Úplněk 10-11. Suna

Když jsme prošli tou uličkou, rozprostřela se před námi obrovská vesnice, všechny domy byly z písku, cesty taktéž.
"Tak tohle je ta pověstná Písečná?" zeptala jsem se s úžasem.
"Jo."
"Vy asi nevíte, kde ten nebo ta sídlí, že?"
"Ne, ale dostali jsme typ, že prý někde v severní části vesnice."
"Aha, tak jdeme."
Rozešli jsme se, procházeli jsme krásnými písečnými ulicemi, dokonce jsme prošli i kolem sídla Kazekageho, bylo docela velké a hezky postavené, zajímalo by mě, kdo to stavěl. Pomalu jsme zacházeli do severní části, tady ty domy byli už ošuntělejší, ani nebyly postaveny z tak krásného písku. Úplně na konci řady domů byla malá chatrč, ta už vůbec nebyla z písku.
"To je ono?"
"Jo asi, doufám, že bude spolupracovat."
"Vy už jste tohle někdy dělali."
"V jednom kuse, někteří mutanti o naší existenci neví, proto za nimi osobně chodíme a informujeme je o tom."
"Aha."
Přistoupila jsem k shnilým velmi popraskaným a rozpadajícím se dveřím a s jistým odporem zaklepala. Nic. Zkusila jsem to znovu. Nic. Na potřetí se ozvalo jen:
"Běžte pryč, nechte mě být!!!"
"Aha, takže to je kluk, fajn."
"Jo, ale to nemění nic na tom, že nám asi neotevře."
"Ježiš, přemýšlejte trochu vy paka."
"Tak co navrhuješ?"
"Prostě ty dveře otevřu, ne? Ježiš, proč jsem musela vyfasovat takový tupce." chytila jsem za zrezivělou kliku. Dveře se se skřípotem otevřely, uvnitř to vypadalo ještě hůře než venku, stěny byly poseté pavučinami, podlaha tu vůbec nebyla, nábytek tu taky chyběl, jediný, kdo tu seděl, jak kus nábytku byl asi dvanáctiletý chlapec.
"Ahoj, jsem Kineko a ti tři vzadu jsou Enrin, Senko a Trenos."
"Co chcete, nechte mě být, jsem stvůra!"
"To my taky. Podívej, Trenos je Hipogryf a Enrin a Senko jsou?"
"Vlkodlaci."
"A ty jsi kdo?" zeptal se a zkoumavě si mě prohlížel uplakanýma očima.
"Já? Pravda, co vlastně jsem?" "Polodrak?" usmála jsem se.
"Aha."
"Pojď s námi, půjdeme do vesnice, kde je plno lidí, jako jsi ty, jinými, výjimečnými."
"Vážně?" asi nevěřil.
"Ano vážně, tak co, půjdeš s námi?"
"Tak dobře, stejně tady nikoho nemám."
"Super a jak se jmenuješ?"
"Ichiro."
"Aha, takže Ichiro, pojď, půjdeme."
Vyšli jsme z té chatrče a pomalu se vraceli zpět, měla jsem dobrý pocit z dobře udělané mise. Už jsme se zase dostali do té hezčí části vesnice, prošli jsme kolem sídla a vydali se směrem k východu, divné bylo to, že u východu byl nějaký hlouček ninjů a dívali se našim směrem, znejistili jsme. Přišli jsme až k nim a chtěli projít, ale oni nás pohotově obklíčili.
"Co to?"
"Zatýkáme vás, stvůry."
"Cože? Jak? Sakra."
"Musíme bojovat. Au." v noze jsem měla zapíchnutou malou šipku, ostatním se stalo totéž. Začala jsem se cítit unaveně, hodně unaveně, za chvíli jsem se svezla na zem a tvrdě usnula.

11. díl- V pasti

Probudila jsem se jako poslední, hlava mi třeštila a zrak jsem měla rozmazaný, hrůza.
"Co se stalo?" ztěžka jsem se posadila a opřela o studenou zeď.
"Uspali nás nějakou s**čkou a přenesli nás sem." odpověděl Trenos.
"Aha, to by neměl být problém, ne?"
"Problém? Neměl být? To je velký problém, rozhlédni se kolem sebe!"
Udělala jsem to, byla to prostorná věznice, celá stříbrnobílá, asi tři metry nad zemí byl asi nejspíš z nějakého pevného materiálu průhledný strop, na něm stálo asi dvacet lidí, oblečeni v bílém.
"Neříkej mi, že,"
"Jo, jsme v laboratoři, nechat se chytit tak mizerně, to je potupné a navíc, ocaď nejde zdrhnout." řekl s beznadějí v hlase.
"Jak to?"
"Když jsi ještě spala, zkoušeli jsme to, ale pokaždé, když na tu zeď zaútočíš, dostaneš elektrickým proudem."
"Sakra, maj to dobře vymyšlený."
"Jo, to jo."
"Ale nějak-,"
Jedna ze zdí se trochu otřásla, a pak se část zvedla a dovnitř vstoupili dva vědci a tři ninjové.

"Jak se cítíte?" zeptal se první z vědců.
"Jak asi? Co si to dovolujete nás takhle držet? Máme svá práva!" rozeřvala jsem se na ně.
"Vy? Dovolte, abych se zasmál, vy žádné prává nemáte! Jste stvůry a k čemu slouží stvůry? K tomu, aby na nich mohli vědci dělat pokusy." řekl druhý z vědců.
"Vy zku…,zmr...,spi...,zas....,zmr.i!!!!"
"Važ slova, slečinko!" ozval se jeden ninja.
"Ani mě nehne!"
"Ok." hbitě ke mně přiskočil, něco mi přiložil k zádům a pak to něco aktivoval, v tu chvíli ve mně projelo asi 200 voltů. Když ta věc přestala, zase odskočil zpět k ostatním.
"Hajz-,"
"Dobře jsi udělala." ušklíbl se.
"Tady máte jídlo." položil na zem něco, co nejspíš to jídlo mělo být, a všichni odešli.
"Jsi v pohodě?" zeptala se Enrin.
"Jo, snad."
"To je dobře." šla za ostatními, podívat se na to "jídlo".

Dny plynuly jako voda, každý den za námi chodili a furt nám brali nějaké vzorky, nemohli jsme dělat nic jiného, než poslouchat, přemýšlela jsem nad tím, jestli o nás ví vesnice a jestli nám jde na pomoc. Zničeho nic ke mně přišla Enrin a sedla si vedle mě.
"Nad čím přemýšlíš?"
"Jestli o nás ví vesnice."
"Určitě, jak znám Šéfa, tak určitě už něco podniká."
"Aspoň, že tak. A vůbec, když teď máme nějaký ten čas, chtěla bych vědět něco o Vlkodlacích a o tobě, myslím, že si docela rozumíme." usmála jsem se.
"Jo, klidně. Narodila jsem se jako vlkodlak, Senko je můj o dva roky straší bratr, když mě byli čtyři, naši jeskyni, kde jsme žili někdo napadl a všechny pozabíjel, Senko a já, jsme utekli. Celé roky jsme žili v různých lesích, za Úplňku se měnili a zabíjeli. Ovšem jednoho dne se vše změnilo, potkali jsme člověka, který byl stejný jako mi a řekl nám, že pochází s vesnice, kde je plno takových, jako jsme my, šli jsme s ním a dorazili do vesnice Zatracených, tam nás přijali a zůstali jsme tam."
"Aha, přišli jsme na to, kdo vám zabil rodinu?"
"Ne."
"To jo mi líto."
"Jo a ty?"
"Já? No, vyrůstala jsem jako normální dítě, taky jsem byla normální, ale jednou, mě pokousala jakási zrůda a pak se můj život úplně změnil, zničila jsem Travnatou, mou rodnou vesnici, Konohu a zabila mnoho lidí, ale pak jsem se s tou bytostí, co je ve mně spřátelila a dohodla, její síly můžu použít, kdy chci a já ji na oplátku vždy za úplňku najdu nějakou malou vesničku."
"Aha a ty si sní, můžeš povídat?"
"Jo, je to super. Auuuu!!!" do očí se mi nahrnuly slzy.
"Co je? Co se děje?"
"N-nevím, to-,"
"Kineko! Dělej, musíš zmizet, Chikak je kousek od Suny, jestli tě dostane, bude konec, musíš zmizet!!!" nikdy jsem Banken ještě takhle neslyšela.
"Ale co ta bolest?"
"Nevím, taky mě to bolí, to to sérum, čí blíž je Chikak, tím více účinkuje! Musíš zmizet!"
"Jak?"
"Nevím, musíš!"
"Pokusím se."

Někde před Sunou
"Už se těším."
"Na co můj pane?"
"Až ji dostanu, všechno ovládnu a celý svět obrátím v prach!"
"Aha, máte to pěkně promyšlené."
"Díky, za jak dlouho tam kur.a budeme?"
"Asi dvě hodiny."
"Ježiš..."
"Zadrž! Ty ji nikdy nedostaneš, ani svět neobrátíš v prach!" ozval se někdo.
"Cože? Ukaž se."
Před Chikakem se objevil vůdce vesnice Zatracených a za ním, šli všichni členové vesnice.
"Nedostaneš ji, my ti to nedovolíme."
"Vážně, tak se ukaž, příšerko, jak vidím, jsi můj experiment."
"Grr… Na ně! Všichni! Nenechte nikoho naživu!" celá ta početná skupina se začala měnit, teď tu místo lidí stálo plno stvůr, které nemilosrdně útočily na ostatní.
"Co tam tak stojíte vy idioti! Na ně!"
"H-hai!"

Strhla se bitva, všude stříkala krev, to ty nestvůry na obou stranách ještě více posilovalo. Už bylo mnoho mrtvých a ještě více zraněných, ale i přesto bojovali.

...

"Cítíš to?"
"Jo, krev, hodně krve!"
"Banken, ovládej se!"
"Ne, to ty se neovládáš, pojď, musíme tu krev mít, jdeme!"
"N-ne, Ban-Banken!!!!!!!" přeměnila jsem se tak rychle, že jsem to ani nepostřehla, oči mi no teda jí rudě zářily, vyletěla do vzduchu a s nejvyšší rychlostí narazila a následně prorazila průhledný strop. Zabila všechny přítomné a prorazila si cestu ven.
"Co se ji stalo?" zeptal se tázavě Trenos.
"Nevím, nicméně nám uvolnila cestu. Trenosi proměň se."
"Hai." přeměnil se a ti dva na něj naskočili a vyletěli ven, z té proklaté budovy. Banken si to mezitím směrovala přímo do centra války, přestala se ovládat, ne to já jsem se neovládala, chtěla jsem to stejné…