Horror
„To... to nemôže byť pravda!“ Celý doterajší život žil Gin s tým, že je sirota. Myslel si, že horšie už byť nemôže, ale pravda je taká, že môže byť. Až teraz sa naozaj stal sirotou. Bolelo to tak veľmi, že nebol schopný racionálne myslieť. V hlave mal pocit akejsi bubliny, ktorá mu nedovolila uvažovať. Konal bez myslenia, telo sa mu hýbalo len automaticky. Jedlo mu nechutilo, schudol niekoľko kíl a každý deň chodil na miesto, kde prišiel o svojho otca. Tam mu spravil aj miesto jeho posledného odpočinku.
„Já…‘‘ Sasuke neměl slov, jen koukal na Narutův posměšný výraz. I když nechtěl musel si přiznat, že mluvil pravdu, neměl kam jít. Neměl žádnou jinou rodinu, jiný domov. Zkroušeně se posadil do křesl a upřeně hleděl před sebe.
„Tak vidíš, honem sbal, zanedlouho tu bude policie a já nechci další mrtvé,‘‘ naléhal a začal si sám balit věci.
„Policie, takže ta krev?! Nezdálo se mi to,‘‘ zarazil se a nechal balení. Naruto mu neopověděl, spíš jen víc sklopil tvář a otočil se k němu zády.
„Čože?“ chlapík bol šokovaný.
„Neverím vlastným očiam,“ vyhŕklo z chlapca. „Tí klamári mi povedali, že si zomrel, ešte než som sa narodil.“ Pristúpil k otcovi a objal ho tak silno, že mu robilo dosť problém, aby mu polená, ktoré ešte stále držal v ruke, nepadli na zem.
„Gin?!“ váhajúc odpovedal.
„Áno, tak mi hovorili, ale toho mena som sa vzdal, nechcem mať s nimi nič spoločné.“
Otec položil polená vedľa krbu a spýtal sa:
„S tvojou matkou nechceš mať nič spoločné?“
Divil sa sám sebe, prečo ešte neschmatol kôl a nepreklal jej ním srdce. Nikdy netvrdil, že bol bez viny, no nedokázal uveriť, že aj po tom všetkom, čo urobila, sa ešte opovážila prísť za ním.
,,Čo tu chceš?“ nenávistne sa jej opýtal a postavil sa na druhú stranu miestnosti, kde sa oprel o hranu stola a vzdorovito prekrížil ruky na hrudi.
Anya zavrela dvere a podišla do stredu miestnosti.
,,Prišla som ťa požiadať o pomoc.“
Privrel oči a uštipačne sa zasmial. ,,To nemyslíš vážne...“
Uprostred poslednej vojny ninjov, keď dennodenne padali stovky a stovky bojovníkov, ktorí bránili svoju krajinu a ktorí za ňu položili život, ako jeden z mála bol aj jeden život stvorený. Bezbranné dieťa, ktoré bolo napadnuté nepriateľskými ninjami, takmer zomrelo, no niekto ešte nechcel, aby toto dieťa opustilo svet. Jeho matka také šťastie ale nemala. Otec dieťaťa bojoval vo vojne a padol v nej ešte skôr, než sa toto dieťa narodilo.
Bezducho zazerala do stropu. Ruka jej ovísala cez okraj postele a perina ležala pohúžvaná niekde pod posteľou. Celú noc nespala. Nedokázala to. Príliš sa bála toho, čo uvidí, keď zavrie oči. Bála sa toho, koho uvidí.
Miestnosťou sa ozvalo zbesilé zvonenie. Sakurin budík, v poradí už štvrtý, sa začal divoko natriasať, akoby práve dostal epileptický záchvat.
Pálila ho tvár. Naslepo si po nej prešiel dlaňou a zotrel si z nej kvapôčky slaného potu. Potom spustil ruku a nechal ju voľne padnúť na zem k svojmu ležiacemu telu. Pootvoril ústa a hlasno sa nadýchol. Bolo mu teplo. Veľmi teplo. Cez zavreté viečka videl akúsi červenú žiaru. Nepatrila slnku. Nemohla mu patriť.
Aneb i ty můžeš rozhodnout, kam příběh povede...
Po temné lesní cestě pospíchaly dvě bizardní postavy. Rozjařený, majestátně vypadající muž, který poskakoval na svých sandálech geta v podivném tanečku až se mu bělostné kadeře málem zamotávaly do větví okolních stromů a menší chlapec, jenž naštvaně rázoval vpřed a snažil se budit dojem, že ten blázen k němu nepatří.
„Už toho nech, Ero-sennin, a utři si konečně ty sliny!“ Nevydržel to a obořil se na tanečníka.
Kapitola IV - Sněhurka, ekonom a bioložka
Klesl na kolena, aby ji mohl co nejjemněji obejmout. Něžně houpal bezvládné tělo v náručí, jako by ho chtěl ukonejšit. Překvapovalo ho, jak mohla žena její síly tak málo vážit. Byla jako pírko nebo letní vánek, ne, připadala mu lehounká jako sprška pouštního písku. Lehce se zachvěl a mechanicky vztáhl ruku, aby jí zcela bezmyšlenkovitě odtáhl krví zbarvený pramen vlasů z očí. Stále jakoby na něj hleděla a její skelný pohled ho mrazil v zátylku. Nenašel v sobě ale dostatek sil, aby jí víčka již nadobro zavřel. Odmítal uvěřit.
„Proč?… Proč se tohle musí dít jenom mě? Proč? Sakra, proč jste mě všichni opustili? Proč, byla ta pitomá válka?“ ptala se sama sebe mladá blonďatá dívka, která se v slzách krčila v rohu tmavé místnosti.
„Proč vás všechny zabili? Proč?… Proboha proč?“ zašeptala a najednou se jí před očima vynořila ta strašná vzpomínka.
už mně hrabe, zdá se mi!
No a co, chodit se tu nedá...
Muhaha eh ech tfuj!
...
To je hlína!"
Rozjařené Hidanovo oko se kutálelo pryč chodbičkou."Nesváděj toho krtka!" chechtal se levý mozkový lalok, jenž jako představitel logična poslední dobou...tvrdě spal. "Jak to víš, jak to víš!" Burácelo koketní centrum řeči. "Jinak byste po něm neházeli vočkem, mchecheche!"
„Je to na pytel, pánové...“ Všichni sebou škubli, ten hlas. Mrazivý, klidný... slušný?!?
„Nějaké nové zprávy?“ zeptal se Pein.
„Včera se Kiriyou vydala na cestu,“ odpověděl Zetsu. „Podle rychlosti, kterou se pohybuje, by se tam měla dostat tak do dvou dnů.“
„Je rychlá. Asi jí na tom Sasukem opravdu záleží!“ Pein se hrozivě zasmál, až všem tuhla krev v žilách.
Po tomto znamení se všichni Akatsuki začali stahovat. Během sekundy po nich nebylo ani vidu ani slechu. Kdyby tu po nich nezůstala taková spoušť, skoro by to vypadalo, že tu nikdo nebyl.
První se z šoku probrala Sakura. Začala se ohlížet kolem sebe. Potom jí padl pohled na nehybně ležící Tenten.
„Tenten!“ vykřikla a přiběhla k ní. Tenten však nejevila žádné známky života. Měla ošklivou ránu na noze, ale hlavně neuvěřitelné množství krve jí vytékalo z rány na břiše.
U tety Shizuko som strávila už tri dni. Vďaka nej som aspoň na chvíľu dokázala prestať myslieť na všetky ťažkosti a trápenia, ktoré mi plnili hlavu. Ona moju prítomnosť využívala tiež. Upratala som každý kúsok jej organizovaného neporiadku v dome. Vravela, že by som jej mala byť zaviazaná, pretože vodiť za nos môjho otca nie je nič jednoduché. Moji rodičia stále nevedeli, kde som a mňa to istým spôsobom uspokojovalo, ale na druhej strane aj trápilo.
Kouř stoupal k obloze. Malé a pokroucené proužky dýmu se vzájemně proplétaly, spojovaly a rozdělovaly, vznikaly a zanikaly. Zmizely a Shikamaru vypustil z úst další obláček. Nemohl si pomoct, ale nechtěl by vidět vé plíce. Třicet let nepřetržitého kouření totiž neudělá dobře nikomu. Kdyby chtěl, mohl by dávno být hokagem. Kdyby chtěl. On ale nechtěl. Možná by se cítil provinile, kdyby místo hokageho vyfoukl tomu malému usmrkanci Narutovi. Anebo na to byl moc líný. Těžko říct, sám nevěděl.
Pein měl klidný výraz ve tváři. To byl ten hlavní důvod, proč byli všichni ostatní tak nervózní. Sešli se zde, aby se dozvěděli, jaký další šílený plán Pein vymyslel. Čekali, kdy se konečně uráčí prolomit to tíživé ticho. Až konečně promluví.
"Osud se blíží."
Mračna byla černá, blesky se navzájem křížily a vytvářely prazvláštní mozaiky a kapky deště neustále dopadaly na zem, kde vytvářely zvětšující se kaluže. Téměř, jako by sám svět plakal. Jako by ronil slzy za všechno zlé, co ho ovládlo. Pomsta, smutek, smrt, zoufalství, strach... temné pocity provázely každého. I ti nejveselejší najednou měli pocit, že něco je špatně, že nic nebude jako dříve.
Celá třída se hlasitě zasmála, Narutovi se i přes tu všechnu únavu objevil usměv, to se ale nedalo říct o jeho učitelce. Tužku, kterou držela v ruce se zlomila. Sice byli na školách zakázané tělesné tresty, ona se odhodlala toto nařízení porušit. Napřáhla se a chystala se mu dát facku, on její ruky ale okamžitě zachytil. Celý třída na něj překvapeně pohlédla, nikdo se už netroufl zasmát. Každý si všimnul jak učitelčina ruka pomalu bělá.
