Horror

Hametsu se zastavila, pokynula obrům a ti bez okolků pustili obrovské bedny na zem. Při dopadu to hlasitě zadunělo i zarachotilo současně, zem se malinko otřásla. Ptáček na dívčině rameni se vyděšeně vznesl a rázem byl pryč. Zklamaně se za ním dívala, ovšem pak stočila svůj pohled na náklad. Pokrčila prsty a víka se odklopila. Poklekla, chvíli se v bednách přehrabovala, dokonce vyndala všechen obsah a hledala tajné škvíry. Žádné pilulky však nenašla.

Bojovala jsem docela dobře. Už jsem pět z nich sežehla a dalších pět odhodila pryč, ale i tak jich bylo moc. Ti další už totiž používali i nějaké techniky a tak jsem usoudila, že je na čase vzbudit Hidana. Přiskočila jsem k němu a jemně do něho strčila ocasem, ale to ho nevzbudilo. Tak jsem to zkusila znova silněji a furt nic. Tak jsem nakonec do něho prostě praštila a to už se vzbudil:
"Co to děláš??!!!! A proč jsi kur.a drak?!!!!"
"Hele sory, že tě ruším ze snění, ale nemohl bys mi pomoct?!!" řekla jsem a ukázala před sebe.

[b]Dřív jsem bývala celkem normální holka-ninja ze Skryté Listové. Bylo mi 16 let. Se svým životem jsem sice nebyla spokojená, ale znala jsem i ty, co se měli mnohem hůř. Jednoho večera se ze mě ale stalo něco jiného. K této příležitosti jsem zavraždila člověka a mého jediného žijícího příbuzného.

Šedovlasý se na dívku zahleděl. „A proč chceš tak najednou znát cestu?“
Pokrčila rameny a usmála se. „Abych si mohla aspoň představit, jak to bude vypadat. Chtěla jsem se tě zeptat už dřív, ale většinou jsi měl moc práce.“

Šli jsme celý den a celou noc. On se mnou neprohodil ani půl slova a mě to už začínalo štvát a tak jsem začala já:
"Ehm… promiň za to, že jsem ti urvala hlavu."
"Di do ha…lu!!!"
"Hele to není fér!!! Proč jsi tak hnusný?!!! Vždyť jsem se ti omluvila, ne?!!! A navíc teď jsme spolu v týmu!!! Ať se ti to líbí nebo ne!!! Takže znova. Ahoj já jsem Anaru a pocházím ze skryté v Horách a omlouvám se za všechno!!!"
"Já se s tebou bavit nechci!!!! Ty sku…ná stvůro!!!"
"Tak já jsem sku…ná stvůra, jo? A ty seš namyšlenej egoistickej de...il!!!!"

„Dneska to musí klapnout, víš, že je stále poblíž,‘‘ řekla, než zavřela dveře. Naruto se jen slabě pousmál a vydal se stejnou cestou, jakou sem přišel. Ještě před školou na něj čekal Sasuke. Snažil se vypadat co nejnormálněji, i když hlavou mu mířilo tolik otázek. Naruto mu pro změnu žádnou pozornost nevěnoval, obešel ho a vplul do školy.

Anjel pána

Když už bylo hotovo, zeptal se mě Deidara, co s tělem. Okamžik nato navrhl, že bychom jej měli vyhodit, což jsem rázně zamítla. „Nezkažené jídlo se přece nevyhazuje! To by bylo plýtvání...“
Po těch slovech výrazně zbledl. Sklonila jsem hlavu a spolkla smích.
„Ale... kam ho potom chceš dát? Vždyť takhle ti brzo shnije.“
„Zamysli se. Kam bych ho tak mohla dát, aby mi vydrželo na horší časy?“
Pozvedl obočí. Nechápal.
Pleskla jsem se do čela. „Přece lednice! Nebo aspoň mrazák...“

Píp...píp...píp...píp.........

Tříletá holčička se procházela se svými rodiči po parku...Všichni byli velice šťastni...
,,Mami koukni, to jsou nádherné květiny" řekla dívka se zařícíma očima ukazujíc někam stranou
,,To jsou, nepůjdeš nějaké natrhat?"
,,Můžu?"
,,Samozřejmě" usmála se žena na svou dceru
Dívka odběhla stranou a začala trhat rozkvetlé květiny rostoucí kousek od cesty...Za branami vesnice rostly krásné květiny, protože ve vesnici byli jen květiny, které se vypěstovaly...

Daken se k ní už už vrhl, ale kopie Hametsu byla rychlejší. Poklekla k ní, objala ji kolem ramen a podepřela ji. Při tom se jí spustily slzy, obličej se zkřivil bolestí. Sklonila k druhé dívce hlavu. A zničehonic spolu začaly sdílet myšlenky.
Bolí to... Bolí to tak moc... Asi to nezvládnu...
Já vím, taky to cítím. Je to nesnesitelné... Ale my to uděláme. Kvůli nim, kvůli sobě...
Ano, kvůli nim... Proto jsem tě -
Stvořila...
Musíme... musíme to dokázat!

Kamenné steny chrámu si šepkali o prítomnosti istej osoby. Osoba oblečená v čiernom rúchu s kapucňou tu trávila väčšinu času každého dňa a každý deň skončila s poranením. Kľačala pred sochou, ktorá stvárňovala akéhosi muža s prepichnutou hruďou a krvou potrieštenými rukami, oblečeného v rúchu. Človek pred ňou v dlaniach držal prívesok so zvláštnym symbolom – obrátený trojuholník v kruhu. Prosebne hľadel na kamennú tvár, ktorá vyzerala nahnevane.

[center][i]Jashin-sama, Pán môj,
hľa, tu pred Tebou na zemi
kľačí sluha Tvoj,

Spala jsem docela dobře a probudilo mě až tiché klepání na dveře. Otevřela jsem oči a řekla:
"Vstupte." dveře se otevřely a v nich stál ten blonďák Deidara a v ruce měl nějaký balíček:
"Dobré ráno. Jak ses vyspala?" ptal se.
"Jo dobře, díky za optání."
"Já jen promiň, že ruším. Jen ti tu nesu věci, které budeš nosit." řekl.
"Hm…jáke asi jsou? Typnu si. Černý plášť s temně rudými obláčky a sandály, že?"
"Jo! Uhodlas! Jo a ještě něco. Za půl hodiny máme schůzi v sále. Tak tam přijď ano?" řekl.

Celá ztuhlá jsem se jednou rukou držela kamenné stěny doslova zuby nehty a neodvážila se ani tiše dýchnout. Deidara přede mnou se naopak třásl a úplně hořel - ačkoliv jsem nevěděla, jestli to bylo kvůli našemu „překvapení“ nebo kvůli tomu, že jsem ho pevně objímala kolem pasu druhou rukou, aby nespadl dolů. Seděli jsme totiž na jeho velkém jílovém pavoukovi, který byl přilepený v jednom černém koutě obýváku, a úhel naklonění způsoboval, že blonďák nedokázal tak dobře udržet rovnováhu jako já.

Sasuke udiveně nadzvedl obočí a vydal se do své třídy. To, co se právě chystal jeho kamarád udělat, mu bylo celkem jedno. Ale jeho zvědavost byla mnohem větší; proto se plíživým krokem vydal po blonďákových stopách. Docela jej udivilo, že se vracel zpátky domů, ale těsně před ulicí, ve které bydleli, zabočil doleva. To už Sasuke dávno tušil, kam jeho cesta povede.

Dívka i mladík napjatě čekali, až kouř ustoupí. Oba se třásli nedočkavostí. Hametsu totiž toto Jutsu vynalezla během svých výzkumů. Z deseti pokusů se jí povedlo jen jedinkrát, ovšem ani tehdy to nebylo úplně ono. Teď to vypadalo stejně - výbuch, dým, čekání...
Když šedovlasá po chvíli matně zaregistrovala lidskou siluetu kousek před sebou, po páteři jí přejel mráz. Pár vteřin nato se rozestoupily i ty poslední zbytky kouře.

Po proměně na mě všichni civěli, ale mně to nevadilo. Naopak ten maník s tou kosou na chvilku "zkameněl" údivem a toho jsem využila. Rozeběhla jsem se na něho a z ruky mu vyrvala tu kosu, kterou jsem pak ve svých zubech překousla jako nějaký klacek. Jakmile se ten maník zpamatoval tak jediné co udělal, bylo to, že mi začal nadávat:
"Ty blbá ku…vo!!! Cos to udělala!!! Ta kosa byla od Jashina!!!!" řval.
"Já, nic. Nevím, kdo první do mě ten tvůj krám zapíchnul!!!" řekla jsem s menším úšklebkem.

Kiriyou stála na palouku. Lehký večerní větřík jí pročesával vlasy. Bílá záře měsíce jí osvětlovala obličej. V rukou držela papíry, které měla předat Sasukemu. Měla neutrální výraz ve tváři, avšak v očích se jí blýskalo. Rozhlédla se do dáli. Pod stromem tam ležela spící postava. Kiriyou váhala. Nevěděla, co by mu měla říct. Nevěděla, jak začít. Pak se pomalu vydala směrem k němu.

Do svého pokoje vtrhla jako velká voda. Uprostřed místnůstky se však prudce zastavila, až se jí vlasy rozevlály do všech stran. Chvíli jen stála a zuřivě oddechovala, v očích dosti polekaný výraz. Pak sebou trhla a začala rychle přecházet po pokoji. Okamžik nato dorazil Daken. Zastavil se ve dveřích a zmateně ji pozoroval. Hametsu si ho snad ani nevšimla. Zoufale se chytla za hlavu, se zaskučením si sedla na postel. Nastalo ticho.

Chvíli mi trvalo, než jsem si to všechno uvědomila. Na vteřinku mě zachvátila panika, ale obrnila jsem se a donutila se ke klidu. Rychle jsem se proměnila, plně zaklonila hlavu a novýma očima pak zhodnotila situaci. Od země mě oddělovalo pouhých pět metrů. Prudce jsem trhla celým svým tělem a převrátila se - o vteřinku později jsem dopadla nohama na zem, čelem ke vchodu do místnosti, načež jsem okamžitě vzhlédla.

Probudila jsem se s velkými bolestmi hlavy a s rozmazaným zrakem, ale za malou chvíli jsem viděla zase stejně dokonale. Rozhlédla jsem se a byla jsem v šoku. Už jsem nebyla v pokoji na ubytovně, nýbrž v nějakém jeskynním pokoji! Byla v něm jen postel, noční stolek a skříň, jo a navíc místo světel tu byly jen dvě slabě plápolající pochodně.