Dračí sourozenci 9-10. Člověk, na kterého nikdy nezapomenu

Probudilo mě šimrání slunečních paprsků, vedle mě ležel Kazekage sama a přikrytí jsme byli pouze jeho a mým oblečením. To, co jsme prožili v noci, bylo něco úžasného, i když jsem drak, tak mě má rád a je mu jedno, jak vypadám. Pohnul se, taky se probudil.
"Dobré ráno."
"Dobré ráno, Kazekage-sama."
"Neříkej mi tak, jsem Gaara, vždyť jsem ti to už říkal."
"Já vím, omlouvám se."
"Omlouvat se nemusíš."
"Ano, pojďme se raději vrátit."
Oblékli jsme se a odešli zpět do tábora. Všichni naštěstí ještě spali, všichni až na Bratra, seděl v trávě a zíral do prázdna. Přišla jsem k němu, Gaara odešel do stanu Kágů.
"Ahoj, na co zíráš?"
"Na nic."
"No tak, nevyčítej si to pořád, nemohl jsi za to."
"To je jedno, málem jsem tě zabil."
"Ne nezabil, máme regeneraci, vzpomínáš?"
"Jo, ale..."
"Už žádné ale, všechno jsem ti odpustila a navíc jsi za to nemohla a já jsem ti skočila do rány, takže jsi už ani nic nemohla udělat, nezabrzdil bys."
"Ty a ta tvoje dobrosrdečnost."
"Neprovokuj."

Odešla jsem, všichni už se probudili a chystali se na další cestu. Já se mezi nimi procházela, dívala jsem se, jestli nikdo není zraněný nebo jestli něco nepotřebuje, v dálce jsem uviděla partu bytostí, která se snažila odehnat smečku Hipogryfů, přiběhla jsem k nim a zpustila:
"Co to děláte, nechte je."
"H-Hime, omlouváme se, ale chtěli nám sežrat jídlo."
"Chudinky, jsou asi vyhladovělí. Vy se chcete taky přidat k této výpravě?"
Pokývali hlavou, Hipogryfové neumí mluvit.
"Aha, tak pojďte, najdu vám něco k snědku."
Poslušně šli za mnou, bylo to asi deseti členná skupina, rozpoznala jsem mezi nimi dva samce, zbytek byly samice a taktéž tam byly dvě mláďata. Přišla jsem k menšímu potůčku, který byl u tábořiště, klekla jsem si k němu a nabrala trochu vody, tou jsem pokropila malou travičku, přiložila k ní ruce. Tráva v mžiku začala růst, za chvíli z ní byly obrovské trsy. Zvedla jsem se.
"Tak, můžete jíst." všichni se k té trávě přihrnuli a začali ji hladově žvýkat. I když to byli vlastně na půl ptáci, tak žaludek měli pořád koňský, takže jim tráva nevadila. Chtěla jsem se vrátit zpět k našemu stanu, ale zničeho nic se u mě objevil Eleas.
"Dobré ráno Princezno, mám zatím už přibližný počet bytostí, které s námi putují."
"Tak spusť."
"Hai, takže dvě stě Elfů, padesát Obrů, deset Goblinů, pět Jednorožců, dvacet Gryfinů, jeden Fénix, třicet Vlkodlaků, deset Chimér, dvě Hydry, sto Faunů, padesát Trolů, sto Skřítků, padesát Trpaslíků, dvacet Nymf, čtyřicet Lesních Víl a pak dva Draci. Myslím, že to je už všechno, ale silně o tom pochybuji, každou chvíli jsem, přijde nová Bytost a každou chvíli nějaký nový Elf či Obr."
"Aha, výborně a přidej k tomu ještě deset Hipogryfů."
"Ano."
"Děkuji za hlášení, můžeš jít."
"Děkuji."
"Jo počkej."
"Ano?"
"Chtěla jsem ti poděkovat za to, že se o to tady tak hezky staráš."
"Děkuji, vždycky jsem chtěl být královnin služebník."
"Dobrá, tak teď už můžeš jít."
Odešel a já se vrátila k Bratrovi, celá tahle armáda se zase dala do pohybu, mířili jsme do Bleskové rokliny v Zemi Blesku.

Putovali jsme tam dnem i nocí, sem tam jsme na chvíli zastavili, abychom si odpočinuli, ale jinak jsme byli pořád na nohách a po týdnu, jsme se konečně dostali tam, kam jsme chtěli. Já s Bratrem jsme se proměnili, Kágové na nás nasedli a přeletěli jsme k sídlu Jinchurikiho, Bytosti jsme pro jistotu nechali v bezpečné vzdálenosti. Proměnili jsme se zpět a Hokage odvážně zaklepal na dveře velkého chrámu, dveře otevřel divně vypadající člověk se zvláštním tetováním na tváři.
"Ehm, dobrý den. Hluboce se omlouvám za to, že vás ruším, ale mám na vás jednu prosbu."
"Brej. Jakou?"
"Já a můj blízký přítel, jsme stejní jako vy, taktéž Jinchuriki a potřeboval bych, abyste šel se mnou na jedno určité místo, potřebujeme totiž chakru tří ocasých démonů."
"Aha a na co?"
"Víte ti dva za námi v těch pláštích nejsou lidé, jsou Draci a tam na druhé straně hory, jsou další nadpřirozené Bytosti, které se zoufale snaží vrátit domů a jediné, co jejich portál dokáže otevřít, je velké množství chakry."
"Cože? Dobrý vtip."
"To není vtip, notak přijměte to, nechci je v mé zemi mít."
"Aha, no, stejně nemám co dělat, fajn, tak tedy s vámi půjdu, můžeme si užít nějak zábavu."
"Fajn to by bylo, pojďme odsud."
Proměnili jsme se, ten chlapík na nás civěl s otevřenou pusou, nakonec ho vzpamatoval Hokage, nasedli na nás a už jsme si to svištěli zpět za Bytostmi, už nám zbývalo jen tak málo, k dosažení našeho cíle…

10. a bohužel poslední díl

Naše skupina zase vzrostla, podle toho dopisu, co nám rodiče zanechali, by to místo mělo být v zemi Zemi, kousek od Travnaté vesnice. Některé bytosti si už začaly ztěžovat, ale Eleas je vždy zklidnil. Eleas je tak úžasný Elf, nikdy se nezlobí, pořád se usmívá a jeho křišťálové oči jen zářily. Byl i nesmírně krásný, vysoký s dlouhými světlými vlasy a špičatýma ušima, uměl to perfektně s lukem, jednou se mě to snažil naučit, ale já k tomu nemám vlohy, takže jsme to vzdali. Kdybych měla specifikovat jeho povahu, byla by dobrosrdečná, láskyplná, veselá, milá a tak až donekonečna, takhle se ale chovali všichni Elfové, jsou to nesmírně vznešené bytosti, není divu. Jednou mi vyprávěl, že se jejich rody dělí na vysoké a normální Elfy, ovšem nikdy mezi sebou nedělali rozdíly, takže si normální Elf klidně mohl hrát s vysokým. Všechny Bytosti byly úžasné, nikdy bych nepomyslela, že jich bude tolik v tomhle světě. Rozhlédla jsem se po krajině, všude byla vysoká tráva, museli jsme být téměř na místě, měla jsem pravdu, po několika vteřinách se celá skupina zastavila.
"Jsme tady! Tohle je přesně ta mýtina, jako z mapy." přistoupila jsem blíže k Bratrovi a podívala se do mapy.
"Jo, máš pravdu. A co teď?"
"Musí uvolnit veškerou chakru, co mají a mi přitom budeme říkat ty zaklínadla."
"Jo, takže můžeme za-,"
"To si nemyslím."
"Vy?! Co tady děláte?!"
"Zapomněli jste na nás nějak rychle, to jste si mysleli, že vás necháme v klidu odejít? Chci vaši sílu!!! Prahnu po ni!"
"Akatsuki?!!" Hokage byl asi zpomalený, poněvadž to už všem dávno došlo...
"Jo, ty jsi Kyubiho Jinchuriki?"
"Jo a co?"
"Hm. A vidím, že je tu i Shukaku a Hachibi, skvělé."
"Rychle, začněte vypouštět chakru, Eleasi, čti ty zaklínadla!" hodila jsem mu malý svitek.
"Ale-,"
"Žádné ale, musíš! Závisí na tom vše!"
"Do-dobře."

Přeměnili jsme se, nemělo cenu bojovat v lidské podobě.
"Wau, tohle jsem nečekal." ten oranžový byl vážně otravný.
Zaútočili jsme a nemilosrdně s nimi začali bojovat, i když jsme byli v naší pravé podobě, úplně v pohodě nám stačili, museli jsme použít, vše co jsme měli, od ohně až po naše samostatné schopnosti, sice jsem nařídila Bratrovi, aby ji nepoužíval, ale tady to bylo nevyhnutelné. Použil ji, kolem něj se utvořilo to tornádo, bylo vidět, jak těžké je pro něj tu sílu ovládat, tak ta magie byla silná, nicméně se mu to podařilo a začal na ně ještě zběsileji útočit. Já s mou magií jsem toho moc nesvedla, jediné, co bych mohla dělat, je léčit Bratrova zranění, podívala jsem se, jak se daří Eleasovi a ostatním. Potěšilo mě to, že dobře. Jinchuriki vypouštěli chakru jak nejlépe dovedli a Eleas odříkával. Jejich chakry se začaly míchat, červená s černou a do toho fialová, vytvořil se velký tlustý chakrový sloupec, který se velice rychle točil, zvedl se vítr, najednou se před Eleasem začal tvořit jakýsi portál, rozevíral se stále víc a víc, nakonec z něj byla obrovská brána.
"Hime, zvládli jsme to!"
"Eleasi, rychle, běžte dovnitř, do našeho světa, řekni všem, aby tam šli, přijdeme za vámi!"
"Ale Hime!"
"Ne, prosím, věř mi!"
"Hai!"

Začal svolávat všechny Bytosti, ty se postupně hrnuly do portálu, cítila jsem těch tisíců šťastných duší, v celé té obrovské zemi už nebyla ani jediná Bytost, takový rozruch jsme způsobili, všichni se chtěli vrátit. Bratrovi se očividně dařilo, blonďák, červenovlasý, ten s kosou a pár dalších už byli vyřízeni, jediný, kdo ještě bojoval, byl oranžík a ten se Sharinganem, tak ne, zkolaboval a krvácelo mu oko, rychle jsem šla pomoct Bratrovi, démonům začala docházet chakra a portál se začal uzavírat.
"Bratře, rychle, nebo to nestihneme!"
"Jo, já vím, běž už, já to zvládnu!"
"Ne, bez tebe nejdu!" z mé tlapy vystřelil zelený paprsek, který oranžíka zasáhl, vmžiku ho porostly všelijaké rostliny s trny.
"Rychle, pojď, teď máme příležitost!"
"Dobře."
Přiběhli jsme k portálu, podívala jsem se na Kazekageho teda Gaaru.
"Pojď!"
"Jo, Gaaro, chtěla jsem ti poděkovat, díky tobě jsem přišla na to, co je to láska, nikdy na tebe nezapomenu, kdybych mohla, vzala bych tě sebou, ale nemůžu… Miluji tě, sbohem." kupodivu mi rozuměl! I když jsem byla Drak.
"Taky tě miluji a nikdy na tebe nezapomenu, sbohem!" po tváři mu stekla slza. Bratr do mě strčil, rychle jsem se otočila a taktéž se slzami v očích vběhla do portálu.
"Sbohem," zašeptala jsem.

Sourozenci se již nikdy nevrátili zpět, v jejich zemi je všichni uvítali a ostatní Bytosti si také našly své místo. Sourozence jmenovali králem a královnou, byli šťastní, že se vrátili zpět, už nemuseli trpět, ovšem královna země, jak jí říkali, nikdy nezapomněla na toho mladíka, který jí konečně dal odpověď na to jediné slovo, které nikdy nechápala…