Horror

Probudil mě každoranní vzruch. Zjistila jsem, že spím hlavou na Rikově břiše, což mi však vůbec nevadilo. Opatrně jsem ze sebe sundala jeho ruku a postavila se. Byl tak roztomilej, když spal…
Chvíli jsem tam stála a přemýšlela, co budu dělat. Pak na mě dolehly první sluneční paprsky. Riko se okamžitě probudil a zakryl se svým pláštěm. Udělal zhnusený úšklebek a zvedl se. Vůbec si mě nevšiml a někam se vydal. Měla jsem takový divný pocit, že se mu něco stane. Asi instinkt. Šla jsem tedy za ním.

My jsme odhodili pláště; všichni se na chvíli zděsili, ale pak na nás stejně zaútočili…
...

Tamiko se probudila celá natěšená, že zase uvidí Naruta a že se naučí něco nového. Do školy přišla v čas a čekala na učitele. Když přišel, chtěl začít vysvětlovat nové učivo, když v tom:
"Pane učiteli, kdy budeme geniny?" zeptala se zvídavě Tamiko.
"Ale, vždyť jsi tady teprve druhý den, ale když tě to tak zajímá, tak asi za dva roky."
"Aha děkuji."
________________________________________________________________________________

[center]Nemám to štěstí, nejsi se mnou ty,

Pustit si k tomu můžete a nemusíte písničku u které jsem to psala: tady

Stála namáčknutá na chladnou zeď. Okolo ní se rozprostírala jen tma. Ruce i nohy měla přikované k té stěně. Čekala tam takhle už několik dní.

Už to byly tři dny, co jsme se vrátili z návštěvy hrobu mé matky. Deidara mi teda celou cestu tvrdil, že pokud chci být v Akatsuki, měla bych na takové věci zapomenout. "Ale jak bych mohla? No uvidím možná časem, přece jenom, teď jsem zločinec a vrah. No jo…“ když jsem tak přemýšlela v klidu ve své pokoji, najednou někdo doslova rozvalil dveře a začal řvát:
"Anaru, dělej, sbal si věci."
"Co? Proč?"
"No, budou se přidělovat mise."
"Aha, takže proto jsi tak natěšený, dal ti kosu, že?"

Nedaleko od nás stálo nějaké malé dítě a se zájmem nás pozorovalo. Myslela jsem, že by mělo bulet a né se dívat. To teď ale nebylo podstatné.
Řada ninjů se rozrazila a ke mně běžel Matari. Rychle jsem posbírala katany, ale moje neopatrnost způsobila, že mě jeden z ninjů skoro probodl něčím, co připomínalo meč. Skoro, protože v poslední chvíli ho Matari jedním švihnutím ruky odhodil pět metrů ode mě.

Jak už jsem řekla, blížil se úplněk a sním, narůstaly i mé obavy. Při posledním úplňku jsem zničila naši vesnici a zabila všechny lidi v ní. Včetně mých rodičů a sourozenců. Jestli si myslíte, že jsem vlkodlak, tak to se mýlíte. Já taky vím, že se vlkodlak mění při úplňku, ale já nejsem vlkodlak. Jsem mnohem horší příšera. No ona teda není hrozná, kdybych se dovedla ovládat. A to já bohužel nedokážu.

Najednou do pokoje vtrhla Sakura a začala po mě řvát:

[i]Dvě postavy kráčely v troskách, které ještě před chvílí byly nádherným skvostným městem. Někde ještě dohořívaly zbytky nádherných budov. Nicméně z těch postav až po hlavu zahalených v černých dlouhých pláštích vyzařovalo něco zvláštního. Bylo to strašlivé, jakoby kolem nich náhle zmizel život, ano, znalo je hodně lidí, říkalo se o nich, že jsou to démoni, poslaní ze samotného pekla. Když někam přišli, tak tam většinou nezůstalo nic jiného než trosky. Jejich silou byl oheň.

[i]Klan Tatsu*, za svého času mnohem mocnější a slavnější než Uchiha nebo Hyuuga klan. Jejich znak byly oči, které se s dědičnou schopností objevovaly kolem osmého roku. Po staletí si různé vesnice a země zvaly klan Tatsu z Konohy k pomoci nebo do války, ale jak už to tak bývá, každá sláva jednou pomine. Po pár vyhraných válkách si klan Tatsu začal připadat lepší, důležitější a silnější. A v čem vlastně spočívala síla klanu Tatsu?

Daken na ni stále hleděl. Pak opět vykulil oči, když se zlomil v pase. Když spočinul šedovlasé v náruči. A když se jejich rty spojily v jemném, naléhavém polibku. Z centimetrové vzdálenosti zíral na její zavřená víčka. Kolem krku cítil její omotané ruce. A v ústech jakousi sladkou chuť, kterou doposud ještě neokusil... Pak se mu zatemnilo před očima, v uších mu začalo hučet. Srdce, které už pár vteřin vynechávalo, se najednou divoce rozbušilo. A celé jeho tělo ovládla vášeň. Divoká, zdrcující...

Probudila jsem se docela pozdě, protože včerejší trénink mě dokonale vyčerpal. Vylezla jsem z postele a přemýšlela, co je dneska za den, a pak jsem si vzpomněla, že jsem si koupila za Kakuzovy prachy kalendář, ale o tom radši pomlčím. Když jsem se na něj podívala, tak jsem málem omdlela. "Dneska má maminka narozeniny a já na ně zapomněla. Chjo. Musím zajít na hřbitov a navštívit její hrob, ale Šéf mě určitě nepustí. Možná kdyby šel někdo se mnou..." z přemýšlení mě vytrhlo tiché zaklepání. Otevřela jsem dveře a rozzářila se.

Ráno mě vzbudila hlasitá výměna názorů. Nejdřív jsem si myslela, že to, co se stalo včera, byl jen sen, ale když jsem otevřela oči a kolem sebe viděla lidi…
Zvedla jsem se a protáhla se. Všude bylo plno ruchu jako na náměstí. Dozvěděla jsem se, že k nám přibyli další dva lidé. Bratr a sestra z Mlžné.
„ … “
„Matari?“ upozornila jsem na sebe, když jsem ho konečně našla.
„Ano Adrio?“ energicky se otočil a přivítal mě úsměvem.
„Víš… jak můžeme poznat, že nás ty lidi nechtej zradit?“

Ležím na zemi, je mi zima. Kde jsem? Co jsem? Pořádně nevidím, třeští mi hlava. Po chvíli se snažím vstát. Nejde to. Po další chvíli to zkouším znovu. Pořád to nejde. Asi mám zlomenou nohu a ruku. Ovšem bolest necítím. Co je bolest? Netuším. Po třetím pokusu mi podklouzne druhá ruka a padám zpátky k zemi. Praštila jsem se do hlavy a upadám do bezvědomí.

Probouzím se.
"Jsem mrtvá?" Ptám se sama sebe. Po chvíli, kdy jsem se konečně odvážila otevřít očí, vidím pokoj, asi nemocniční. Mám nohu a ruku v sádře.

„Lord Pein, kde to sme?“ spýtala sa ho jeho spoločníčka Konan, obzerajúc si staré zašlé mesto.
„V Kyomu!“ odpovedal tajomne.
„V Kyomu, ale veď by sme mali byť v inom meste?!“ začala dobiedzať, pretože sa jej to tu nepozdávalo.
Chcela čosi povedať, no zbadala, že má opäť v tvári ten smutný výraz a tak radšej mlčala. Bola s ním dostatočne dlho, na to aby vedela prečo sem prišiel a tak ho tíško nasledovala.

Moje tělo se za necelého čtyřsekundového letu změnilo do normální podoby. Dala jsem si ruku před oči a ty zavřela, ale najednou mě někdo těsně před zemí chytil.
Překvapením jsem otevřela oči. V náručí mě držel Riko. Snesl se na zem a pustil mě. Nevěřícně jsem si ho prohlížela. On mě ale ne.
Ještě víc mě překvapilo to, že jsem byla úplně nahá a celá omáčená v krvi… Riko, si rozvázal kus látky jakožto pásek, sundal si plášť a aniž by se na mě podíval, tak mi ho podal.
„Musíme vypadnout,“ zašeptal.

„Co to děláš!‘‘ zakřičel na něj výhružně, až se tomu nedalo věřit. Sasuke byl na rozdíl od něj klidnější. Tentokrát zněj šel opravdu strach. Naruto tím vůbec nebyl vyvedený z míry, ba naopak jízlivě se usmál a opral se o zeď. Hinata se od něj hodlala vzdálit, ale Naruto ji zachytil za vlasy a přitáhl si ji k sobě.
„Neboj rozdělím se s tebou,‘‘ usmál se přejel ji přes pas. Nemohl už se dočkat, skoro se klepal nedočkavostí. Tuhle radost mu překazil Sasuke.

Šedovlasá vydržela být statečnou asi jen pět minut. Poté opět propukla v pláč. Zaťaté pěsti tiskla na mladíkovu hruď, její slzy se mu vsakovaly do trička. On ji ovšem jen pevně držel a hladil po vlasech, nic neříkal. Celá se mu třásla v náruči, nebýt jeho, už by asi dávno spadla. Dlouhou chvíli jen nechávala svůj bol, aby se vyplavil na povrch. Když ji pak zoufalství jakž takž přešlo, vyčerpaně se chlapci zhroutila v objetí. Ten si pomalu klekl a posadil si ji na klín.

Můj trest jsem si odpykávala docela dobře. První den jsem utřela prach a vytřela ve všech třech patrech a to počítám i pokoje. Druhý den jsem dělala takový blbiny, jako čistila louče, dveře, převlíkala peřiny, prala všechno oblečení a taky jsem uklidila všech jedenáct koupelen a třetí den jsem uklidila kuchyň, vyčistila sporák a dokonce zašla nakoupit a udělala večeři.

Nechápala jsem to. Sice se hádali, občas padla nějaká ta facka ale tohle? Chystala jsem se potichu zmizet, ale smůla stála při mně. Zahlédl mě a prudce se otočil. Zkouknul mě vražedným pohledem a rozběhl se mým směrem. Polkla jsem. Ze zvyku jsem zašátrala rukou u boku, ale pak jsem si uvědomila, že žádný kunai ani shuriken nenajdu. Tak jsem alespoň uskočila. On se ale proti mně rozebíhal pořád. V jedné chvíli jsem blokla jeho útok paží, ale pochvíli mě zasáhl.