Horror

Probudily mě zvláštní zvuky, takové chrčení či co. Zvedla jsem se z postele, rychle na sebe navlékla nějaký oblečení a vyběhla ven. Téměř okamžitě jsem zjistila, co ten zvuk dělá, byli to dva ehm….vlkoještěři?

Počasí bylo slunné, všude se to hemžilo životem. Ptáčci nám zpívali na cestu, překrásní motýlci kolem nás poletovali, prostě nádhera, jediný, kdo to kazil, byl bratr.
"Bratře, usměj se trochu, vždyť je tak krásně."
"Nech mě...." přidal do kroku.
"Co je sním?"
"Ou, Eleasi? No víš, on byl vždycky takový ehm... pesimistický, jen párkrát jsem zažila, že by se usmál nebo byl veselý."
"Aha, tak to je špatné."
"Je, taky mě to někdy pěkně štve, ale nedávám to najevo. Co Jednorožci a ostatní? Držíte se tak vzadu."

Shiori už ďalej nemohla čakať. Bez slov vstala a rozbehla sa von z nemocničnej izby, kde do jej uší doľahol Tsunadin krik. Bielovláska vedela, že Tsunade pozná celú nemocnicu ako vlastné topánky. Tu sa neskryje. Musí niečo vymyslieť...
“Shiori!“ Godaime neváhala a vyštartovala za ňou. Zmetená Sakura ostala stáť na mieste a nechápavo klipkala očami.
„Čo to malo byť?“ Nič menej, odložila obväzy a nasledovala Hokage.

Seděla jsem v té zasedačce snad půl dne, přemýšlela jsem. Mou pozornost upoutal až velký hluk v obýváku. Hbitě jsem se zvedla ze židle a šla do oné místnosti, když jsem otevřela těžké dveře, málem jsem schytala ránu od rukojeti Hidanovi kosy.
"Co to děláš!!!!!!!"
"Co bych dělal?! Ten ...,....,.....,.... zpochybňoval mého boha!!!"
"Ale to ještě není důvod k tomu, aby ses snažil udělat ze Zetsua salát!"
"Díky Šéfe."
"A ty toho už taky nech, si myslíš, že když jsi nějákej .....,....,.... drak, tak že seš něco víc?"

Nebyla to normální svatba. Spíš jakýsi rituál, ale Tyrosi říkal, že to musí být. Takže teď jsem byla něco jako alpha žena.
Být manželkou vůdce vesnice byla pocta. Nejenom, že jsem se teď mohla plést do jeho věcí, ale i jsem si získala respekt ostatních.
Měla jsem ale i povinnosti. Musela, prostě MUSELA jsem mu porodit syna. Syna, aby jeho místo převzal. Po necelém roce se mi místo jeho manželky začalo zajídat. Nejenom, že jsem nesměla s ostatními bránit vesnici, ale už jsem se ani nesměla podílet na jejím vedení.

„Kdo jsem? Tak tohle je teda úroveň, ani vlastní dceru nepozná.“
„Vlastní dceru?“ ještě jednou ji sjel zkoumavým pohledem, zastavil se u očí, ta krvavá barva mu něco připomněla.
„Jo vlastní dceru, jmenuji se Naku, jsem dcera Nikko a tebe, Haragasi.“
„Ty jsi dcera Nikko? Tebe jako dceru neuznám, jsi nečistá.“
„Tak nečistá jo? Chceš to vidět?“
„S potěšením.“

Ticho přerušovala jen suť valící se z díry ve skále. Tělo se však už nepohnulo. Hametsu čekala, až usedne prach, ale sotva se tak stalo, vystřelil proti ní předlouhý slizký jazyk. Po dalším mrknutí ovšem uviděla Dakena stojícího před ní, jak jazyk omotaný kolem paží pevně svíral a drtil v obrovských dlaních. V tom okamžiku ji polilo horko. Zahleděla se do díry, v níž spatřila pár žlutých očí. Nebezpečí z nich přímo sálalo.

Hinata polekaně nadskočila a co nejrychleji seběhla ke schodišti. Její rodiče si právě sundávali kabáty a potěšeně se usmívali. Bylo přeci příjemné být znovu doma. Hinata se kousla do rtu. Podle plánu se měli vrátit až za dva dny.
„Jak si se měla?‘‘ optala se matka a jemně ji objala. Hinata se snažila zachovat klidnou a usměvavou tvář. Modlila se jen, aby Sasuke zůstal nadále v koupelně. Mohl by z toho být hodně velký problém.

Čekala jsem v tom pokoji snad půl století, mezitím jsem si alespoň mohla sbalit těch pár věcí, co jsem tady měla. Přesněji řečeno byl to starší černý plášť, sukně, triko, kalhoty, nátělník, spodní prádlo, ponožky, sandály kartáč, dárky od strýčků, kunaie, schurikeny, fotka mámy a plášť Akatsuki. Naštěstí jsem od strejdy Deidary dostala na vánoce empétrojku, takže to tady v tom zatuchlém sídle nebylo tak hrozné. Když konečně můj milovaný "papá" přišel, tak naštvaně spustil:
"Ten ....,.....,.....,.... Šéf!!!"
"Co se stalo?"

"Banken, to jsem ještě já, víš, co mě napadlo?"
"Ne netuším a musíš mě furt otravovat?"
"Ou sory, ale myslíš, že bysme se mohly nějak domluvit a já bych tě používala jako obranu?"
"Teď tě nechápu."
"No ta koukej, třeba když by mě někdo napadl, tak bych se nějak proměnila a ty bys je zabila a nažrala by ses z nich, a když by byl Úplněk, tak by ses pokusila zabít co nejmíň lidí a tak."
"Hm...to s tím prvním nezní tak špatně. Stejně jsem furt tady a tvoje srdce už se mi zajedlo, ale s tím "pokus se zabít co nejmíň lidí" se mi nějak nezdá."

Probudila jsem se asi kolem čtvrté hodiny ráno, chtěla jsem si prohlédnout Konohu ještě před tím, než se ostatní obyvatelé probudí. Byla vážně krásná, stejně jako Suna a ty okolní lesy mě uchvátily. Do jednoho z nich jsem zavítala, všichni obyvatelé tohoto lesa se kolem mě zběhli a poklonili se mi, trochu mě to udivilo, teda vždy se kolem mě chovala zvířata klidně, ale až tak. Najednou jsem za jedním stromem zahlédla vysokou postavu, ihned jsem k ní zamířila. Přišla jsem k ní a milým hlasem promluvila.
"Ahoj, proč se tu schováváš?"

Už ďalej nevládala zadržiavať dych. V zúfalom pohľade na vodnú hladinu nad sebou, vypustila posledné bublinky vzduchu zo svojich pľúc, ktoré si hľadali cestičku skrz jej dlhé, biele vlasy. Prúd horskej rieky sa s ňou pohrával ako s handrovou bábikou. Prevracal ju, udieral, ohlušoval dunením neďalekého vodopádu, ale v žiadnom prípade ju nemienil pustiť. Je to tak. Zomrie tu, ďaleko od domova, kde jej nikto nepomôže. Tam, kde jej mŕtve telo len sťažka niekto nájde.

Probudilo mě tiché šuškání za dveřmi, potichu jsem se zvedla z postele a přistoupila ke dveřím, chytila za kliku a prudce je otevřela. Přede mnou se rozplácli Zetsu a Deidara jak dlouzí tak širocí.
"Copak, copak, to vás maminka neučila, že tohle se nedělá?"
"Š-Šéfe, my jsme vás nechtěli budit, ale máme špatnou a dobrou zprávu, kterou chcete..."
"Špatnou."
"Aha, takže Konoha o nás ví a vyslala špehy, aby o nás něco zjistila."
"A ta dobrá?"
"Už jsou ve skryté v Horách."

Kluci okamžitě zmizeli a já aspoň pohledem propalovala a vyceněnýma zubama ho varovala před dalším přiblíženým.
„Zabilas mi bratra!“ řekl nenávistně.
Ach jo… jako by nestačilo to, co se mi stalo… on mě tady ještě otravuje s nějakym bratrem! pomyslela jsem si.
„Já ne… to tvůj Hokage…“ řekla jsem mu řečí svého druhu.
„Já bych teda neřek…“ řekl naoko klidně.
On mi rozumí? divila jsem se v duchu.
„A co s tím hodláš udělat?“ pokračovala jsem pochvíli.

Úvod: V jedné nejmenované vesnici v zemi Ohně žil kdysi klan Naroda. Klan vlkodlaků. Jeho členkou byla i sestřenice muže, který celý klan i vesnici vedl. Ta žena, Naroda Nikko se na jedné misi zamilovala do zvláštního cizince. Po úspěšném splnění mise spolu prožili vášnivou noc, ale muž ráno zmizel. Nikko se vrátila do vesnice a tam se jí narodila dcera – Naku. O jejích pochybných genech se dlouho nevědělo, ale jakmile se přišlo na to, že je drak, všichni ji začali nenávidět.

„Zrůdo!“
„Táhni, démone! Nikdo tě tady nechce! Odejdi!“

Přesně si pamatuji den, kdy jsem ji potkal. Je to už mnoho let, ale vzpomínka na to, kdy se přede mnou objevila jako zvláštní závan blízkosti, stále neumírá a zůstává žhavá jako rozpálené železo. Ten den, kdy jsem si myslel, že už se nic zlého nemůže stát. Ten den, kdy jsem opravdu poprvé pocítil, že nejsem sám!

Jak jí předtím řekla kopie, cestou narazili na poměrně dost samurajů. Všichni byli v plné zbroji, zřejmě už dostali zprávu o tom, co se stalo u hraniční brány. Navíc, dva giganti s obřími bednami na zádech řítící se dříve poklidnou zasněženou krajinou - která se teď pod nimi otřásala a pukala - rozhodně nevypadali jako turisté. Ale i když byli připraveni sebevíc, na ně byli krátcí. Většina z nich jim musela uhnout z cesty, pokud nechtěli být doslova zašlápnuti. Ti odvážnější zkusili útok ze strany nebo shora.

Když jsme se vrátili ze skryté v Oblacích, v sídle ještě nikdo nebyl. Pomalým krokem jsme šli ruku v ruce do našeho pokoje. Když jsme vešli do pokoje, Hidan si s předtuchou sedl na postel a čekal, já jsem mezitím zamířila do koupelny. Po chvíli, jsem vyšla z koupelny, mé dlouhé vlasy mi splývaly kolem obličeje, měla jsem na sobě krátkou noční košilku, která byla celá průsvitná. Hidan se na mě podíval zkoumavým pohledem.
"Vau, bez pláště vypadáš úplně jinak!"
"Jak jinak?"
"No… božsky?!!!!!"
"Ou..díky." červenala jsem se.

Lesem jsme šli... asi dlouho. Vlastně jsem neměla nejmenší ponětí, nevnímala jsem nic než prostředí kolem sebe. Prohlížela jsem si stromy, jejichž jména jsem ani neznala, poslouchala zpěv ptáků, dýchala čistý vzduch. Všechno ostatní šlo mimo mě. Když se mě Deidara na něco zeptal, jen jsem zamručela a nevšímala si ho. Asi jsem ho tím trochu ranila, ale v té chvíli mi to bylo docela jedno. Kakuzu už neřekl ani slovo. Zato Ulízanec pořád něco omílal.

[center]Litovala toho,
i když prý neměla emoce.
Bylo to sice pro vyšší dobro,