Hidanův přiběh: díl 4. - Stíny smrti

Muž ve fialovém plášti s kapucí stál na okraji lesní mítiny. Jeho pozornost byla zaměřena na ženu v hnědé róbě, která stála na opačné straně. Přívěšek, který měla kolem krku se zakýval ve slabém poryvu větru a muž přistoupil o několik kroků blíže.
„Doufal jsem, že nezapomenete na naši schůzku“ podotkl.
„Vskutku jsme nezapomněli. Vaše výzva byla... působivá. Jsem kněžka Muriel a hovořím za Velekněze.“
„Těší mě. Můj pán dorazí co nevidět.“
„Tsk, nezdvořák jeden, ani se nepředstavit....“ pomyslela si Muriel.

O dva dny později - 86 km severozápadně od Konohagakure no sato

„To už je let, Kagayame...“
Kagayame ohromeně hleděla na Hidana. „Taková krvežíznivost... je to opravdu on?“
„Hidane“ řekla s navracejícím se klidem „je mou povinností tě přivést zpět do vesnice, abys mohl být podroben řádnému soudu. Tvá vražda Hi..“ hlas se jí zlomil.
Hidan hvízdl. „Páni, hraješ si na klidnou drsňačku z ANBU, ale pořád jsi ta Kagayame, která vůbec nic neuměla. pověz, pobrečela sis nad tím šmejdem Hikarim?“
„... tvá vražda Hikariho, jakož i další tvé zločiny z tebe dělají.. dělají...“ Kagayame se třásl hlas.
„Kriminálníka třídy S, pojď se mnou, nebo budu nucena použít sílu... standartní proslov ANBU...“
„Nech těch stupidních oficiálních proslovů!“ okřikl ji Hidan.
„Proč... proč jsi to všechno udělal? Proč jsi zabil Hikariho a zavrhl vesnici?“ vykřikla zoufale.
„Už jsem měl té krysí díry plný zuby a co se toho pitomce týče...“ Hidan pokrčil rameny „Stál mi v cestě.“
Kagayame mlčela. Probodávala Hidana pohledem.
„Idi*te! Ruce! Dávej pozor na její ruce!“
„Kur...“
Svět okolo Hidana se rozplynul a on visel za provaz nad bezednou černou propastí.

Muriel nemusela čekat dlouho. Sotva se s vyslancem posadili a už ucítila na druhém kraji mýtiny další osobu. Měla velice ohavnou chakru. Vyslanec vstal.
„Vítejte Orochimaru-sama.“
„Orochimaru! Takže to ty jsi sjednal tuhle schůzku?“
Orochimaru pomalu přešel k oběma postavám. Podíval se na Muriel a usmál se.
„Rád tě opět potkávám, je zvláštní, že zrovna ty jsi se přidala k těm fanatikům... že? Yakushi Muriel...“
„Jsi stejně slizký jako vždy Orouši.“ ušklíbla se Muriel. „Jediné štěstí, že jsme tu obchodně, jinak bych ti musela ten tvůj ohavný úsměv proříznout až k uším.“
„Hehe, ujišťuji tě Muriel, že tato obchodní schůzka se bude řídit mými pravidly. Podívej se, kde stojíš.“
Muriel zděšeně pohlédla dolů, protože v tom samém okamžiku ucítila náhlý odliv sil. Půda, na které stála, byla protkána zeleným hexagramem. Muž v plášti odkryl svou tvář, byl to Kabuto.
„Temná bariéra, řetěz Yagy. Upřímně mě překvapuje, že jsi nebyla schopna odhalit tuto past, zvláště když se zakládala na tvé vlastní technice.“ Muriel klesla na kolena.
„Jashine-sama... potřebuji... vaši pomoc.“ zašeptala.
„Selhala jsi Muriel! Měl jsem tě za schopnější, než si byla, ale stejně už pro tebe nemám využití.“
Muriel se strachem a úžasem rozšířily zornice. „To... není možné!“
Kabuto přistoupil na dva kroky od klečící ženy. Zelený obrazec kolem jeho nohou lehce zbledl.
„Jashine-sama...“

„Ah ku*va, to snad ne!“
Hidan hleděl dolů do propasti. Pocit z hlubiny byl tak skutečný, že se mu udělalo špatně.
„Genjutsu, zase genjutsu! Vždycky když už si mysím, že to bude na pohodu, za**aný genjutsu!“ křičel do tmy a zmítal se na provazu jako ryba na suchu.
„Kdyby si byl víc opatrný...“
„Ale ku*va dej pokoj, tohle jsem nemohl čekat!“
„Mohl, hlupáku!“
„No dobře, možná, teď toho nech a pomož mi!!“
„To je žádost o boží pomoc!?!?“
Hidan na chvíli ztuhl, jashinův hlas mu domníval v lebce.
„Ehm... pěkně prosím?“
„Hrmph... nespoléhej na mou shovívavost a chovej se jako řádný věřící!“
Černou barvu okolo Hidana nahradila šedá, posléze modrá a zjistil, že hledí do nebe, ležíc na zádech.
Kagayame mu zakrývala výhled, slzy v očích a meč v ruce.
„Ty mrcho!!“ Hidan svižně vykopl vzhůru a kopl dívku do tváře. Překvapením neschopnou se bránit ji úder odhodil o metr zpět. Hidan popadl její zbraň, vyskočil na nohy a přiskočil k ní, ale špatně odhadl dopad.
Padl přímo na jehlice, které držela v rukou, zaryly se hluboko do masa. Kagayame ovšem vězel v hrudi její vlastní meč, který Hidan držel při pádu před sebou. Hidan zaryčel bolestí a rudooká dívka se usmála.
„Toto... je pomsta za Hikariho... a za všechny ostatní. Sbohem Hidane-kun... v nebi se nepotkáme.“
S těmito slovy ji opustil život. Hidan se převalil na bok a s klením vyškubl jehlice z břicha.
„Hah, otrávené jehlice? Hah, ta šť.... argh!“ upustil zakrvácené jehlice do trávy.
„Můžeš být klidný, ten jed účinkuje pomalu. Čeká tě ještě asi měsíc utrpení, než zemřeš.“
„To mě má uklidnit? Spíš mi herdek řekni, že máme protijed, hah! Sakra!“
„Ne, je to devět jedů speciálně upravených pro mučení zajatců. Na jejich kombinace není protijedu.“
„No ku*va skvěle... to chcípnu jako pes kvůli téhle.. flundře?“
„Její vraždou jsi naplnil své zasvěcení Hidane. Nyní musíš putovat do chrámu Prastaré temnoty a setkat se s Veleknězem. Vše se potom vyjasní“
„Ugh, to sakra doufám...“
Hidan s dalším přílivem bolesti ztratil vědomí.

Orochimaru přistoupil ke Kabutovi, který zpracovával tělo sťaté ženy a uschovával vzorky do označených lahviček.
„Jaké to bylo, zabít vlastní matku Kabuto? Ani na chvíli jsi nezaváhal.“
„Nebyla mi matkou Orochimaru-sama. Možná mě porodila, ale nikdy mě nevychovávala, neměl jsem k ní žádné pouto. Co je důležitější, mám všechna data o její regenerační schopnosti, která jsem potřeboval. Děkuji vám za pomoc Orochimaru-sama.“
„Chm, jdeme Kabuto!“
„Ovšem pane.“
Oba muži nechali mítinu i ženské tělo za sebou a zmizeli v lese.