Stín v srdci 011-Konečně je konec

Možná je to naposledy, co se k němu tisknu, ale je načase jít dál. Povolila jsem stisk a otočila jsem se k němu zády. Nezastavil mě, nechal mě jít a za to jsem mu byla vděčná. Ještě naposledy jsem se otočila, jen abych znovu pohlédla do pokoje, kde to vše začalo, ale i skončilo.
Věděla jsem, že už se nikdy nevrátím, ale takhle to bylo správně. Uháněla jsem lesem, tentokrát už mě nevedly mé sny, tentokrát mě vedlo srdce. Ani nevím, jak dlouho jsem utíkala, jak dlouho jsem ji hledala, ale za tu cestu jsem měla možnost přemýšlet, zda už není pozdě. Roky jsem ji od té doby hledala, byla mi na dosah, ale znovu mi unikla. Snad nebude muset čekat dalších deset let?
Za roky jsem prohledala už spoustu míst, ale jako by přede mnou utíkali a já byla stále o krok pozadu, je na čase zrychlit.
Musela být živá, věřila jsem tomu. Tahle jediná věc mě ty dva roky, co jsem ji hledala, držela při životě a dodávala mi sílu jít dál. Možná už tentokrát se mi to povede.
Tma zahalila les, já však neměla strach, tma nebyla můj nepřítel, byla jen to, co mi znepříjemňovalo cestu. Každou chvíli jsem zavadila o malou větvičku nebo zakopla o pařez. Mohu s klidem říct, měla jsem toho plné zuby, ale nezastavila jsem se, protože jsme v nitru cítila, že jsem blízko. A měla jsem pravdu, přede mnou se tyčila ohromná budova. Nejspíš to kdysi byla továrna.
Seběhla jsem ke dveřím, které už dávno nedržely na pantech a jen byly opřeny o veřeje.
Uvnitř byla tma, zase! Bylo mi od začátku jasné, že se bude skrývat někde ve sklepeních jako krysa. Takhle by vzbuzoval pozornost.
Konečně jsem je našla, dveře, které mě zavedly až dolů, do sklepení. Tam už naštěstí nebyla vůbec tma. Chodbu osvětlovaly svícny a plápolající svíčkou. Ale vadil mi ten chlad. Vzbuzoval ve mně nepříjemný pocit až se mi ježily chloupky na zátylku.
Pokračovala jsem dál spletí chodeb, až jsme se dostala k těm posledním dveřím. Tam na mě ale čekaly stráže. Pousmála jsem se a vytáhla jsem katanu, kterou jsem kdysi dostala. Alespoň se můžu předtím procvičit.

Tmavovlasý muž uhodil dívenku. Její bezvládné tělo pokryté ranami dopadlo na zem. Neměla už sílu postavit se na vlastní nohy, jen těžce oddychovala s čekala, kdy přijde další rána.
„Snad jsi to dostatečně pochopila,‘‘ zlobil se muž a pozvedl ji za dlouhé vlasy ke svému obličeji, přitom se stále smál a sledoval, jak dívenka uniká jeho pohledu. Chytil ji za bradu a donutil pohlédnout mu do očí.
„Vždycky jsem s tebou jednal hezky, ale přestala jsi mě poslouchat a to já trestám,‘‘ řekl přísně a druhou volnou rukou sjel třepající se dívence k pasu a níž.
Dívka sebou cukla a zlostí mu plivla do tváře. Tentokrát se mu do očí podívala, vrhla na něj nenávistný pohled.
Muž se znovu usmál a setřel si obličej, pak s ní hodil na postel.
„No dobře, řekla sis o to,‘‘ usmál a nedočkavě si sundal plášť. Dívenka se strachy krčila v rohu postele, ale když se přiblížil a chytil ji za zápěstí, nebylo uniku.
„Tak a teď se trochu pobavím,‘‘ usmál se, ale jen na malý okamžik. Jakmile ucítil studený kov na svém hrdle, ani se nepohnul.
„Bavit se budu já,‘‘ řekla jsem odhodlaně a sledovala jsem, jak se pomalu otáčí, aby viděl útočníkovi do tváře. Pohlédl mi do tváře a zároveň si oddychl, posadil se nezávisle na tom, že mu pod krkem spočívala moje katana. Mírně jsem znervózněla, ale nenechala jsem se vyvést z míry, přesně jak chtěl.
„Ale, ale... to, že ses dostala přes stráže neznamená, že máš vyhráno. Já se nenechám porazit někým, jako jsi ty,‘‘ řekl s posměškem a jedním prstem odrazil mou katanu od svého krku. Počítala jsem s tím, už jednou jsem s ním bojovala a věděla jsem, čeho je schopný. Tentokrát jsem se pojistila.
Vytáhla jsem z pouzdra další katanu a hodila jsem ji do rukou mé dcery. Jako by mi četla myšlenky a stejně jako já mu ji přiložila pod krkem, já udělala to samé. Vyvedlo ho to z míry, věděl, že stačí jen pohyb a zemře, ale to jsme věděli všichni.
„Ne, tentokrát neutečeš!‘‘ řekla jsem vítězně a zryla jsem katanu do jeho krku, stejně jako ona.
Z hrdla se začala valit krev, svalil se na zem a pohrdavě na mě pohlédl. Usmála jsem se. Byl to nádherný pocit sledovat, jak pomalu krvácí. Chtěla jsem vždycky, aby trpěl. Tuhle chvíli jsem vychutnávala.
Moje dcera mi ji zkazila, když mu zasadila poslední ránu. Ale stejně jako on spadla na zem. Schoulila se do klubíčka a rozbrečela se. Nemohla jsem jí to zazlívat. Udělala, co musela. Sehnula jsem se k ní a objala jsem ji.
„Bude to dobré, už je konec,‘‘ pošeptala jsem jí a konejšivě jsem ji pohladila dlouhých vlasech. Začala se uklidňoval, ale moji náruč opustit nemohla.
„Pojď, musíme odsud zmizet,‘‘ řekla jsem vážně a přerušila jsem objetí, ona se však ani nehnula.
„Ještě musíme někoho zachránit,‘‘ řekla tiše a popadla mě za ruku. Táhla mě někam bludištěm chodeb, až k ohromným dveřím, zamknutými obřími řetězy.
„Musíme ji odtam dostat,‘‘ řekla a začala klíčem, který vytáhla z kapsy odemykat jeden zámek za druhým. Jen jsem ji sledovala, věřila jsem, že to co dělá, je správné. Ale před těmi dveřmi jsem se cítila nejistá. Kdo ví, co za nimi bylo, když byla tak zamčené.
„Kdo za nimi je?‘‘ ptala jsem se, když se dostala k poslednímu zámku.
„Nevím, kdo to je, ale je nám podobná,‘‘ řekla a odemkla poslední zámek. Řetězy s rachotem dopadly na zem. Zapřela se o obrovské dveře a pomalu je otevřela. Vevnitř byla tma a nepříjemné vlhko. Vstoupila jsem jako první, nechtěla jsem, aby to co je unitř ublížilo jí. Ale předběhla mě se zapálenou svící a uháněla dál.
Rozběhla jsem se za ní. Ale začala se mi pomalu ztrácet. Nakonec se zastavila. Zastavila se před něčím, co jsem nedokázala popsat. Vypadal jak moje matka, ale ta chapadla mě zastrašila.
Má dcera se u ní zastavila a pošeptala jí něco. Pomohla jí ztěžka na nohy a vydala se zpět k východu. Uháněla jsem za ní, ale u dveří vedoucích ven jsem se zastavila. Přiložila jsem svíčku k dřevěným trámům a nechala jsem celou budovu shořet. Aby konečně všechno tohle skončilo.