Děti noci 011-Obraz, který nemohu vymazat z paměti

„Teď se trochu pobavím!‘‘ řekl s úsměvem na rtech a popadl Hinata za paži. Přitáhl si ji k sobě a pohladil ji po vystrašené tváři, přitom ji druhou rukou přejížděl přes pas. Hinata se odporem otřásla a snažila se od něj dostat, co nejdále. Když si o tom pokusila nepříjemně ji zmáčkl zápěstí. Bolestně sykla a svůj pohled odvrátila od něj, nedokázala se mu podívat ani do očí.
„Divil jsem se, že jsi tak dlouho dokázal jen tak být vedle ní, bez jakéhokoli kontaktu. Vždyť je tak sladká,‘‘ usmál se znovu ji pohladil, tentokrát po odhaleném krku.
Sasuke pozvedl hlavu. Naprosto pohltila bezmoc, pomalu začal ztrácet naději, ale nechtěl se vzdát.
„Promiň Sasuke, ale tahle je moje,‘‘ zavolal na něj a znovu se vrátil ke své oběti.
Zaměřil se na její krk, moc po ni toužil, chtěl to udělat pomalu, aby trpěla, oba dva. Pohladil ji po něm a pomalu se k ni přitiskl rty.
„Uvidíme se v pekle,‘‘ pošeptal nakonec a pomalu zakousl. Sasuke vše bezmocně sledoval. Vybavil se mu jeden obrázek, který mu jako jediný zůstal v paměti, obrázek jeho matky, mrtvé…

Třiadvacátý červenec rok 1755
„Jsi tak krásný,‘‘ usmála se tmavovlasá žena a pohladila malého chlapečka po tváři. Chlapeček otevřel oči a začal ke své matce natahovat ručičky. Znovu se usmála a uvelebila se na polštáři.
Stále byla unavená, ale nechtěla odpočívat, nemohla se odtrhnout od té nádhery, která ji spočívala v náruči.
Pohlédla z okna, když na něj začala bubnovat kapičky vody a pokoj se rozzářil každým úderem blesku.
Chlapeček se rozplakal, žena ho ihned začala utišovat. Jak ale sílil zvuk hromu sílil i jeho pláč. Žena začala být bezmocná, co když ji teď někdo najde. Chovala sebe i dítě od peřinu, aby ani jeden neviděli, co se venku dělo.
Dveře od pokoje se pomalu otevřeli, žena zbystřila a víc k sobě přitáhla brečícího chlapečka. Pomalu přestal, jakmile ucítil teplo, které sálalo z matky. Zachytil látku jejího oděvu a zavřel oči, stejně jako ona.
Ozvali se kroku, pomalu blížící se k posteli. Žena víc zavřela oči a přitiskla k sobě ještě víc malého chlapečka.
Bála se o něj, jeho život měl pro ni větší cenu.
Kroky se zastavila u postele, žena ani nedýchala, modlila se jen aby to měla za sebou. Chlapeček ucítil ten chlad, co sálal z neznámého stojícího u postele. Rozplakal se víc stiskl látku matčina oděvu. Měl strach, ale věděl, že ho ona ochrání.
„Neschovávej ho přede mnou,‘‘ zavrčel neznámí a z táhl z ženy peřinu. 6ena se posadila a přitiskla se ke zdi s dítětem v náruči. Chlapeček začal víc plakat, když znovu zahlédl blesky osvětlující místnost a tajemného neznámého.
„Dej mi ho, nebo to udělám sám,‘‘ zavrčel znovu na natáhl k bílou dlaň. Žena zakroutila hlavou se slzami, které ji stékali po tváři.
„Tak dobře jak si přeješ,‘‘ usmál se. Žena se začala třepat a couvat z postele k rohu zdi, kde zůstala v pasti. Neznámí se blížil, čím byl blíž, tím víc se třásla.
„Vezmi si mě a ho nech žít,‘‘ řekla do ticha. A dítě schoval za sebe. Neznámí si stála za svým a stále se blížil.
„Prosím, nech ho žít a vezmi si mě, můžeš si se mnou dělat co chceš,‘‘ řekla rozhodně a postavila se proti němu. Byl o hlavu vyšší a mnohem silnější, žena však byla odhodlaná obětovat se pro něj.
„Prosím..‘‘ řekla tiše a jedním okem stále sledovala chlapečka v rohu. Neznámí se usmál a vrazil ji facku. Žena spadla na zem, těsně vedle klapečka. Z posledních sil jej vzala do náruče a přitiskla se do rohu místnosti.
Chlapeček stále plakal, i když znovu u cítil teplo své matky. Cítil také její strach a bezmoc, ta ho děsila víc než blesky.
„Prosím… vezmi si mě,‘‘ prosila dál, ale nezmámí se ji vysmál.Klekl si vedle ni a popadl ji za bradu. Pohlédl ji do očí s znovu se nepříjemně usmál.
„A co mi zabrání, abych si ho nevzal, když tě zabiju, ni mi nezabrání vzít si i jeho,‘‘ řekl a snažil se nahlédnou do brečícího uzlíku, ženu mu však znepříjemňovala výhled.
Chytil ženu pod krkem a přitáhl si ji k sobě, on upustila dítě pohlédla mu do narudlých očí.
Zavřela je, aby nemusela jeho pohled snášet. Neznámí se usmál a přejel ji po krku. Přitiskl se k nim rty a pomalu e zakousl. Žena nevydala ani hlásku za tu chvíli, co ji zbavoval veškerého života. Dívala se na chlapečka, který vše sledoval vystrašeným pohledem, nevydal ani hlásku jen bezduše sledoval jak mrtvé tělo matky padá vedle něj. Chvíli si myslela, že je to jen hra, že zas otevře oči a pohladí ho po tváři. Vezme ho do náruče a přitiskne ho k sobě. To e však nestalo, jediné, co viděl bylo její mrtvé tělo se slabým úsměvem na tváři. I když byl jen pouhé dítě, tenhle pohled se mu vryl do paměti navždy.
„Teď si na řadě ty,‘‘ řekl a pozvedl chlapečka do výše svých očí. Chlapeček si ho začal zvědavě prohlížet, zatím ještě nechápal, že tento muž připravil jeho matku o život. Pro něj to by jen neznámí. Ručičkami začal zvědavě šahat kolem sebe, až muži sundal kápi z obličeji. Jakmile zahlédl jeho tvář usál se a zachytil ho za světlé vlasy.
Muž se usmál, byl mnohem zvídavější než ty ostatní děti a neměl vůbec strach.
„Nechám si tě, prozatím,‘‘ řekl a schoval dítě pod plášť.

Tohle vypadalo stejně, Hinatu pomalu opouštěl život a on musel znovu sledovat jak její tělo padá na zem. Jako by se v tenhle okamžik v něj znovu probudili dlouho ztracené city. Po tvářích mu začali stékat slzy. Pomalu se připlazil k jejímu tělo a zatřásl s ní.
Ani ona neotevřela oči, jen se na její tváři objevil usměv.
„Věděl jsem to, stále jsi člověk. Musel b ses tak narodit abys byl bezcitný,‘‘ řekl Naruto a sehnul se k nim dvou.
„Proč?! Proč jsi mi to udělal, proč, měl jsi mě raději zabít!‘‘ zakřičel na ni se slzami v očích.
Naruto sklopil hlavu a zadíval se do země.
„Nedokázal jsem to, nedokázal,‘‘ řekl tiše.