Dračí sourozenci 8. Noc

Vyplivla jsem krev, náraz byl tak silný, že mi polámal všechna žebra a nejspíš propíchl plíci, začalo se mi špatně dýchat. Všichni se kolem mě seběhli, Bratr ležel o po dál, náraz ho pěkně odmrštil, nečekal to. Pomalu se začal zvedat, jeho oči už nezářily, už zněj nesálala ta temná zlá magie, dokonce se i zmenšil. Vykašlala jsem krev. Bratr ke mně pomalým kulhavým krokem kráčel. Všichni kousek ustoupili, přišel až ke mně a zadíval se mi hluboko do očí, cítila jsem v nich smutek, něco na mě káplo. "Prší?" zeptala jsem se sama sebe, ale nepršelo, to Bratr! Brečel. Malé kapky dopadaly na můj obličej.
"Bra...tře, nepl...akje, pr...prosím."
"Odpusť mi to! Nevím, nevím, co se stalo! Jsem zrůda, přesně jak to říkal Hokage, nemůžu už s vámi jít, jistě někomu znovu ublížím."
"Netr...ap se tím, budu v po..řádku."
"Ale!"
"Kuš…uj! Ten, kdo byl ufňuk...ánek, jsem přece byla já a ne ty! Tak toho nech!"
"Ale! Ne, to takhle nejde! Nikdy jsem na tebe ruku nevztáhl a teď? Málem jsem tě zabil!"
"Nech už toho, žebra se mi už dávno zregenerovaly, tak co šílíš?"
"Co šílím?! Napadl jsem tebe! Mou sestru! To se nedá jen tak zapomenout!"
"Oprava, ty jsi chtěl napadnout Kágy, já jsem se ti postavila do cesty."
"Ha, ha, není to jedno? A už je ti líp?"
"Jo. A ne není to jedno, ty jsi mě nenapadl za prvé, z vlastní vůle, ovládal tě vztek a za druhé, nechtěl jsi mě napadnout, chtěl jsi přece Kágy."
"Ale!"
"Už drž hubu!" šlehla jsem ho ocasem.
"Au, není něco, co bych pro tebe mohl udělat?"
"Jo, slib mi, že už se nikdy nenecháš ovládnout vztekem a dokud nebudeme v naší zemi, nepoužiješ magii."
"Jo."
"Fajn a teď se proměníme."
"Simen ulcallo tana naraca nelet!"

"Princezno!"
"Eleasi?" posadila jsem se a ztěžka vydechla.
"Není vám nic? Jak jste mohl? Vlastní Sestru a"
"Nech toho, neudělal to úmyslně."
"Omlouvám se, Princezno, Princi, byl jsem hrubý."
"A nech těch formalit, sice nemáme jména, ale oslovovat nás takhle nemusíš, říkej mi Sestro, všichni jsme vlastně příbuzní."
"Princezno, jste tak šlechetná, ale tohle nemůžu přijmout."
"No nevadí, jak jsou na tom ostatní. Bratrova magie všechny docela rozhodila."
"Jednorožce jsme zklidnili a jinak jsou všichni v pořádku, teda nevím, jak je na tom Kazekage-sama a Hokage-sama."
"Hai, to mi stačí, díky. Můžeš jít."
"Děkuji."

Pomalu jsem se začala zvedat, díky naší rychlé regeneraci jsem měla už všechno zahojené. Postavila jsem se, chvilku se mi točila hlava, ale pak se to zklidnilo a já jsem se vydala směrem ke Kazekagemu.
"Jste v pořádku?"
"Jo, jen jsem trochu vyčerpaný."
"C-co to bylo?"
"Takhle to vypadá, když řeknete něco, co ubližuje Dračí duši, Hokage-sama."
"Dračí duši? Vy žádnou duši nemáte, jste stvůry." odněkud mu přistála facka, ale nebyla má, ani Bratrova, byla Kazekageho.
"Takhle už o nich kur.a nemluv, jsou to živé bytosti, stejně jako my! A vidíš, co jsi způsobil, ublížil jsi Černému draku a rozzuřil ho."
"Jo, jo, jdu spát."
"Nepoučí se."
"Děkuji vám."
"Za co?"
"Obhájil jste nás, i když nejsme lidé."
"To je samozřejmé."
"Pojďte za mnou."
"Kam?"
"Uvidíte."

Vedla jsem ho lesem, stále hlouběji, až k měsíční tůni.
"Když se v ní vykoupete, navrátí vám energii a vyléčí vás."
"Vážně?"
"Ano, zkuste to, já vám mezitím zajdu nasbírat nějaké byliny."
"Dobrá tedy."
Odešla jsem tedy hledat bylinky, pár jsem jich našla, byly to Křeslík, Sedokušík a Wernor. Tyhle byliny měly regenerační účinky, když jsem se vrátila zpět, Kazekage se ještě pořád koupal v tůni.
"Mám pro vás ty byliny, ale jestli chcete, odejdu."
"Ne, zůstaň tady, prosím." připlaval blíž ke břehu.
"Tak dobrá." sedla jsem si na kraj a nohy si namočila do vody, byl to příjemný pocit, po tom, co jsem zažila před zhruba asi hodinou. Připlaval ještě blíž, byl přímo u mě, díval se do mých očí, naklonila jsem se k němu, on to udělal taky, naše pohledy se spojily, jemně se mě dotkl jeho rty, já mu to opětovala, začali jsme se vášnivě líbat, sundala jsem si šaty a skočila do jezírka, noc jsme prožili spolu.