:
"Ku.va, do p.či, zm.daný písek, už se tou spič.nou pouští tři dny plahočíme a ona pořád nemá konec. Proč jsi mi neřekla, že nevíš kudma se dostaneme ven?!!!"
"No...já myslela, že to víš."
"Chjo… Měla jsi vzít sebou toho trotla."
"Hm. Možná. Ber to pozitivně, alespoň na sebe máme chvilku čas." sladce jsem se usmála.
"No jo furt, tak mi aspoň řekni, kolik lidí jsi zabila."
"To tě zajímá fakt jen tohle? Ježiš..."
"Cos to řekla?!!!!"
"Ehm…Jashin?"
"No proto, tak kolik?"
"Počkej, jeden, dva...jo tři."

Ráno si nás zavolal "Kage". Už zase otravoval, chtěl po nás, ať se vypravíme někam do nějaké vesnice a tam opět hledat nějakou příšeru v lidské podobě a přivést ji do vesnice. Jako poctu jsem si mohla vybrat tým. Ichiro byla jasná volba, ale museli jsme být čtyřčlenný, vybrala jsem si Trenose, kupodivu jsme se po tom incidentu skamarádili a pak ještě Lenriu, ona byla starší sestra Enrin. Všem jsem oznámila náš cíl, večer jsme měli vyrazit. Ichiro se choval nějak divně.

„Jak daleko to ještě je? Cítím všude podivnou chakru.“ Zeptal se znaveně Warui.
„Už jen asi hodinu, to jsi ještě nikdy nebyl v Konoze?“
„Abych se přiznal, tak ne…a ta podivná chakra?“
„Jo to, to je Kyuubi.“ Řekla zcela klidně Naku.
„Kyuubi?!“
„No Kyuubi, jsi nikdy neslyšel nebo co? Devítiocasý démon.“
„Vím, co je Kyuubi, ale ostatním se to asi nebude moc líbit.“
„Proč myslíš?“
„Ty neznáš tu pověst?“
„He? Jakou pověst?“

Procházeli jsme kolem sídla Kazekageho a následně zamířili k hotelu, byl jen kousek od sídla. Vešla jsem dovnitř, létající bublina s Kazekagem byla hned za mnou. Následovala čtyry patra po schodech a pak můj pokoj, když jsme byli v něm, nechala jsem bublinu prasknout, byl v bezpečí.
"Tak, jsme tu, vítej v mém dočasném domově. Tak odkaď chceš začít?"
"Že by od začátku?"
"Úplně?"
"Jo."

Vstala jsem časně ráno, udělala snídani a šla vzbudit Ichira, začínala jsem se chovat jako jeho matka a to mi hodně vadilo, chtěla jsem být jeho kamarádka a ne matka. Ichirovi tenhle styl taky nevyhovoval, určitě kdysi měl matku a tohle mu ji pouze připomínalo. Stejně by mě zajímala jeho minulost, byl tak strašně uzavřený, skoro vůbec nemluvil, dnes má začít náš první tréninkový den a já stále vím pouze jeho jméno.

Emi zavrávorala, celodenní putování si vybralo svou daň. Tsunade se zaškaredila, ale pomohla jí muže v bezvědomí podepřít a středem vesnice kráčeli společně.
„Kam mě vedeš?“ zarazila se kunoichi, ve vzduchu cítila zradu.
„Do sídla Hokageho,“ odpověděla blondýna věcně. „Musím ho vyslechnout, než přikročíme k našemu plánu.“
„Dobrá, ale nezkoušej mě podvést!“ zasyčela Emi a ohlédla se za sebe.
„Kdo tě naučil té nedůvěřivosti?“ podivila se Tsunade. „Nikdy jsi taková nebývala.“

Na prostorném balkoně stály dvě velké ještěru podobné postavy, jedna z nich tu druhou lehce objímala krkem. Vypadali jako krásný pár, ovšem druhou osobu na první pohled něco trápilo.
„Už to bude rok.“
„Jo vím, rok od doby, kdy jsem sem přiletěla.“
„A rok od doby, kdy jsem se do tebe zamiloval.“
„Hm. Stejně mě zajímá, co dělá Jigoku.“
„Ale no tak Naku, to jsi na ni ještě pořád nezapomněla?“
„Ne, je to těžké! Zůstala v Konoze, nevím, co sní, dělají, možná ji mučí, nebo už dávno ví, co je. Mohli ji dokonce i zabít…,“

Seděla jsem v pokoji a dívala se skrz okno ven, všichni již dokončili druhou část, ovšem hodně jich ubylo, pár i mou rukou. Nad touhle skutečností jsem se musela zasmát, byla jsem mu tak podobná, on sice říkal, že jsem celá matka, ale povahou jsem byla on, sprostá, agresivní a sadistická. No je to pochopitelné, jsem Jashinistka. Někdo zaklepal na dveře.
"Dále."
"Dobré odpoledne, mám pro vás zprávu, máte se rychle dostavit k sídlu Kazekageho, co nevidět začne příprava na třetí část."
"Příprava? Dobře, díky, můžete jít."

Běžela k ohnisku boje, zem se pod jejími tlapami otřásala, cítila jsem, jak v našem těle koluje silný proud zlé energie. Vtrhla doprostřed boje a začala nemilosrdně zabíjet, krev, kterou při tom s chutí spolykala, tekla celým jejím tělem, všude jsem ji cítila a chtěla ji víc a taky, že ji bylo víc, viděla jsem ty vyděšené tváře v krvavém závoji, celý svět jsem viděla jejíma očima, byl ehm...velice depresivní, ale v téhle chvíli mi vyhovoval.

[i]Před dávnými dobami vznášel se nad Pouští bůh a byl to bůh strašlivý. Vládl vichrům rvoucím maso z kostí. Vládl škorpionům,jež jediným bodnutím zabíjí. Vládl žhavému slunci, jež nelítostně spaluje vše živé. Vládl puchu mrtvol a vládl mouchám. Vládl nemocím a vládl dravcům.
Byl to bůh smrti a byl to bůh strašlivý.

A tak jsem zůstala s nimi. Nebylo to jako za starých časů, takže mi to ani moc nevadilo. Péče o Yasuo mi zabírala skoro všechen čas, ale mělo to i jisté výhody.
Když byla Yasuo trochu větší, nechávala jsem jí s ostatními dětmi v jeslích. Asi osm dětí a jedna žena, která je hlídala. Já sama jsem pak chodila na různé mise, většinou s Matarim. Byli jsme jen my dva, protože se většinou jednalo o takové mise, jako třeba něco ukrást nebo někoho dostat na naši stranu. Většinou ale také dopadli neúspěšně a my dva jsme byli mistry v braní roha.

Na to, ako ľahko som sa k nim dostala, im to asi veľmi nemyslí... Ale mne to rozhodne nevadí. Uškrnula sa. Takto sa o nich dozviem, čo potrebujem. A ani nemôžem povedať, že sa nudím. S týmito myšlienkami sa v duchu zasmiala a opatrne zakrádala za známym jashinistom.

Mali prvú zastávku po dlhšej dobe, potrebovali doplniť tekutiny a momentálne bola okolo nich taká hmla, že sa aj tak nemali ako pohnúť.

Jigoku dostala výraz nepopsatelného chtíče. Pomalu obešla stůl a sedla si Narutovi na klín.
„Chtěl-bys-te-to-vyz-kou-šet?“ usekávala a ruce mu ovinula kolem krku.
„No… myslím, že n-“
„Ale Hokage-sama…,“ sjela mu laškovně jednou rukou po hrudníku dolů.
Naruto jí ze sebe sundal a vstal, ona s ním.
„Promiň Jigoku… ale oba víme, že naše srdce patří někomu jinému,“ položil jí ruce na ramena.
Smutně sklonila hlavu. „Máte pravdu… Hokage-sama,“ zašeptala.
Naruto se na ní mile pousmál a tak jí dodal trochu sebevědomí.

Probudila jsem se pozdě, všichni již byli na místě shromáždění. Líně jsem se zvedla z postele, oblékla se a trochu zkulturnila. Popadla jsem kosu a vyšla z pokoje. Naštěstí shromaždiště bylo právě u hotelu, takže jsem nemusela jít daleko. Zařadila jsem se právě v čas, protože zrovna četli mé jméno, znuděně jsem se ozvala a prohlédla si všechny ostatní. Byla jsem tu asi nejstarší, pak tu byli asi patnáctiletí a zbytek byli děcka. Oni si mě taky zkoumavě prohlíželi, jeden obzvlášť dotěrně.
"Co tak čumíš? Si nikdy neviděl kosu nebo co?"