Dobro a zlo 04 - Ironie života

Začala ho líbat, jí ani nevadila ta hnusná pachuť v jeho ústech ani to, že nedělá skoro nic. Jenže to netrvalo dlouho. Pochvíli jejího snažení se připojil i on. Nejdříve asi nevěděl, co má dělat, ale pak jí jemně vzal a položil na postel.
Podsunula pod ním nohu, aby jí to bylo pohodlnější a ruce si opřela o jeho záda. On se začal přidržovat levou rukou o postel a pravou jí pomalu sjížděl od krku, přes bok až k hýždím.
Oba chtěli zřejmě i něco víc, ale najednou někdo zaklepal na dveře. Lekli se, Chouji zvednul hlavu a podíval se na dveře, zatím co Jigoku z něj téměř bleskově sundala ruce a podepřela se na loktech. A pak cvakla klika a dveře se otevřely.

Kiba, stojící ve dveřích zrudnul, zamumlal něco, co znělo jako omluva a vypařil se. Až po několika chvílích se Jigoku a Chouji vzpamatovali. A protože trapná chvíle nutí lidi k trapným činům, musel někdo z nich něco udělat.
První se vzpamatovala Jigoku. „Promiň, ale musím si ještě něco zařídit,“ řekla rychle a vyskočila oknem.
Jak dopadla na zem, nasadila to nejrychlejší tempo a běžela někam pryč.
„Bože… tak tohle bylo asi to nejtrapnější, co se mi kdy stalo,“ pomyslela si a po nějaké chvíli se zastavila. Doběhla na nějaký menší palouček uprostřed lesa. Zvedla hlavu a zadívala se na oblohu, na které zářily první hvězdy. Smutně jí zase sklonila a rozhlédla se kolem. Kromě ptáků pějících svou večerní píseň a cvrkání cvrčků byl všude klid. Na nic tedy nečekala a lehla si na svěží letní trávu. Chvíli jen tak ležela a dívala se na hvězdy, ale pak usnula.

„Jigoku… Jigoku…!“ ozval se líbezný ženský hlas.
Jmenovaná otevřela oči a vyskočila ze země. „Mami?! Jsi to ty?“ zašeptala do tmy a začala se kolem sebe zmateně rozhlížet.
I přes svůj vynikající zrak ale nic neviděla, proto se rozhodla, že se vrátí zpět do Konohy.

Po několika týdnech co na ní Chouji neměl tolik času, se začala chovat divně. Zatímco on byl senseiem týmu 16, ona se jen tak nudila nebo občas dostala nějakou misi typu B. Začalo jí to už opravdu nudit a tak se jednoho dne rozhodla, trochu se rozveselit a dát si nějakou tu lahvinku. Zasedla za bar, objednala si láhev saké a znuděně upíjela. Po nějaké době si objednala i druhou…

Sakra Jigoku… kde můžeš být, pomyslel si Chouji.
„Ahoj Chouji… co děláš?!“ potkal ho Shikamaru.
„Čau… Hledám Jigoku, neviděl jsi ji?“
Shikamaru se podrbal na zátylku. „Doma není?“ zeptal se.
„Ne.“ Zakroutil hlavou.
„No… abych ti řekl pravdu, včera se pěkně ztřískala… ale horší je, že na to nebyla sama…,“
„Cože? Jak ztřískala… a jak že na to nebyla sama,“ nechápal to.
„Včera večer se společně s Kibou opili… no vyváděli různý věci… a pak společně i s Akamarem zmizeli… takže… zkus to v nemocnici… nebo… u Kiby doma,“
Chouji na nic nečekal, pozdravil a vydal se hned ke Kibovi. Když doběhl k jeho domu, dvakrát silně zabouchal na dveře, ale nikdo se neozýval. Proto si otevřel sám, a jakmile našel Kibovu ložnici a stoupnul si mezi dveře, čekal ho šok.

„J-J-Jigoku?!“ zašeptal nevěřícně.
Jmenovaná pomalu otevřela oči a podívala se na kluka ležícího vedle sebe. Mírně se pousmála a oči znovu zavřela. Jenže pak jí to došlo. Vytřeštila na spícího Kibu oči, okamžitě si sedla, přitáhla si deku až ke krku a začala hystericky ječet. To ho samozřejmě hned probudilo, a když viděl nahou Jigoku a navíc ve své posteli, její reakci pohotově zopakoval.

Až teprve potom si oba všimli ve dveřích stojícího Choujiho, který nevěřícně kroutil hlavou.
„Chouji! C-co tad- Ne čekej, já ti to vysvětlím!“ zakřičela Jigoku, omotala se dekou a vyrazila za utíkajícím Choujim.
On se zastavil až na ulici. Zrychleně dýchal a prudce se na ní otočil. „Ty… ty… jak jsi mohla!“ zakřičel.
Lidé stojící i jdoucí okolo se na ně otočili
„Já… já ale nevím, co se stalo… Byla jsem opilá… já –“
„Ty svoje výmluvy si nech!“ znovu zakřičel a skokem byl pryč.
Jigoku zoufale zakřičela jeho jméno, ale pak jen smutně sklopila hlavu.
„Na co sakra čumíte!“ zakřičela na lidi okolo sebe a vrátila se do Kibova domu.

Prošla dlouhou chodbou až do jeho ložnice, sesbírala svoje oblečení, vešla do koupelny a oblékla se. Pak šla do kuchyně, kde seděl Kiba. Ona však zůstala stát ve dveřích.
„Promiň… omlouvám se…,“ řekla sklesle.
Pokýval hlavou.
„Musím už jít,“ pokračovala.
Znovu jen kývl.
Obrátila se tedy a chystala se jít, když jí zastavil jeho hlas.
„Nevíš, kde je Akamaru?“ zeptal se.
Podívala se na něj takovým pohledem. „Ne,“ odpověděla a rozešla se.

Vyšla z jeho domu a zamířila si to k Hokagemu. Vzpomněla si totiž na jednu misi, co dnes měla dostat. Šla asi pět minut k budově ohrazené plotem, vyšla schody, prošla dlouhou chodbou, zaklepala na dveře a vešla dovnitř.
„Á Jigoku… dost ses zpozdila…,“ řekl a odtrhl hlavu od nějakých papírů.
Došla k jeho stolu. „Ano… moc se omlouvám Naruto-sama,“
„Ale když tak vidím tvůj stav, je mi jasné, že takhle nikam jít nemůžeš… Co jste to proboha s Kibou včera dělali…,“
„No… já ani vlastně nevím… nepamatuji si to,“ podívala se do země.
„Určitě to ale bylo něco hodně příjemnýho…,“ zasnil se Naruto, ale pak okamžitě sklapnul, když uviděl její výraz.