Stíny: část třetí

Kolem poblikávající lampy prolétla muška, několikrát ji obletěla, ale nesedla si na ni. Zřejmě byl cíl její cesty někde jinde. Tiše zabzučela a letěla dál, nestarajíce se dál už o tu svítilnu a její světelná poselství noci.
Svítila jako jediná. Ostatní už svůj boj s tmou prohrály.
Byly jako slepé.
Slepí svědci stínů noci.
Světlo se odráželo v kalužích, které tu zbyly po nedávném dešti. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tenhle nepříliš přívětivý klid mělo něco narušit.
Vůbec nic.
Noha těžkopádně dopadla do jedné z kaluží a zničila její už tak krátkou existenci. Voda se rozstříkla všude kolem a ticho přerušilo zaklení.
Sakra...
Muž v zelené kombinéze se potácel od jedné strany ulice k druhé a bylo jasně vidět, že už má něco málo vypito. Prozpěvoval si písničku, jejíž slova znal jen on sám, ale náhle se zastavil a zadíval se před sebe.
Jeho smysly byly otupené alkoholem. Ale... Jasně cítil a vnímal přítomnost někoho dalšího. To tam... tam ve tmě. Přímo před ním, kam jeho oči nemohli proniknout.
Byl si jistý, že tam je.
Někdo.
Nebo něco?
Pak se ze tmy vyloupla postava a kráčela přímo k němu.
Možná už by neměl tolik pít.
Zalapal po dechu. Kapička potu mu stekla po líci a skončila svou pouť v jemné látce kombinézy.
Byl si tolik jistý!
,,Hej...‘‘ vydechl, ale najednou z něj napětí opadlo. Uvolněně se zasmál.
,,To ten chlast, že jo?‘‘ zeptal se stínu před sebou a dál se smál. Přešel ke zdi a s hlasitým výdechem se sesunul na zem. Absurdita jeho myšlenek ho rozesmívala stále víc a víc, ale přesto...
Něco nebylo v pořádku.
Ani trochu.
Další vlna smíchu mu odumřela v hrdle. Stálo to těsně před ním. A vrhalo to na něj dlouhý stín. Mnohem delší, než by měl být.
Lampa dál blikala, ale on si nevšiml, že prodlevy mezi návratem světla jsou čím dál tím delší. Už nebyl opilý. Nepřipadal si.
Stín se plazil po jeho nohách, stále výš a výš, ačkoliv se jeho majitel nepohnul. Už byl na jeho hrudi, když on konečně zvedl tvář k té postavě. V očích se mu leskly slzy, o kterých nejspíš ani nevěděl. Potil se, ale když tomu konečně pohlédl do tváře, všechen pot, jako by se proměnil v ledovou krustu, která nemilosrdně bránila všem jeho svalům v pohybu. Chtěl pryč.
Utíkat.
S vypětím všech sil.
Pryč!
Nemohl...
,,Tohle není pravda.“
Chtěl křičet.
Nahlas!
Nemohl...
Jeho zamlžený pohled se setkal s chladným modrookým. Chvíli naprosté nicoty přerušila ostrá bolest v levé části hrudníku. Sevřel pěst a prudce se s ní uhodil těsně pod levé prso.
Jeho svaly se křečovitě stahovaly a zase povolovaly.
Nemohl dýchat. Chtělo se mu zvracet a před očima se mu objevily mžitky.
Pomoc...
Bolí to...
Bolest. Taková bolest!
Lampa zhasla. Oslepla jako všechny ty ostatní a už nikdy neprohlédla.
Zavřel oči a nechal stín, aby zatemnil jeho mysl.
Bolest ustala. Vydechl úlevou.
Postava se otočila a odkráčela pryč, nechávajíc tmu, aby objímala její štíhlé tělo.
A stín odešel s ní.

*

Sundal si obvazy. Ne všechny, zajímaly ho jediné. Ty na očích.
Okamžiku, kdy se látka odlepí od holé kůže, se děsil, ale zároveň se ho nemohl dočkat. Snad jako by měl ještě naději...
Jako by snad ještě doufal, že se zmýlili. Že žertovali. Že lhali...
Věděl, že uvažuje nezvykle naivně, ale ten červík pochybnosti, hlodající tam kdesi uvnitř jeho mysli...
Chtěl si být jistý.
Látka v záhybech spadala na podlahu vedle postele, až nakonec dopadl i druhý konec obvazu.
Nehýbal se.
Vzduch ho nepříjemně chladil na odhaleném místě.
Nevěděl, jestli je stále tma. Nevěděl, kolik času uplynulo od... té zprávy.
Věděl jen, že Sakura už odešla. Odešla a neměla ani ponětí o tom, co se chystá udělat.
Ať už slepý nebo ne.
Slepý.
Tak definitivní.
Zvedl ruku a dotkl se kůže těsně pod levým okem. Zdála se neporušená. Nic necítil.
Dotkl se tedy přímo očního víčka a zděšeně ruku odtáhl.
Byl prázdný.
Oba byly prázdné.
Někdo mu prostě vzal oči, aniž by ho přitom nějak poranil. Prázdné oční důlky byly překryté svraštělou kůží, která se propadala dovnitř. Do hlavy. Byla to čistá práce.
Nevěděl, jestli je pořád tma. Nezajímalo ho to.
Protože pro něj už bude tma navždy.
Moc si neuvědomoval, co dělal. Sklouzl z postele a chlad, který cítil z podlahy pokryté linoleem vnímal jen jako cosi vzdáleného. Cosi, co ho přinutilo se otřást a nepřítomně přejet dlaněmi po husí kůži na pažích.
Zatápal kolem sebe rukama a odvážil se udělat dva kroky. Sice nejisté, ale pro něj znamenaly hodně.
Dokázal sám sobě, že může udělat to, co mu připadalo správné.
Utvrdil se v tom, že to chce udělat.
Věděl, že to udělá.
Jen vlastně nevěděl, proč jít tam mu připadalo jako dobrý nápad.

*

Větve starých stromů se pohnuly v náhlém závanu větru a mdlé světlo měsíce se rozsypalo po zemi jako průhledné korálky. Mezi kmeny se prohánělo ticho a zpívalo svou píseň, určenou jen pro uši těch, kteří ticho považují za víc, než jen nepřítele zvuků.
Dívka pomalu našlapovala na měkký mech, který ve stínech stromů vypadal jako černý a díky němu se zdálo, že je spíš duch, než lidská bytost.
Protože nekazila zpěv ticha. Ani jediným šelestem.
Najednou tma před ní zhoustla a ona zastavila. Došla k cíli své cesty.
Zaklonila hlavu a obličej svraštila do úšklebku, který byl tolik nepřirozený pro její jemně modelovanou dívčí tvář.A okolní les naplnil šílený smích, jehož ozvěna se odrážela od kmenů stromů, jakoby se na tomto místě chtěla udržet co nejdéle.
Byla tak blízko místu, kde to všechno začalo.
Kde to také všechno mělo skončit.
Už čekala jen na posledního hráče téhle hry.

*

Nepotřeboval nikoho. Nikoho. Nohy jakoby ho samy nesly.
Neslyšně našlapoval, nevěda kudy, a až moc si uvědomoval všechnu tu temnotu kolem sebe.
Žádná světla.
Žádné obrysy.
Žádné stíny.
Jen tma. A ticho, které se snoubilo s tou černočernou tmou a tvořilo jakousi šílenou hranici mezi světem, který byl jeho a světem, který jeho býval. Světem, který musel být viděn.
Neji netušil, jestli už se vůbec dostal z nemocnice. Cítil, že kráčí po tvrdém podkladu. Nejspíš písčitém.
Ulice v Konoze.
Nejspíš neměl vědět, kam kráčí, ale...věděl to. A měl tam být co nejdříve, protože...to prostě věděl.
Zrychlil.
A zanedlouho cesta pod jeho nohami zmizela a nahradilo ji něco jiného, mnohem měkčího. Mech. Zetlelé listí. A hlína.
,,Les...‘‘
Možná, že to bylo to slovo, které mu nevědomky sklouzlo ze rtů, možná, že to bylo něco jiného, ale přinutilo ho to zastavit.
Krátké zaváhání se prodralo skrz oponu mezi těmi dvěma světy a na okamžik ho vytrhlo z letargie, které se odevzdal. Svaly v celém jeho těle se křečovitě napjaly. Jeho mysl procitla a on náhle nechápal, jak mohl tak bláhově následovat něco, co pro něj nechystalo nic dobrého.
Ale jak mohl vědět, že..?
Opona znovu spadla.
Svaly ochably.
A on volným krokem zmizel mezi stromy.

*

Větve starých stromů se pohnuly v náhlém závanu větru a mdlé světlo měsíce se rozsypalo po zemi jako průhledné korálky. Mezi kmeny se prohánělo ticho a zpívalo svou píseň, určenou jen pro uši těch, kteří ticho považují za víc, než jen nepřítele zvuků.
Neslyšel téměř nic. Žádné praskání větviček pod nohama. Žádné zvuky nočních živočichů. Ani vítr, který mu chladil tváře.
Jen to ticho. Tu tichou píseň ticha, které mu zpívalo o těch nejtemnějších věcech na světě.
A pak to nestvůrné ticho prořízl smích, jehož zvuk srazil Nejiho na kolena.
Ten smích...byl všude.
Před ním.
Za ním.
Vedle něj.
Nad ním i pod ním.
Všude.
Všude!!
Ze rtů se mu vydral zoufalý skřek, tolik nepodobný zvuku, který může vydat lidská bytost.
Ten smích mu zalézal až do morku kostí a trhal ho na kusy.
A on křičel a křičel...jakoby jeho hlas mohl bojovat s tím smíchem.
Náhle bylo ticho.
Vzalo ho znovu do své náruče a Neji si uvědomil, že mu něco drží ruku na ústech a tlumí jeho křik. Zaplavil ho pocit nepochopitelné a nepopsatelné úlevy.
Byl u cíle.