Beauty of the beast life 15 - Shledání

„K-Kyoko-kun?!“ zašeptala jsem.
Jmenovec ještě chvíli šokovaně stál, ale pak se na mě podíval.
„Adria-sama?! V-Vy…“
„Ano… zdá se, že ano…“
Kyoko se mě okamžitě ujal a chvatem odvedl do nemocnice. Hlavou se mi honilo snad milion věcí, které teď absolutně nedávali smysl.
„Shinju-san není nikde k nalezení Adria-sama… asi to budete muset zvládnout bez ní,“
„Dobře, dobře… takže… tohle jsme trénovali nejmíň 5x… teď se hlavně musím uklidnit…“ říkala jsem si sama pro sebe.
„Chcete nějak pomoct?“ zeptal se zmatený Kyoko.
„Přines čistý ručníky, v-vlažnou vodu a áááá…“ zaječela jsem.
„J-je vám něco?! Adria-sama?!“ vylekal se Kyoko.
„Adria-sama!“ zakřičela na mě Shinju ve dveřích.
„T-to je dost…!“ neodpustila jsem si poznámku.
„Tak co tu stojíš! Maž pro ty ručníky!!!“ zařvala Shinju na Kyoka.
„H-hai!“
„Hlavně dýchat… hlavně dýchat…!“ naléhala Shinju.
P-Panebože moje dítě se narodí d-do bojem zmítané země, pomyslela jsem si.
„Ještě tlačte!“
Vždyť já se snažim…
„Nó nepolevujte Adria-sama… už vidím hlavičku…!“ pokračovala Shinju.
„ ... “
Minuty se vlekly… nátlak okolí byl tak silný, že jsem chvílemi zapomínala, co mám vůbec dělat… řev Kyuubiho, řev ostatních… mé bolestivé sténání, neustálá rotace silné čakry… a to všechno překřičel jeden malý tvoreček, zabalený do zelené deky…
V této chvíli zemřeli určitě nejméně dva lidé, ale také jeden přibyl… V této chvíli rozzuřený Kyuubi ničil Konohu, ale o pár desítek kilometrů dál mohl tenhle prohnilý svět přihlížet situaci, která se v tenhle čas jevila jako zázrak… byl to dar nového života…
„Je to holčička,“ řekla usměvavě Shinju.
Ta nesnesitelná bolest mě konečně přešla… utřela jsem si zpocené čelo o hřbet ruky a šťastně se usmála. Shinju mi dala mojí holčičku do náruče. Kapky potu se mi mísili se slzami štěstí. Porod mi vzal skoro všechnu čakru, ale pohled na moji holčičku, která ještě před chvílí měla být kluk, mi to vše vynahradil.
„Stane se z tebe mocná silná a uznávaná kunoichi… Yasuo…“
Šťastné chvíle s mojí dcerou mi ale vzalo další zemětřesení… O chvíli později se mírné popraskání stropu začalo pomalu rozšiřovat…
Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, až mě z toho dostala Shinju: čapla Yasuo a zmizela s ní.
„S-Shinju!“ zakřičela jsem za ní zoufale.
Strop začal pomalu opadávat… zvedla jsem se tedy a pokoušela se dostat z místnosti. Strop se ale začal bortit… v poslední chvíli mě zachránila až ona, má zrůdná kamarádka… v bezprostředním nebezpečí převzala kontrolu nad mým tělem a dostala mě odtamtud ven…
„HRRRůůůůůůůnju!!!“ zakřičela jsem přes proměnu.
Z trosek se kdosi zvedl… byl to Kyoko a v náruči měl moje dítě. Moje oblečení mi přes proměnu nějak vydrželo, takže na tohle jsem vůbec nebrala ohledy a jsem se okamžitě zvedla a běžela k němu.
„Kyoko-kun… děkuji ti,“ objala jsem ho a vzala si své dítě.
Yasuo křičela jako na lesy, bylo vidět, že se jí to moc nelíbí.
„Kde je Shinju,“ zeptala jsem se Kyoka.
On se na mě podíval smutně. „Shinju se obětovala… pro vás a vaše dítě,“ řekl a sundal si svůj plášť. Zřejmě si myslel, že je mi zima.
„ ... “
Znovu jsme se zadívali do dáli… Den už dávno nebyl dnem a na vysoké noční obloze zářil měsíc, ale devítiocasý démon pořád řádil.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikdo tu nebyl, jen já a moje dítě, Kyoko, pár mrtvol a to, co ještě před chvílí byl les.
„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se Kyoka.
„Já nevím, Adria-sama,“ odpověděl mi roztřeseným hlasem.
„Budeme muset zjistit, jestli to někdo z Akazuki přežil… a když je teď m- naše vesnice v troskách…“
Najednou se, ale za obzorem zvedla záře a ohromná čakra společně s Kyuubim zmizela. Otevřela jsem překvapením pusu.
„C-co to bylo?!“ nevěřila jsem vlastním očím.
Kyoko se na to díval stejně jako já.
„ ... “
Akazuki jsme ale hledat nemuseli. Našli si nás sami… Konkrétně to byl Riko a ještě jeden upír.
„ ... “
„Adria-senpai,“ zamával na mě Matari, když jsme dorazili do jeho tábora.
„Matari… ráda tě vidím,“ objala jsem ho levou rukou.
„Doufám, že se ti nic nestalo,“ strachoval se o mě.
„Ne…“
Matari se blíže zaměřil na dítě v mé pravé ruce. „Pojď se mnou prosím…“ řekl mi a někam vedl.
Došli jsme až na kraj tábora. Znovu se podíval po Yasuo.
„To… to je moje dítě?!“ zeptal se.
Proč mě to nepřekvapilo… ještě se mohl zeptat Riko… Kdybych mlčela, pak by si myslel, že jeho je, ale to já nevěděla… Yasuo mohla být stejně tak jeho jako Rika nebo Tyrosiho. Když jsem s ním byla poprvé, taky z toho nic nebylo, jenže říct mu, že jsem o den předtím měla něco s Rikem a den poté mě znásilnil Tyrosi jsem také nechtěla…
„Já… já nevím…“ přiznala jsem se.
Vypadal šokovaně.
„Doufám, že ano, ale stalo se to… no…“
„Nemusíš nic říkat,“ usmál se náhle. „Miluju tě a budu milovat i tvoje dítě… budu ho brát za svoje ať už je otcem kdokoli… pokud budeš chtít.“
Donutilo mě to se pousmát. „Taky tě miluju…“ naklonila jsem se k němu a políbila ho. „Je to holka… chceš si ji pochovat?“ nabídla jsem mu ji.
Pootevřel pusu a váhavě si ji vzal do své náruče. „Jak se jmenuje?“ zeptal se, se známkami dojetí.
„Yasuo…“