Děti noci 012-Otec

Třiadvacátý červenec rok 1756
Byl už to rok, co opustil tu chatrč s malým brečícím uzlíkem. Teď ten malý uzlík seděl na posteli a sledoval svého opatrovatele jak spokojeně odpočívá v posteli. Byl den a on stále spal, kde byl v noci to chlapeček nevěděl. I když ho pláčem volal, nikdy nepřišel. Už naučil bez něj moc přečkat, ale přes den se nudil.
Začal mu po obličeji šmatrat ručičkami a tahat ho za vlasy. Muž se probudil, ale oči nechal zavřené, jen ho naslepo odháněl rukama. Chlapeček to bral jako hru a nedal se jen tak odehnat.
Muž přeci jen otevřel oči a posadil se.
„Tohle mi nesmíš dělat, rozumíš,‘‘ řekl, ale pak si uvědomil ,že mu vlastně vůbec nerozumí, místo toho jen nasadil roztomilou tvář a začal k muži natahoval ručičky.
„Ne, tohle ne. Nebudu tě chovat nejsem tvoje matka ani otec. Musíš to vydržet,‘‘ řekl a otočil se k němu zády. Znovu se snažil usnout, ale chlapeček k se k němu připlazil po čtyřech a znovu ho začal tahat za světlé vlasy.
Muž se znovu ohnal rukou, ale tentokrát trefil chlapečka do tváře. To, co udělal si uvědomil ž když se chlapeček rozplakal. Posadil se a otočil se k němu.
„Promiň to jsem nechtěl,‘‘ řek, ale neuvědomoval si, že těmihle slovy jeho pláč neutiší. Když už nevěděl co děla, vzal ho do náruče. Pláč slábl až nakonec přestal. Chlapeček si položil ruce na jeho ramena a začal klidě oddychovat. Po chvilce si začal něco brblat miminkovskou řečí. Muž se slabě usmál a chlapečka k sobě víc natiskl.
Pomalu v něj začal probouzet vzpomínky, ale ta doba už byla dávno pryč. A nechtěl si tento nádherný pocit zkazit.
„Tak dobře budu si s budu hrát.‘‘

„Proč..?‘‘ říkal stále dokola a sledoval mrtvé tělo tmavovlasé dívenky, přitom mu stále stékali po tvářích slzy.
Pohlédl na Naruta stojícího předním. Tentokrát už neplakal, pohlédl na něj s největším pohrdáním.
„Dělal jsem to pro tvé dobro,‘‘ řekl Naruto a sklopil hlavu dolů, nemohl se dívat na jeho vyčítavý pohled. Dál už ten tlak snášet nemohl.
„Ty si myslíš, že máš těžký život, ale pro tvou matku by si přišli jiní a mučili by ji a tebe by zabili taky,‘‘ dodal nakonec a soucitně mu pohlédl do tváře. Pro Sasukeho to byla rázný čistého nebe, ten pohled na něj nikdy neviděl. Jako by se na něj díval jiný člověk.
„A to ti mám jako děkovat,‘‘ řekl pohrdavě. Naruto si oddychl, bylo to mnohem těžší než si myslel.
„Víš já už si nechci dál hrát na malého kluka, tyhle dobu už mám za sebou, hrál jsem si na to jen abych nevyvolal podezření. Nejsem takový jakého mě znáš. Já nejsem dítě,‘‘ pověděl mu a postavil. Sasuke stále hleděl do země. Teď byl ale mnohem překvapenější než předtím.
Nikdy za celou tu dobu ho nenapadlo přemýšlet o něm jako o dospělém člověku. Stále v něm viděl jako ostatní šestnáctiletého kluka. Ale teď to bylo jiné, choval se jinak, přemýšlel jinak. Cítil k němu zvláštní podřadnost, jako dítě k dospělému. Cítil si i trochu hloupě a dětinsky.
„neboj není mrtvá, jen potřebuji aby to tak vypadalo, odnesu ji na bezpečné místo,‘‘ řekl tiše a zval do náruče bezvládné tělo dívenky.
Sasuke zůstal v ohromení. Je živá, takže to byla jen hra? Otázky tohohle typu mu prolétávali hlavou a hledali odpověď.
„A za tu ruku se omlouvám,‘‘ dodal a pomohl mu na nohy.
Sasuke stále okolí moc nevnímal jen ho mlčky sledoval. Stále ho zahaloval ten zvláštní pocit sálající zněj. Byl tak jiný, ale právě takového si ho pamatoval z útlého dětství. Teď byl pro něj spíš otec než kamarád.

Dvacátý únor rok 1756
Déšť bubnoval na okapy. V pokoji byla zapálená jen jediná svíčka, který byla dostatečné daleko od postele, aby se k ní pro jistou chlapeček nedostal a nepopálil se. Ten měl jiné záležitosti než zkoumat plápolající svíčku.Jeho spící opatrovatel byl mnohem zajímavější. I když ho neustále tahal za vlasy a dožadoval se pozornosti, muž ležící vedle něj nejevil známky pozornosti. Jak by ne, vrátil se k ránu, sotva se doplazil do postele a ihned usnul.
„Ty si nedáš pokoj,‘‘ řekl tiše spící muž a otevřel ospalé oči. Chlapeček jakmile zaslechl jeho hlas usmál se a pustil chomáč jeho vlasů, které už stihl zamotat a oslintat. Posunul se k němu a začal mu malinkými ručičkami jezdit po obličeji. Muž se usmál a pohladil ho po tváři.
„Nikdy mě nenapadlo, že mě tenhle nádherný obličejíček odzbrojí,‘‘ řekl tiše a slabě se usmál. Chlapeček si přestal povídat, dlouze zívl a uvelebil se v jeho náruči.
Nikdy předtím to nedělal, vždycky spal na druhé konci postele, ale teď jako by mu chyběla mateřská láska.
„Já vím, taky se mi stíská.‘‘