Horror

Probudila mě bodavá bolest v boku, ovšem když jsem otevřela oči, vše se semnou točilo, musela jsem je rychle zavřít, protože bych se asi pozvracela. Po nějaké chvíli jsem to zkusila znovu, už to bylo lepší. Posadila jsem se a opřela o zeď, rozhlédla jsem se, zjištění bylo zdrcující. Byla jsem v jedné z cel laboratoře toho zmr.a. A když jsem si šáhla na bok, nemohla jsem uvěřit mému hmatu, ucítila jsem stopy po vpichu, okolo něho byla kůže jemně načernalá. "Tak ten haj.

Vzbudili jsme se oba téměř v jeden okamžik. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdybychom se dostali do naší země, vím o ní jen z knih, ale je to prý ráj, žijí v ní všechny nadpřirozené bytosti- Elfové, Jednorožci, Orkové, Fénixové, Trolové, Goblini, Vlkodlaci, Draci a další. A dokonce jsem se dočetla, že téhle zemi Draci vládnou. Jaká krásná představa, už žádné obavy, už žádný strach a svoboda. Nedalo mi to a zeptala jsem se na názor Bratra:

Zbudila jsem se brzy ráno, oblékla se a rychlým krokem se vydala směrem ze sídla, musela jsem do vesnice, koupit nějakou nit, látku a přesně devět plášťů. Asi už vám došlo, že budu vyrábět naši novou image, přesně tak, docela jsem se na to těšila. Když jsem vše potřebné sehnala, vrátila jsem se zpět, výstup k sídlu byl sice složitý, ale zmákla jsem to.

Rei tomu ještě pořád nemohla uvěřit. Někdo ji zachránil, nebyla mu lhostejná. Na tváři se jí objevil lehký úsměv.
„Děkuju...“ zašeptala směrem k Narutovi. Myslela si, že to neslyšel, ale on okamžitě zareagoval.
„Nemáš zač, ochráním tě. Teď už se nemusíš bát.“ usmál se, nebylo to však upřímně. V hloubi duše věděl, že tenhle slib nebude moci dodržet.
„Vypadá tak mile, neškodně. Je to ještě dítě...“ Bylo mu jí lito. Zatřásl hlavou.

Hruď se mi stáhla a měla jsem pocit, že mi srdce přestalo bít. Horko i zima mě polili a já totálně nevěděla, co mám teď udělat… Jako střela jsem najednou vyskočila ze země, jako by to ani nebylo z mé vůle a nevnímajíc bolest jsem doběhla k němu.
„M-Matari?“ zašeptala jsem a z běhu si rovnou klekla k němu.
Nereagoval. Hlavou mi proběhli ty nejhorší představy.
„Matari!“ skoro jsem vykřikla.

Pozvedl ruku a ohmatal si stehy. Potom se s heknutím zvedl ze stolu, načež si znova protáhl krk. Zakřupalo to. Zatřepal prudce hlavou, která kupodivu držela. Když se dostatečně ujistil, že mu už nespadne, podíval se na mě. Pohled jsem mu klidně opětovala, ačkoli jsem byla připravená kdykoli vytasit drápy. Teplota v pokoji se zvýšila o pár stupňů. Pak mi ale došlo, že jeho kosa byla stále ještě v obýváku, takže jakákoliv hloupost by ho mohla stát draho - další stětí hlavy.

"Uf, tak abych to zhodnotila, tak líbat umíš fakt dobře, ale jinak na to druhý, si nech hezky zajít chuť!"
"Co? Proč?"
"No je mi teprve třináct."
"Cože?! Vždyť vypadáš tak na osmnáct!"
"To je mými dračími schopnostmi."
"Chjo."
"Budeme muset počkat."
"Dobrá já si počkám, protože kdo si počká, ten se dočká." řekl zvesela.
"Tak dobrá."
_____________________________________________________________________________________

Po probuzení jsem se cítila lépe, teda fyzicky, psychicky ani náhodou. Pomalu jsem se postavila a zamířila směrem k troskám Konohy. Celou jsem ji prošla a doufala, že někoho najdu živého, ale marně, všichni byli mrtví a ti co možná přežili, byli už určitě pryč. Rozhodla jsem se, že se té kletby musím zbavit a tak jsem zamířila do toho lesa, kde se to tenkrát stalo. Bylo to v zemi Zemi kousek od skryté Travnaté, odkud jsem taky pocházela, takže to bylo asi týden cesty.

Probudila jsem se kolem osmé a Bratr už zase někam zmizel, naštěstí měl plášť. První jsem šla do koupelny, potom jsem si trochu přeprala oblečení a vysušila za pomoci ohně. Nasadila plášť a vyšla ven z pokoje. Po cestě se mi naskytl nevídaný pohled, můj Bratr se volně bavil s člověkem! Byl to ten Kankurou nebo tak nějak a vypadalo to, že si rozumí. Přišla jsem k nim.
"Dobré ráno Bratře, Kankurou, že?"
"Ano, vám taky dobré ráno."
"O čem jste mluvili?"
"Ále, jen že tady Kankurou je loutkař a bavili jsme se o různých druzích jedu."

Když jsme dojedli a po zaplacení odešli, chtěli jsme už rychle zmizet. Náhodou jsme procházeli okolo mého bývalého krámu se zbraněmi. Výloha byla pořád s tou dírou, jen vnitřek byl prázdný. Zachvátila mě vlna vzpomínek. Nakonec mě musel Matari odtáhnout.
Ještě chvíli jsme šli, pak kolem nás ale prošel nějaký kluk.
„A-Adrio?“ nevěřícně se zeptal.
„Asi jste si jí s někým spletl…“ odpověděl mu pohotově Matari, trochu jiným hlasem.
„Matari? Kde se tady berete?!“ pokračoval ten kluk.

Prudce jsem se posadila, tenhle sen, byl mnohem živější než ty předtím. Sáhla jsem si na tvář. Stékala mi po ní slza, stejně jako mé dceři. Byla už tma, nejspíš jsem musela prospat celý den.
Na nic jsem nechtěla čekat, tiše jsem opustila pokoj, ze zdola byli ještě slyšet hlasy. Nejspíš to jednání ještě pokračovalo. Ale mě bylo jedno, co chtějí udělat, já chtěla zachránit dcera. Tiše jsem vyplížila z domu, musela jsem si oddychnout, tentokrát se mi povedlo nic neshodit.

Ráno jsme časně vstali a ještě chvilku potichu debatovali o našem plánu, Itachi byl v plánování fakt dobrý. Asi za hodinu nám donesli snídani, jako obvykle, malá miska rýže. Po snídani, jsme šli na společný velký dvůr. Všichni nás tam hlídali. Já jsem si sedla na lavici a čekala, až se vrátíme dovnitř. Když se přede mnou nečekaně objevil nějákej vězeň:
"Čau kotě, jak je?"
"Pro tebe Slečna a ne žádné kotě a navíc, co tě to zajímá!"
"No já jen, jestli bys mě nechtěla nějak obšťastnit."

Můj odpočinek vypadal tak, že jsem Hidanovi prala a zašívala šatstvo a vařila večeři. Hnus. Nicméně postupně se vraceli všichni členové a jediný, kteří chyběli, byl Itachi a Kisame. Začínala jsem mít obavy z toho "Vyjmutí démona" a proto jsem si šla sehnat informace:

"Ahoj Hidane."
"Čau."
"Víš, já jen chci se zeptat, jak vlastně probíhá to vyjmutí démona?"

Vzbudil mě chrastivý zvuk, který připomínal odemykání zámku. Byl to Naruto, je teprve sedm hodin a on už ruší. To je teda úroveň.
"Čau Kineko, vychrněná? Dnes je perný den, máme hned tři pařby. Jedna začíná za hodinu- Narozeniny Tenten, pak kolem třetí máme párty v sídle Hokageho a kolem osmé pařba u Nejiho."
"No to je hezký, ale mě to brutálně nezajímá!"
"Fakt? No je pravda, že bys tam jít nemusela, vzhledem k tomu incidentu, víš, co radši tě tu zamknu."
"A co takhle pustit mě do koupelny!"
"Ježiš, tak pojď."
"..."

Jejich útoky byly fakt silné. A navíc, to nebylo fér!

Po pár měsících klidu k nám pořád přibývali noví členové. Poslední byla pětičlenná rodina upírů, kterým byla přednější pokrevní linie před vlastním domovem. Měli velké problémy žít s vlkodlaky a podobnými, ale nakonec to překousli a normálně se zařadili do kolektivu.
Organizace sčítala už více jak třicet členů.
Jednoho krásného dne na nás, ale zaútočila potulná organizace upírů a bylo jim jedno, jestli zabíjí vlkodlaky a spol. nebo členy svého vlastního druhu…
Stalo se to brzy ráno…

„Půjdu už spát,‘‘ řekla Hinata, když končil film. Sasuke ji nevěnoval žádnou pozornost, jen se stále díval z okna. Film, který si pouštěla byla nějaká dojemná romantika. Pro něj nic moc, tak si musel najít jinou zábavu.
Hinata zhasla televizi, prázdnou misko položila na stůl a vydala se do řše snů. Jakmile se zvedla, Sasuke ji byl v patách.
„Počkat,‘‘ hbitě se otočila a přiložila mu ruku na hruď, aby ho zastavila.

Pilně jsme trénovala každý den po misích celých deset let. Ano teď mi je osmnáct. Mé schopnosti ovládám perfektně, a když se proměním, už to není malé dráčátko, ale ohromná saň chrlící oheň, ovšem k čemu mi to je, když je nikdo neviděl? Ani mí společníci v týmu o tom neví. Sice mám ty oči, že?

Když jsem doletěla k Hidanovi, tak jsem viděla přesně to, co jsem si myslela. Hidan běhal za tím hňupem a oháněl se po něm kosou a on zběsile uhýbal, já jsem mezitím opatrně klesla k zemi a proměnila se zpět a ty děcka hodila na zem a zvolala:
"Hej Hidane, jak jsi na tom?"
"Dobře, ale chybí mi jeho krev!"
"Ježiš, ty taky nejsi schopný něco udělat normálně a tradičně, že?"
"A co ty? To mi neříkej, že si je zabila tak rychle."

Oči se mi zbarvily do ruda, a když odhalila svůj holý krk, neudržela jsem se a skočila po ní a zakousla se jí do krku…
...
Ležela na zemi a s uslzenýma očima mě ze všech sil mlátila, ale já jsem nic necítila, jen to jak mi do celého těla teče ta chutná hustá tekutina, když v tom mě najednou někdo zezadu vezme něčím po hlavě a já padám k zemi…

"Au moje hlava. Co se stalo?" brblala jsem si pro sebe, po chvilce, jsem zjistila, že jsem v... v kleci!
"Co je tohle za zradu?!" zařvala jsem.